ECLI:CZ:US:2008:2.US.2540.08.1
sp. zn. II. ÚS 2540/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. S., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem Přímětická 1185, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2008 č. j. 50 P 203/2007-185 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2008 č. j. 51 Co 287/2008-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve věci probíhá opatrovnické řízení týkající se péče o nezletilého Tomáše (jedná se o pseudonym). Rodiče spolu nežijí, dítě bylo od ukončení soužití převážně v péči stěžovatelky, otec platil výživné a do konce roku 2007 se s nezletilým stýkal na základě dohody rodičů na dobu do rozhodnutí soudu. Dohoda byla stěžovatelkou počátkem roku 2008 vypovězena, proto soud nařídil předběžným opatřením rozsah styku otce s dítětem a povinnost dítě otci předávat.
Usnesením obvodního soudu bylo vydáno na návrh opatrovníka - Městské části Praha 13 - předběžné opatření, jímž se nezletilý předává do péče otce. Soud dospěl k závěru, že je třeba zatímní úpravy poměrů nezletilého podle §102 odst. 1 o. s. ř. a za použití §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. předal dítě do péče otce. Vycházel ze stanoviska opatrovníka, dle kterého matka brání otci ve styku s dítětem, izoluje dítě od okolí, nezletilý přestal navštěvovat školku a opatrovník učinil 13 neúspěšných pokusů o šetření v místě bydliště matky. Ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie nevyplynuly žádné skutečnosti, pro něž by mohl být otec vyloučen ze styku s nezletilým, nebyly zjištěny žádné známky týrání či psychická labilita dítěte. Matka je dle znalce schopna syna emocionálně manipulovat ke svým cílům. K odvolání stěžovatelky městský soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka soudům vytýká zejména nevypořádání se se skutečností, že vydání předběžného opatření prakticky presumuje meritorní rozhodnutí ve věci, neboť předáním nezletilého do péče druhého z rodičů se okamžitě mění podmínky pro další výchovu a vztah nezletilého k tomu kterému rodiči. Pokud bylo shledáno nerespektování vykonatelného rozhodnutí soudu, nelze tento postoj zvrátit okamžitou změnou výchovy a razantním zásahem do psychického vývoje nezletilého, čímž se soudy vůbec nezabývaly. Má-li se takto zásadní opatření ve vývoji nezletilého dítěte uskutečnit formou předběžného opatření, domnívá se stěžovatelka, že pro takovouto formu rozhodnutí není dána opora ve smyslu rozhodnutí podle §102, resp. §76 o.s.ř., ale takovýto zásah do vývoje dítěte ve věku necelých sedmi let (navíc zjevně poznamenaného rozpory mezi rodiči) se musí dít po důkladném a zcela vyčerpávajícím dokazování, což v rámci postupu podle části druhé, hlavy druhé občanského soudního řádu, učinit nelze.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Podle Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, protože při vydání předběžného opatření byla dodržena všechna ustanovení občanského soudního řádu týkající se dané fáze řízení. Oba rodiče navrhují, aby dítě bylo svěřeno do jejich výchovy a mezi rodiči není shoda, který z nich bude do doby rozhodnutí dítě vychovávat. V současné době dítě žije u otce a matce není zabráněno v kontaktu s dítětem, dne 22. 9. 2008 bylo vydáno předběžné opatření o úpravě jejího styku s nezletilým. Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána v kontextu celého řízení, ve kterém soud dbá na práva dítěte chráněná mezinárodními i vnitrostátními předpisy. Městský soud v Praze uvedl, že při rozhodování o odvolání stěžovatelky postupoval v souladu s platnou právní úpravou, upravující postup soudu při rozhodování o návrzích na vydání předběžného opatření (§74 a násl., §102 o.s.ř.), přičemž vycházel z podkladů, které byly v době rozhodování soudu I. stupně obsaženy ve spisu a vedly k zatímní úpravě poměrů. Odvolací soud je přesvědčen, že Ústavou zaručená práva stěžovatelky, zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, které ve své stížnosti akcentuje, porušena nebyla.
Vedlejší účastník řízení – otec nezletilého – ve svém vyjádření uvedl, že předběžné opatření, kterým obvodní soud vyhověl návrhu kolizního opatrovníka na předání nezletilého do jeho péče, bylo jediným možným opatřením, jak matce zamezit izolaci nezletilého a zatímně upravit poměry. Ani celostátní pátrání po nezletilém, jako osobě pohřešované, které vyhlásila policie, nebylo úspěšné. Předání nezletilého do péče otce se tak mohlo realizovat až výkonem rozhodnutí tohoto opatření, neboť se matka s nezletilým do té doby skrývala. Vzhledem k tomu, že nezletilý poté, kdy ho otec převzal, nastoupil hned začátkem září do první třídy ZŠ v místě bydliště otce, kde má mnoho spolužáků z mateřské školy, je přirozeným a pro nezletilého vítaným přechodem z izolovaného prostředí do jemu známého a přátelského svobodného prostředí. Druhý vedlejší účastník - Městská část Praha 13 – popsal ve vyjádření skutkové okolnosti, které jej vedly k návrhu na vydání předběžného opatření a dle jeho názoru je ústavní stížnost neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Zásadou ústavněprávního přezkumu též je, že pouhá "podústavní" nesprávnost není jeho referenčním hlediskem, a jeho významné zúžení představují situace, kdy se obecné soudy při interpretaci podústavního práva pohybují v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, jak tomu co do podmínek pro nařízení předběžného opatření právě je. Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je zjevným excesem (libovůlí).
V daném případě Ústavní soud, vědom si shora uvedených limitů přezkumu předběžného opatření na straně jedné, ale i závažnosti řešené problematiky na straně druhé, přezkoumal nejen obě napadená rozhodnutí, ale pečlivě prostudoval příslušný opatrovnický spis. Poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou.
Opatrovník nezletilého podal původně návrh na nařízení předběžného opatření dle §76a odst. 1 o. s. ř., který obvodní soud zamítl s tím, že nedošlo k naplnění podmínek předběžného opatření, neboť v návrhu byla uvedena pouhá obava, že nezletilý může být vážně ohrožen a mohl by utrpět jak fyzickou, tak psychickou újmu. Další návrh podal opatrovník podle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle nějž může být předběžným opatřením účastníku uloženo, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud, a to i z jiného důvodu, než stanoví §76a odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení správně dovodil, že se jedná o dva odlišné návrhy, o nichž lze samostatně věcně rozhodnout. V odůvodnění napadeného usnesení soud poměrně široce vyložil důvody, pro které bylo návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno a dítě bylo odevzdáno do péče otce. Vzhledem k omezené možnosti přezkumu (viz výklad uvedený shora) považuje Ústavní soud odůvodnění soudu I. stupně za dostačující a v souladu s obecnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí. Soud měl k dispozici dostatek podkladů včetně znaleckého posudku, z něhož je patrné, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilého řádně postarat a z něhož nevyplynula žádná skutečnost, která by otce z péče o nezletilého diskvalifikovala.
Skutečnost, že obecný soud dal přednost řešení nastalé situace vydáním předběžného opatření před eventuálním výkonem rozhodnutí o styku otce s nezletilým jiným způsobem, např. uložením pořádkové pokuty dle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jako se děje v jiných srovnatelných případech, a že vydal předběžné opatření o předání nezletilého do péče otce již po pěti měsících nerealizovaného styku, Ústavní soud neposuzoval a v rámci zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů ani posuzovat nemohl. Ani námitku, že vydáním předběžného opatření o odevzdání dítěte do péče otce a faktickou změnou výchovného prostředí již došlo k presumpci konečného rozhodnutí ve věci výchovy a výživy nezletilého dítěte, nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za dostatečný důvod pro jeho kasační rozhodnutí.
Konečné rozhodnutí ve věci, a tím i vytvoření stabilního rodinného prostředí, je v prvořadém zájmu nezletilého dítěte. V této souvislosti Ústavní soud připomíná čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), podle kterého má dítě schopné formulovat své vlastní názory právo na vyjádření svého názoru ve všech záležitostech, které se jej dotýkají a těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tím účelem musí být dítěti poskytnuta možnost být slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu. Z obsahu opatrovnického spisu ani ze znaleckého posudku není patrno, že by se sedmiletý Tomáš již k otázce případného svěření do výchovy některého z rodičů vyjadřoval, a soudu byl tedy znám jeho postoj k této otázce.
Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky napadenými usneseními porušena nebyla, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu