ECLI:CZ:US:2008:2.US.256.05.1
sp. zn. II. ÚS 256/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sellákem, advokátem se sídlem Louny, Přemyslovců 2040, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2005, č.j. 11 Co 213/2004-50, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 12. 2003, č.j. 5 C 943/2003-29, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2005 a doplněnou podáními ze dne 2. 6. 2005 a 23. 4. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V první části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh scelovacího řízení (jehož se zúčastnili jeho prarodiče, kteří dali do scelování část svého pozemku, za nějž obdrželi podle scelovací mapy pozemek označený písmeny "kk"), další navazující události včetně dědického řízení i průběh řízení před obecnými soudy. Soudům vytýká, že nezjistily správně skutkový stav, následkem čehož nemohly věc náležitě posoudit ani po stránce právní. Odkazuje na ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 47/1948 Sb., o některých technickohospodářských úpravách pozemků (dále též "scelovací zákon"), podle něhož nelze po potvrzení scelovacího plánu žádat v navrácení v předešlý stav. Vyslovuje přesvědčení, že jeho právní předchůdci coby účastníci scelovacího řízení nebyli pouhými detentory sporného pozemku, nýbrž oprávněnými držiteli, nakládali s ním jako s vlastním a byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří jako vlastníkovi, i když vzhledem k totalitnímu režimu, který nepřál pozemkovému vlastnictví, se nedočkali jeho zaknihování. Má za to, že oprávněná držba jeho otce k předmětné parcele se datuje od r. 1971, kdy po úmrtí babičky stěžovatele byly nalezeny listiny vztahující se ke scelování, a které byly jako důkaz předloženy soudu. Darovací smlouvou pak stěžovateli jeho otec daroval spornou parcelu jako drženou věc. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje, že nevyřešenými právními poměry v důsledku scelování jsou postiženy stovky občanů, kteří své scelené pozemky drží v dobré víře, takže je nabyli vydržením. Pokud by nebylo uznáno, že ze scelovacího řízení obdržené pozemky jsou v jejich oprávněné držbě, znamenalo by to návrat o 50 let zpět, znovu zaměřovat pozemky a provádět mnoho různých převodů. Dle něj je paradoxní, že v některých případech byly změny vzniklé scelováním v evidenci nemovitostí provedeny.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 5 C 943/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Lounech zamítl rozsudkem ze dne 22. 12. 2003 č. j. 5 C 943/2003-29 žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 1404/2 - zahrady o výměře 1727 m2 zapsané na LV č. 566536 pro obec a k. ú. Panenský Týnec u Katastrálního úřadu v Lounech. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 č. j. 11 Co 213/2004-50 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním závěrem nalézacího soudu, že stěžovatel, resp. jeho právní předchůdci, nenabyli předmětnou parcelu vydržením do vlastnictví, neboť vzhledem ke všem objektivním okolnostem, zjištěným v průběhu řízení a popsaným v odůvodnění rozsudku, nemohli být v dobré víře o tom, že sporný pozemek užívají jako vlastní, když pouhá detence k vydržení nestačí.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Lounech a vedlejší účastník řízení Obec Panenský Týnec. Oba soudy odkázaly na své skutkové a právní závěry a ústavní stížnost považují za nedůvodnou. Vedlejší účastník uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumentací, uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Zásadními otázkami, které bylo třeba v napadeném řízení řešit, je otázka nabývání vlastnického práva k pozemkům ve scelovacím řízení, prováděném či dokončeném podle scelovacího zákona a zejména otázka případného vydržení pozemku, který byl přidělen jako náhrada za pozemek vložený do scelování.
K první nastolené otázce - nabývání vlastnického práva k pozemkům ve scelovacím řízení - se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 34/97. V něm mimo jiné uvedl, že "poslední právní předpis, který v předlistopadovém období upravoval postup při pozemkových úpravách na principu adekvátní náhrady za zásah do vlastnického práva k pozemku, je zákon č. 47/1948 Sb. (tento zákon přitom zachoval možnost dokončit již zahájená scelovací řízení podle dřívějších předpisů, jestliže již v těchto věcech bylo skončeno odhadní řízení). Adekvátní náhrada přitom spočívala v přidělení náhradního pozemku nebo v peněžitém plnění. Obecně při zahájení pozemkové úpravy došlo k omezení vlastnického práva všech účastníků úpravy k pozemkům do ní zahrnutých. Rozsah tohoto omezení se s dalším průběhem měnil. Významné omezení vlastnického práva účastníků pozemkové úpravy nastalo v okamžiku, kdy jim bylo zřízeno tzv. právo zatímního užívání náhradních pozemků k pozemkům jiných vlastníků (§60 cit. zákona), pokud jim nebyla vyplacena peněžitá náhrada. Od zřízení práva zatímního užívání nastal stav, kdy vlastnické právo k pozemku podrobenému scelení již neumožňovalo užívat vlastněný pozemek, ani požívat jeho plody, ale bylo s ním spojeno právo užívat pozemek v zatímním užívání a požívat plody tohoto pozemku. Tedy, po odevzdání náhradního pozemku do zatímního užívání bylo vlastnické právo jednoho pozemku trvale spojeno s užívacím právem k pozemku zcela jinému. Přitom tento stav nebyl časově nijak omezen. Scelovací zákon však předpokládal, že jde o stav přechodný, který bude trvat pouze do doby, než bude scelovací řízení ukončeno i po formálně právní stránce a dojde ke směně vlastnických práv k pozemkům, při které se změní právo zatímního užívání na vlastnické právo při současném zániku vlastnického práva k původnímu pozemku, který byl vložen do scelovacího řízení. Scelování mělo být zakončeno závěrečným řízením, v němž měla být provedena, mimo jiné, změna, oprava a založení pozemkové knihy a pozemkového katastru, jako základních nástrojů tehdejší evidence nemovitostí. Zakončení scelovacího řízení mělo být oznámeno vyhláškou v Úředním listě II. Stát, který v době komunistického režimu nerespektoval ani zákony, jež sám přijal, postupem doby ztratil zájem na tom, aby byl dodržován postup stanovený právními předpisy a od oznamování ukončení řízení se upustilo.... Tento právní stav znamená, že vlastníkem pozemku, který byl podroben scelovacímu řízení, později přerušenému, je osoba, která pozemek do scelovacího řízení vložila, event. její právní nástupce (nedošlo-li k zániku vlastnického práva jiným způsobem). .... Skutečnost, že scelovací řízení nebyla v mnoha případech řádně ukončena ve smyslu uvedeném shora, vyvolala ve velkém rozsahu nejistotu ohledně vlastnických a jiných právních vztahů k pozemkům, zahrnutým do scelovacího řízení. Tato situace byla napravena zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů". Z uvedeného nálezu Ústavního soudu vychází i soudní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1390/2002).
V dané věci ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně, bylo dovozeno, že scelovací řízení ukončeno nebylo. Opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, který svou žalobu na určení vlastnického práva k předmětné parcele, kterou obdrželi jeho právní předchůdci jako náhradu za část pozemku vloženého do scelovacího řízení, opřel o tvrzení o jejím vydržení.
Soud prvního stupně vyšel při řešení otázky případného vydržení náhradního pozemku z konkrétních okolností daného případu, zjištěných provedeným dokazováním (zejména z vyjádření účastnice scelovacího řízení B. Š. a jejího syna J. Š. při projednání dědictví po zemřelém O. Š., ze zprávy Místního národního výboru v Panenském Týnci a z řady dalších listinných důkazů), a dospěl k závěru, že u právních předchůdců stěžovatele (jeho prarodičů), otce stěžovatele a následně u něj samotného nešlo o oprávněnou držbu, neboť nemohli ze všech objektivních okolností důvodně předpokládat, že jsou vlastníky předmětné parcely. Naopak jim v souvislosti s prováděním scelování pozemků muselo být zřejmé, že scelování nebylo v tomto konkrétním případě ukončeno. Odvolací soud, který se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, zdůraznil, že právní předchůdci stěžovatele se nemohli domnívat, že k pozemku, který získali náhradou do zatímního užívání, mají vlastnické právo, když k původnímu pozemku zahrnutému do scelovacího řízení toto vlastnické právo nikdy nepozbyli, a navíc, když i nadále tento pozemek spolu s náhradním pozemkem užívali. Dle odvolacího soudu tedy nebyla prokázána dobrá víra držitelů sporného pozemku, že jsou jeho vlastníky, jako jeden ze zákonných předpokladů vydržení.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla shrnuta výše, se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a jsou přijatelná i se zřetelem na požadavek náležité ochrany základních práv a svobod účastníků soudního řízení. Za daného stavu tak Ústavní soud není oprávněn skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Nadto jde o výklad jednoduchého práva, do něhož Ústavní soud zasahuje pouze výjimečně, a to v případě interpretace natolik extrémní, a tudíž svévolné, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Ani námitka o neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu nemůže z ústavního hlediska obstát. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však svůj postup zdůvodnit (srov. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, nález č. 49). V projednávaném případě sice soud prvního stupně nevyhověl návrhu na výslech svědka, v odůvodnění svého rozhodnutí však vysvětlil, proč navržený svědek nemohl svou výpovědí právní posouzení věci zvrátit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu