ECLI:CZ:US:2008:2.US.2683.07.2
sp. zn. II. ÚS 2683/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. K., J. K., M. K., J. T. a M. M.-P., všech právně zastoupených Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 19 Co 373/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2004 sp. zn. 17 C 96/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce FAL&LEX, a. s., se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v celkové výměře 11 972 m2, které údajně získali stěžovatelé dědictvím po zemřelé E. K. na základě usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 3. 2002. Žalobce podle názoru soudu prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a že žaloba je důvodná. Bylo prokázáno, že E. K. nabyla po zemřelém J. K. veškeré nemovitosti, zapsané v pozemkové knize včetně neděleného pozemku označeného jako "1 role". Ve výměře pozemku uvedl orgán geodézie při své úřední činnosti chybně výměru, a to 1 972 m2 namísto správných 11 972 m2. V roce 1990 pozemky včetně uvedené parcely darovala E. K. své dceři L. K., přičemž v intabulační doložce byla uvedena chybná výměra. Z obsahu darovací smlouvy vyplývá projev vůle darovat všechny pozemky, nikoliv, jak uváděli žalovaní, vůle ponechat si díl na pozemku o výměře 10 000 m2. Kupní smlouvou ze dne 5. 6. 1992 L. K. všechny pozemky prodala F. R., který je v roce 1993 prodal společnosti Rigo, s. r. o.. V kupních smlouvách byl předmětný pozemek nesprávně označen výměrou 1 972m2, ačkoliv žádná část pozemku nebyla oddělena geometrickým plánem, takže celý pozemek přešel do vlastnictví Rigo, s. r. o. V roce 1999 parcelu, která byla správně označena parcelním číslem, ale s nesprávnou výměrou, řádně koupil FAL&LEX, a. s. Na základě provedených důkazů, zejména listinných, soud dospěl k závěru, že darovací smlouvou nedošlo k darování pouze části pozemku parc. č. 1, nýbrž byl převeden pozemek celý.
V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně žalovaní zejména namítali, že pro vymezení předmětu darování je rozhodující odkaz na zápis v evidenci nemovitostí Střediska geodézie Praha-město, a tak byla darována pouze část pozemku parc. č. 1 o výměře 1 972 m2, zatímco část o výměře 10 000 m2 v evidenci nemovitostí zapsána nebyla. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné. Předmětem darování mohl být pouze celý pozemek, neboť ten byl, až do vypracování geometrického oddělovacího plánu v roce 2001, pozemkem neděleným. Aby mohla být darována pouze část pozemku, musel by být předložen též geometrický plán, na kterém bylo vyznačeno oddělení příslušné části.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé rovněž dovolání, jehož přípustnost opírali o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud usnesením ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2552/2006 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska uplatněných námitek po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že účastníci veškerých převodních úkonů od roku 1990 vycházeli v dobré víře ze stavu v evidenci nemovitostí, případně v katastru nemovitostí. Skutečnost, že výměra pozemků nebyla a není závazným údajem evidence nemovitostí, ničeho nemění na tom, že účastníci z výměry uvedené v evidenci, resp. katastru nemovitostí, vycházeli a jejich vůlí (primárně E. K.) bylo převést pozemek parc. č. 1 v rozsahu, který jim patří dle evidence nemovitostí. V žádném z případů převodu nebyla na straně žádné smluvní strany vůle převést pozemek o výměře 11 972m2. Je zde naprostá absence vůle, která je esenciální náležitostí všech právních úkonů a bez této vůle nemůže dojít k platnému převodu, a tudíž nikdy nedošlo k převodu pozemku par. č. 1 o výměře 11 972 m2. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že z darovací smlouvy je zřejmý zcela zjevný projev vůle E. K. darovat dceři celý pozemek, nikoli jen jeho část, a ze smlouvy nelze nijak dovodit vůli dárkyně převést pouze část předmětného pozemku. Z nevědomosti E. K. o skutečné výměře pozemku parc. č. 1 nelze usuzovat na její vůli převést tento pozemek v celkové výměře 11 972 m2, tím spíše, že nepřevedla darovací smlouvou veškeré pozemky. Soudy se nevypořádaly s vůlí nabyvatelů předmětných pozemků, přičemž je zřejmé, že na jejich straně nikdy nemohla být vůle nabýt pozemek parc. č. 1 o výměře 11 972 m2, což by mělo zásadní vliv i na kupní cenu, ale vždy nabývali pozemek o výměře 1 972 m2.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10 - kteří však pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Po přezkoumání obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, s přihlédnutím k obsahu vyžádaného soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace "jednoduchého práva". Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy všech stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Soud I. stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání tím, že se nejednalo o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud považuje právní závěry obecných soudů ohledně darování pozemku parc. č. 1 a jeho dalších převodů za závěry vyplývající ze skutkových zjištění a dostatečným způsobem odůvodněné. Obecné soudy vycházely ze znění darovací smlouvy, z níž je zřejmé, že E. K. darovala dceři všechny pozemky specifikované v bodě "za prvé", tedy včetně pozemku parc. č. 1. Znění smlouvy je podle názoru soudů srozumitelné, určité a nelze z něj nikterak dovodit vůli dárkyně převést pouze část předmětného pozemku (smlouva nehovoří o darování části pozemku), ke smlouvě ani nebyl přiložen geometrický plán, jímž by byl předmětný pozemek rozdělen na více částí. Nejvyšší soud v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelů, zdůraznil, že podle tehdy platných právních předpisů musí být všechny nemovitosti uvedeny v evidenci nemovitostí podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel. Výměra pozemků tedy nebyla a není závazným údajem evidence, resp. katastru nemovitostí, nelze tedy dle Nejvyššího soudu přisvědčit argumentaci, že převáděno je pouze to, co je v okamžiku převodu zapsáno v evidenci, resp. katastru nemovitostí.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé kromě jiného dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu