ECLI:CZ:US:2008:2.US.2719.08.1
sp. zn. II. ÚS 2719/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2008 čj. 22 Co 147/2008-84 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. 2. 2008 čj. 9 C 60/2007-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 4 Ústavy, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 13 a čl. 14 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo vyhověno žalobě L. M. na určení neplatnosti zvýšení nájemného, provedené podáním stěžovatele ze dne 9. 10. 2006.
Stěžovatel poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního v projednávaném případě proti sobě stojí ochrana ústavního vlastnického práva pronajímatele a toliko odvozené právo žalobkyně jako tvrzeného nájemce předmětných nemovitostí, požívající ochrany v rovině jednoduchého práva, nikoliv však ochrany ústavněprávní.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem vysloveným v tomto řízení, že právní stav nájmu bytu může nastat i u prostoru, souboru místností, o nichž nebylo správním rozhodnutím pravomocně rozhodnuto, že jsou bytem. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000 zaujal názor, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Stěžovatel má zato, že pouze správní soud může rozhodnout ve věcech vycházejících ze správního řízení, o uvedených věcech nemůže rozhodovat občanskoprávní soud. Podle názoru stěžovatele je rozhodující právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby podle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Závěr odvolacího soudu, že rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2008 č. j. 8 C 97/2006-72, v němž soud pravomocně rozhodl, že stejný prostor užívaný žalobkyní bytem není a nájemní smlouva je neplatná, není pro toto řízení závazný, je rozhodnutím překvapivým, neboť v obou případech byly provedeny stejné důkazy a podle názoru stěžovatele není v právním státě možné, aby stejný soud po provedení stejných důkazů o věci rozhodl opačně, byť jako o předběžné otázce.
Nalézací soudy provedenými důkazy prokázaly, že žalobkyně již v předmětném souboru místností nebydlí, že stěžovatel měl zájem všechny spory vedené s žalobkyní uzavřít dohodou o narovnání s tím, že by všechny žaloby byly vzaty zpět a každý z účastníků by se vzdal nákladů řízení. Dle stěžovatele nalézací soudy napadenými rozhodnutími tuto dohodu účastníkům řízení znemožnily uzavřít.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se domáhala určení neplatnosti požadavku stěžovatele na zvýšení nájemného za byt v jeho vlastnictví (učiněný podáním ze dne 9. 10. 2006), neboť byla přesvědčena, že stěžovatel při jednostranném zvýšení nájmu nepostupoval v souladu se zák. č. 107/2006 Sb.
Nalézací soud zjistil, že žalobkyně užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem a platí nájemné ve výši stanovené v této smlouvě. Novou nájemní smlouvu se stěžovatelem, který je současným vlastníkem nemovitosti, nepodepsala. Na základě znaleckého posudku vypracovaného za účelem zjištění, zda jednostranné zvýšení nájmu odpovídá ustanovení §3 zák. č. 107/2006 Sb., dospěl soud k závěru, že maximální výše nájmu mohla činit 1 347 Kč. Stěžovatelem požadovaná částka 4000 Kč je tak v rozporu platnou legislativou a návrhu žalobkyně proto soud vyhověl. Námitku stěžovatele, že nájemní smlouva žalobkyně s Pozemkovým fondem neexistuje, a pokud existuje je neplatná, shledal soud rozporuplnou, neboť v tomto případě by se stěžovatel nemohl domáhat zvýšení nájemného. Nájemní smlouvu považuje soud za platnou. I přes okolnost, že kolaudační rozhodnutí neexistuje, soud může v konkrétních případech, kdy je byt po desetiletí prokazatelně s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užíván jako soubor obytných místností a s přihlédnutím k nedodržování norem v této oblasti v období 1948-1989, považovat předmětné prostory z hlediska charakteru domu, za obytné místnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2283/2006, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007).
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný. Dodal, že nalézací soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že je nepochybné, že žalobkyně užívala byt v panelovém domě několik let k bydlení a neměla důvod pochybovat o jeho účelovém určení. Na tomto závěru nic nemění ani rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2008 č. j. 8 C 97/2006-72, ve kterém byla řešena jako předběžná otázka platnost nájemní smlouvy uzavřené mezi nájemkyní a Pozemkovým fondem (se závěrem, že je smlouva neplatná), neboť tímto rozhodnutím není soud vázán.
Ústavní soud především konstatuje, že předmětem řízení před obecnými soudy byla otázka, zda ke zvýšení nájemného na částku 4 000 Kč měsíčně, jak požadoval stěžovatel, došlo způsobem, vycházejícím z příslušných ustanovení zák. č. 107/2006 Sb. a při respektování postupu stanovenému v ust. §3 uvedeného zákona. V tomto směru provedl nalézací soud potřebné dokazování, včetně znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že maximální výše nájmu za předmětné období mohla činit pouze 1 347 Kč. Vůči závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku stěžovatel námitky nevznášel ani u obecných soudů, ani v ústavní stížnosti, ale omezil se na výtky týkající se posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Ústavní soud má zato, že za shora popsaných skutkových okolností případu a vzhledem k vymezenému předmětu řízení obecné soudy nevybočily z rámce ústavnosti, pokud žalobkyni shledaly aktivně legitimovanou k podání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájmu a žalobě vyhověly.
Skutečnost, že dva okresní soudy posuzovaly otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní s právním předchůdcem stěžovatele různě, je jistě neobvyklá, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále bylo rozhodováno pouze soudem prvního stupně a otázka platnosti nájemní smlouvy byla pouze otázkou předběžnou. V nyní projednávané věci se soudy otázkou platnosti nájemní smlouvy zabývaly z hlediska možnosti žalobkyně domáhat se žalobou určení neplatnosti požadavku stěžovatele na zvýšení nájmu. Pokud jde o posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy u Okresního soudu v Bruntále (rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách v nyní projednávané věci), je třeba poukázat i na to, že stěžovatel nevyužil příslušné opravné procesní prostředky a ani v nyní posuzované věci se neobrátil s námitkou nejednotného výkladu platnosti nájemní smlouvy na dovolací soud.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož ke zvýšení nájmu v daném případě došlo v rozporu s příslušnými ustanoveními zák. č. 107/2006 Sb., ani nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Rovněž skutečnost, že během řízení se stěžovateli nepodařilo dosáhnout dohody se žalobkyní o tom, že by oba vzali své žalobní návrhy zpět a netrvali na zaplacení nákladů řízení, nelze vykládat k tíži soudu, neboť se jednalo o výhradní dispoziční oprávnění účastníků řízení.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu