ECLI:CZ:US:2008:2.US.2729.07.1
sp. zn. II. ÚS 2729/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele K. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem AK v Nymburce, Palackého 223/5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. července 2007 sp. zn. 11 To 252/2007 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. března 2007 sp. zn. 4 T 197/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále stěžovatel namítal, že orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, dle kterého byly povinny objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele i v jeho neprospěch způsobem uvedeným v zákoně. Dále stěžovatel navrhoval zkoumat, zda nedošlo k porušení i čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si v řízení všichni účastníci rovni, tj. zkoumat, zda v daném případě měl stejné postavení jako obžaloba.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do řádného opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených ústavních práv došlo tím, že k prokázání viny stěžovatele nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Dále tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byla porušena celá řada ustanovení trestního řádu (např. §2 odst. 4, 5 tr. řádu), v důsledku čehož stěžovateli bylo upřeno právo na obhajobu a na řádné prošetření věci. Dle názoru stěžovatele ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze dovodit, že by jeho jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. Soud si údajně vybral pouze důkazy, které se mu hodí, aniž by zjišťoval, zda se skutek opravdu stal, a to jen z důvodů osobních sporů mezi poškozenou a stěžovatelem. Motivací poškozené bylo získání družstevního bytu do výlučného užívání, který nabyli se stěžovatelem za dobu trvání manželství. Stěžovatel tvrdil, že by měl být výlučným nájemcem bytu on, neboť to byla jeho zásluha, že byt získali. Dále stěžovatel uvedl, že probíhá občansko právní řízení ve věci zrušení společného nájmu bytu a poškozená se snaží ovlivnit výsledek tímto trestním řízením.
Stěžovatel připustil, že soud sice shromáždil celou řadu důkazů, z nichž některé na první pohled prokazovaly jeho vinu jednáním popsaným v obžalobě, ale neprovedl všechny důkazy, jimiž by byl náležitě zjištěn skutkový stav, přičemž důkazy, které provedl, nesprávně vyhodnotil. Z pravidel fair procesu se vymyká postup soudu, který vyslechl 10 svědků obžaloby a zamítl důkazní návrhy obhajoby. Jediným přímým důkazem provedeným v soudním řízení byla svědecká výpověď poškozené G., bývalé manželky stěžovatele, dle stěžovatele výpověď nepravdivá, zatímco všechny ostatní důkazy byly nepřímé.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 4 T 197/2006, jejž si Ústavní soud vyžádal, z obsahu napadených soudních rozhodnutí, jakož i u odůvodnění ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. března 2007 sp. zn. 4 T 197/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. července 2007 sp. zn. 11 To 252/2007 zamítnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil výlučně proti skutkovým zjištěním, namítal, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, napadl způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhal se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci Ústavním soudem.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a odůvodnění ústavní stížnosti je v podstatě obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní, vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. řádu) a usnesení (§134 odst. 2 tr. řádu). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení, přičemž ani odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze ničeho vytknout. Odvolací soud se proto plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a odvolání zamítl.
K tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že odvolací soud se nezabýval všemi jeho odvolacími námitkami, Ústavní soud uvádí, že soud druhého stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí s uplatněnými námitkami v souladu s ustanovením §134 odst.. 2 tr. řádu vypořádal. Po přezkoumání věci konstatoval, že dokazování proběhlo v souladu se zákonem, z provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav v rozsahu, který umožňoval o věci spolehlivě rozhodnout, důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy nikoliv jednostranně v neprospěch stěžovatele, a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně mají v provedených důkazech spolehlivý podklad a jsou v souladu se zákonem.
Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se nezabýval jednotlivě každou z námitek v odvolání, pokud všechny námitky shledal z uvedených důvodů nedůvodnými. Námitku stěžovatele, že šlo o jakési spiknutí proti němu, resp. pečlivě připravený scénář, odvolací soud odmítl. Konstatoval, že lze si stěží představit, že by poškozená zosnovala svůj záměr stěžovatele poškodit tak široce a zapojila do něj nejen všechny sousedy, kteří byli vyslechnuti jako svědci, ale také policisty, kteří se u soudu vyjadřovali k okolnostem jejich zákroku v bytě stěžovatele a poškozené, dále pracovníky prodejny, ve které měl stěžovatel incident, pracovnice Centra krizové intervence a Psychosociálního centra ACORUS, kam se poškozená opakovaně uchýlila o pomoc, i znalců, kteří zkoumali stěžovatele a poškozenou a dospěli k závěru, že poškozená v důsledku prožitých událostí trpěla úzkostnými stavy doprovázenými tělesnými projevy a že její strach ze stěžovatele je skutečný. Ze všech provedených důkazů bylo vyvozeno, že k posuzovaným událostem došlo tak, jak je poškozená vylíčila a že poškozená pociťovala zlé nakládání stěžovatele s její osobou jako těžké příkoří, které výrazně poznamenalo její psychický stav. Tomu odpovídá i kvalifikace skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., jímž byl stěžovatel uznán vinným.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná svoji judikaturu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96), dle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály. Ústavní soud konstatuje, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele dostatečným způsobem odůvodnil jak soud nalézací (str. 9 rozsudku sp. zn. 4 T 197/2006), tak i soud odvolací (str. 2 usnesení sp. zn. 11 To 252/2007).
Ústavní soud opakovaně uvádí, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Soud druhého stupně se v řízení o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Nalézací soud se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele a pokud tyto neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl (č. l. 194 trestního spisu) a tento postup byl soudy obou stupňů odůvodněn. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele. Porušení článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává, ani porušení jiných ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatele, však Ústavní soud nezjistil a jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy v posuzované věci není na místě.
Z takto vyložených důvodů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. dubna 2008
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu