ECLI:CZ:US:2008:2.US.2755.07.1
sp. zn. II. ÚS 2755/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů J. S. a M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 25, P.O.BOX 172, 304 72 Plzeň 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Cdo 2815/2006-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 21 Co 518/2005-344, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2005, č. j. 11 C 560/2000-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MUDr. E. K. a E. K., obou zastoupených JUDr. Petrem Hanzalem, advokátem, se sídlem Praha 6, Makovského 1331, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení všech shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítli, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když tomuto právu neposkytly řádnou ochranu.
Stěžovatelé se žalobou došlou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 17. 8. 1995 domáhali - tehdy proti právnímu předchůdci vedlejších účastnic MUDr. V. K. - vydání domu č. p. 810 ve Zbraslavi se stavebním pozemkem parc. č. 473, a zahrady parc. č. 474, vše katastrální území Zbraslav. Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 78/95. Řízení v této věci skončilo dovoláním u Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 55 Co 224/98, v části, kde byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům ideální 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi. Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem bylo procesní pochybení odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, která pokládal za správná, ale hodnotil a posuzoval je jinak. Konkrétně šlo o posouzení toho, zda byl nebo nebyl protiprávně zvýhodněn žalovaný spolu se svými rodiči, zejména otcem, bez jehož vlivu by k prodání domu nedošlo. V této otázce se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně a v takovém případě nebylo možné se spokojit jen s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, ale bylo na místě buď opakovat dokazování nebo dokazování doplnit nebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté usnesením ze dne 5. 12. 2000, č. j. 16 Co 350/2000-210, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 1998, č. j. 11 C 78/95-121, ve znění úprav provedených doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 6. 1998, č. j. 11 C 78/95-125, a po částečném zrušení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, č. j. 55 Co 224/98-188, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, a to ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a dále ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. To vedl Obvodní soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 560/2000. Řízení bylo vedeno již jen ohledně ideálních 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi s příslušenstvím a součástmi, které od začátku vlastnil MUDr.V. K., zatímco ohledně ideální 1/3, kterou původně od státu nabyli jeho rodiče, bylo řízení pravomocně skončeno zamítnutím žaloby, neboť tento podíl žalovaný nenabyl od státu, ale dědictvím po svých rodičích. Pravomocně byla také zamítnuta žaloba v té části, kde směřovala na vydání stavebního pozemku a zahrady. V případě pozemků parc. č. 473 - zastavěná plocha a parc. č. 474 - zahrada, kat. území Zbraslav, obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě ani v této části nelze vyhovět. Stěžovatelé totiž neprokázali, že by předmětné pozemky před svým odchodem do zahraničí vlastnili, neboť z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 13. 2. 1981 pro kat. území Zbraslav vyplývá, že k domu čp. 358 (nyní č. p. 810) jsou jako vlastníci zapsáni stěžovatelé, kteří však měli předmětné pozemky parc. č. 473 a 474 kat. území Zbraslav v osobním užívání. Tím nesplňovali podmínku oprávněných osob, uvedenou v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví státu v případech, uvedených v ustanovení §6 citovaného zákona. Přestože stěžovatelé jsou osobami rehabilitovanými podle zákona č. 119/1990 Sb., nejsou ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §19 odst. 1, §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Pro úplnost je třeba dodat, že původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, č. j. 55 Co 224/98-188, bylo předmětem řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 264/99. Ta byla odmítnuta jako nepřípustná, pokud směřoval do výroku ohledně ideálních 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi, neboť zde bylo ze zákona přípustné dovolání, takže před podáním stížnosti nebyly vyčerpány všechny prostředky ochrany práva stěžovatelů. Ohledně ideální 1/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi včetně jeho součástí a příslušenství byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť tu tehdy žalovaný zdědil, tedy ji nezískal převodem od státu, ale přechodem vlastnictví na základě dědictví, a na to restituční předpis nedopadal. Stejně bylo s ústavní stížností naloženo i v části týkající se výše uvedených pozemků, kde Ústavní soud poukázal na své stanovisko vyjádřené v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, ročník 1999 - I. díl, C.H.BECK, nález č. 48). Stěžovatelé nebyli vlastníky předmětných pozemků, ale měli je pouze v užívání. Takový pozemek se oprávněné osobě nevydá, výjimkou je pouze případ, kdy by jeho vydáním nemohlo dojít ke vzniku nové křivdy. Ústavní soud tehdy dovodil, že právě o takovou situaci v dané věci šlo.
V pokračujícím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod novou sp. zn. 11C 560/2000, bylo dokazování soustředěno na otázku prokázání, zda žalovaný, potažmo jeho právní nástupci, jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Podle toho jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Především šlo tedy o prokazování toho, zda žalovaný byl protiprávně zvýhodněn. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi podrobně a nakonec dovodily, že ke zvýhodnění žalovaného nedošlo, a to zejména s ohledem na průběh řízení o prodeji konfiskovaného domu. O jeho koupi se zajímalo více prominentních žadatelů, jako např. bývalý ministr zdravotnictví Prokopec, nakonec ale byla dána přednost žalovanému a jeho rodičům proto, že nabídli v případě prodeje domu dva byty, v případě jeho otce pak bylo přihlédnuto též k tomu, že se jedná o uznávaného vědce. Naproti tomu stěžovatelé namítali, že žalovaný zvýhodněn byl, neboť původně mezi žadateli byli pouze jeho rodiče. Výsledek řízení byl ale takový, že on kupoval ideální 2/3 domu a jeho rodiče pouze ideální 1/3, a to navíc za situace, kdy on sám měl k dispozici byt 3+1. Obecné soudy vycházely z toho, že žádost byla podána otcem žalovaného za celou rodinu, tedy i za žalovaného, neboť již v této žádosti byly nabízeny dva byty, tedy i byt žalovaného.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svoje výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů a namítají, že neodpovídají provedeným důkazům. Podle jejich názoru právě okolnost, že původně žalovaný nebyl mezi žadateli o koupi domu a že měl k dispozici byt 3+1, a tedy měl na tehdejší dobu velmi dobrou bytovou situaci, a nakonec koupil ideální 2/3 domu, je jeho zvýhodněním. Namítají, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně chráněného práva vlastnit majetek.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Dále si opatřil spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 560/2000.
Nejvyšší soud se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že v řízení o dovolání neshledal, že by soudy prvního a druhého stupně nesprávně vyložily a aplikovaly základní ustanovení hmotného práva, t. j. ustanovení §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle nichž byla předmětná věc posuzována. Navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Městský soud v Praze se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že postupoval v souladu s procesními předpisy a plně respektoval ústavní práva stěžovatelů. Navrhl ústavní stížnost zamítnout. Obvodní soud pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Vedlejší účastnice se vyjádřily prostřednictvím svého zástupce. Zrekapitulovaly průběh celého jednání a k tomu uvedly, že podle jejich názoru měli stěžovatelé "až nadmíru možností uplatnit své právo na spravedlivý proces". Poukazují na to, že v ústavní stížnosti jsou pouze opakovány argumenty, uplatněné již dříve v řízení před obecnými soudy. Navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti a pouze opakují stanoviska v řízení již vyjádřená, nebyla účastníkům a vedlejším účastnicím rozesílána k podání případné repliky.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. Čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V intencích těchto zásad Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hned na počátku musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ostatně jde o doslovný přepis dovolání z č. l. 350 až 353 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 560/2000, přičemž jedinou změnou je uvedení Ústavního soudu namísto Nejvyššího soudu v záhlaví podání. Stěžovatelé si nedali ani tu práci, aby alespoň účastníky řízení označili termíny používanými zákonem o Ústavním soudu. Na tomto místě je vhodné připomenout názor, vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 1/96, sv. 9, str. 471, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn.
Jde též o to, že jedinou ústavněprávní námitkou, je tvrzení stěžovatelů, že "pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod". Přitom Ústavní soud v předchozím řízení vedeném v této věci pod sp. zn. II. ÚS 264/99 ke stejné námitce stěžovatelů uvedl: "Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999 došlo k porušení jejich práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené skutečnosti s tímto závěrem nelze souhlasit již proto, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu chrání čl. 11 Listiny pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně".
V ničem dalším pak stěžovatelé svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizují. Ústavní soud vycházeje z toho, že je vázán pouze petitem a nikoliv obsahem podání, podrobil věcnému přezkumu též průběh řízení z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu. Pochybení odvolacího soudu, ke kterému došlo v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 1965/99 jeho procesně nesprávným postupem, který je shora podrobně popsán, bylo napraveno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 55 Co 224/98, zrušen. Jedinou vadou, kterou lze obecným soudům vytknout, je délka řízení. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Okolnost, že řízení v této věci trvalo déle jak 12 let, je zřejmým porušením tohoto práva. Na tuto skutečnost však Ústavní soud může toliko upozornit, neboť práva vzniklá tímto porušením jsou řešena samostatnou úpravou a do výsledku takového řešení může Ústavní soud zasáhnout až po vyčerpání všech prostředků, které účastník k ochraně práva má.
Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu