ECLI:CZ:US:2008:2.US.2795.07.1
sp. zn. II. ÚS 2795/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. K., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. 3 Tdo 577/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007 sp. zn. 3 To 104/2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 1 T 1/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Trestné činnosti se měl podle výroku rozsudku dopustit tím, že jako člen družstva pověřený vedením agendy družstva zahrnul do účetnictví fiktivní výdaje za údajné zprostředkování výkupů pozemků s úmyslem deklarovat je jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů družstva a tím snížit základ daně z příjmů právnických osob. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně vrchní soud jako nedůvodné zamítl když konstatoval, že soud měl k dispozici všechny potřebné důkazy, které hodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a na základě nich dospěl ke správným skutkovým zjištěním, zjištěný skutkový stav podřadil pod odpovídající ustanovení trestního zákona a po právu uložil i trest. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve výroku rozsudku soudu I. stupně je nedostatečně vymezen skutek, který je mu kladen za vinu, což spatřuje v tom, že je v něm uvedeno, že "zahrnul do účetní evidence družstva fiktivní výdaje", ačkoliv on sám žádný výdaj do účetnictví nezahrnoval. Podstatnou složkou trestnosti jednání by nutně musela být okolnost, že věděl o fiktivnosti výdajů, což však z výrokové části rozsudku nevyplývá. Po formální stránce nemůže dle názoru stěžovatele obstát tvrzení, že jednal v rozporu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Právní vztah mezi daní z příjmů a účetní evidencí družstva vyplývá zejména z ust. §23 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel je přesvědčen, že Česká republika nemůže na jedné straně trestat stěžovatele za přípravu ke zkrácení daně a na straně druhé současně vybírat daň z příjmů u osob, jejichž smlouvy a s tím související účetní doklady byly zařazeny do účetnictví družstva. Zde má na mysli jednoho z dodavatelů družstva, který fakturoval v souladu se smlouvou provizi ve výši 32 mil. Kč. Z uvedené provize byla finančním úřadem vyměřena daň z příjmů, ačkoli podle soudu se jednalo o fiktivní výdaj ze strany družstva. Stěžovatel považuje za nesprávné a nedostatečně odůvodněné závěry obecných soudů o hrozícím rozsahu zkrácení daně (12 714 030 Kč) a propočet soudů považuje za elementárně nesprávný. Rozhodnutí krajského soudu je v tomto směru nepřezkoumatelné a z výroku rozsudku je zcela zjevné, že stěžovatelovým jednáním nikdy nemohlo dojít k takovému zkrácení daně, které je mu přičítáno k tíži. Konečně stěžovatel namítá, že ačkoli byly v řízení zjištěny okolnosti svědčící o tom, že trestnost jednání zanikla, soudy se jimi nijak nezabývaly a nevyvodily odpovídající závěry.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že obecné soudy vycházely z učiněných skutkových zjištění, o nichž nebyl důvod pochybovat. Dovolací soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel z judikatury Ústavního soudu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vrchní soud v Praze zastává názor, že skutek v jeho celku obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Je možno přisvědčit stěžovateli, že zmíněné ust. §24 odst. 1 zákona o dani z příjmů danou problematiku beze zbytku neobsahuje, nicméně s celkovým popisem skutku zdůrazňuje podstatu mechanismu zkrácení daňové povinnosti. Vrchní soud připomíná, že v rámci odvolacího řízení se zabýval i otázkou správnosti výpočtu zkrácení daně. Krajský soud v Hradci Králové nepovažuje námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti za důvodné.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami stěžovatele, uvedenými jak v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami podrobně zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného usnesení vyslovil k námitce stěžovatele ohledně subjektivní stránky trestného činu, k otázce povahy škody, jakož i k otázce údajného zániku trestní odpovědnosti stěžovatele a shledal, s dostatečným odůvodněním, že uvedené námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky stěžovatele byly dovolacím soudem posouzeny jako námitky skutkové s tím, že nenaplňují dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu