ECLI:CZ:US:2008:2.US.2906.08.1
sp. zn. II. ÚS 2906/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti B. G., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 958/2006, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 22 Co 2552/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 11. 2008 a k výzvě Ústavního soudu k odstranění vad doplněnou podáním ze dne 8. 12. 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále měl být porušen čl. 2 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhala zaplacení částky 549.920,- Kč s příslušenstvím jako úhradu majetkové újmy, která jí měla být způsobena žalovaným, město Vyšší Brod, tím, že využívá pozemek v jejím vlastnictví bez právního důvodu a odmítá uzavřít nájemní smlouvu, čímž se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohacuje (§451 obč. zák.). Stěžovatelka je totiž od dubna 1998 vlastnicí parcely č. 4/19 v k. ú. Herbertov (rybník) a parcely č. 233 v k. ú. Herbertov (přístupová cesta), na nichž se nachází stavba biologického rybníka, kterou vlastní žalovaný, a přístupová komunikace.
Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 6. 2005, č. j. 5 C 176/2001-305, kterým okresní soud rozhodl o žalobě stěžovatelky, a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit částku 78.729,50,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 20.149,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, dále s 10 % úrokem z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, ve výši 7,5% z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení a úrokem ve výši 5,5% z částky 8.291,- Kč od 2. 5. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ostatní požadavky stěžovatelky obsažené v žalobě krajský soud zamítl. Dále soud rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 67.658,50,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu ohledně posouzení otázky a výše bezdůvodného obohacení, kdy okresní soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku ing. M. S týkajícího se způsobu výpočtu obvyklé ceny nájmu. Při vyčíslení odvolací soud zjistil nevýznamnou nepřesnost a svým rozhodnutím ji napravil. Odlišně od soudu prvního stupně pak posoudil požadavek stěžovatelky na úroky z prodlení a otázku náhrady nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž - obdobně jako dříve v podaném odvolání a následně v ústavní stížnosti - polemizovala se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů obou soudů, konkrétně se způsobem výpočtu výše bezdůvodného obohacení, kdy oba soudy preferovaly závěry znaleckého posudku ing. M S. před znaleckým posudkem J. J., aniž by si vyžádaly další (revizní) posudek. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka ve skutečnosti brojila výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a správnost tohoto rozsudku z hlediska výše uvedených výtek dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavněprávní argumentaci) k tvrzení o porušení svých základních práv předestřela téměř shodné námitky, které byly již obsahem dovolání, tj. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávnost hodnocení důkazů, spočívající konkrétně v neodůvodněném a svévolném příklonu obecných soudů k závěrům znaleckého posudku ing. M. S. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášela námitky stran nesprávného skutkového zjištění a hodnocení znaleckých posudků. Tuto argumentaci, jež se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřela také v ústavní stížnosti, patrně i z toho důvodu, že ústavní stížnost dle svého tvrzení považovala za "poslední mimořádný opravný prostředek".
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Samu okolnost, že těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění krajského soudu považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do základních práv stěžovatelky nezasáhl.
Ke konkrétní námitce stěžovatelky ohledně neodůvodněného a svévolného příklonu k závěrům znaleckého posudku ing. M. S. před závěry znaleckého posudku J. J., Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (str. 7 rozsudku) i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 rozsudku) soudy uvedly, proč měly pochybnosti o správnosti použitých postupů znalce J. J. při stanovení výše ceny nájemného a naopak proč považovaly za objektivní posudek znalce ing. M. S., který pro stanovení tržní ceny nájemného použil více hledisek. Dle ustálené judikatury obecných soudů týkající se znaleckých posudků užitých zejména v trestním řízení, nicméně použitelnou i na hodnocení znaleckých posudků obecně, "(...) musí znalecký posudek být prověřen zejména z hlediska, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, jež mají význam pro obsah posudku, nebo zda se skutková východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v (...) řízení náležitým způsobem zjištěné" (srov. rozhodnutí č. 40/1972 nebo č. 2/1989-I. Sb.rozh.tr.). Pokud tedy obecné soudy se závěry znaleckého posudku J. J. (a rovněž se závěry posudků J. T. a Ing. Š. B.) nesouhlasily a vyslovily pochybnosti o jejich správnosti, což je vedlo k vyžádání si revizního (!) znaleckého posudku ing. M. S., své závěry dle názoru Ústavního soudu pečlivě a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že znalecké posudky nebyly jediným provedeným důkazem, na nichž napadená rozhodnutí stojí. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly byl naopak učiněn po zhodnocení všech provedených důkazů. Jako celek proto lze proces před obecnými soudy označit za spravedlivý.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu