ECLI:CZ:US:2008:2.US.2946.08.2
sp. zn. II. ÚS 2946/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci návrhu M. H. a Š. S., advokátem nezastoupených, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 12. 2008 se na Ústavní soud obrátili stěžovatelé s podáním, které označili jako "Ústavní žaloba". V rubrice pak pod označením "žalovaní" vyjmenovali 17 soudců a soudních funkcionářů několika pražských obvodních soudů, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu v ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu České republiky, kteří, jak vyplývá z obsahu podání, měli spolu s dalšími osobami a orgány veřejné správy způsobit stěžovatelům "svou dlouhodobou trestnou činností" finanční škodu a zasáhnout do jejich "lidských práv a základních svobod dle §- čl. 1 odst. 1, 2 zákona č. 1/1993 Sb." Stěžovatelé proto "žádají finanční odškodnění", a to stěžovatelka ve výši 360.000 EURO a stěžovatel ve výši 180.000 EURO.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudci zpravodaji ukládá u každého podaného návrhu nejprve zkoumat, zda vykazuje nutné formální náležitosti, zda byl podán včas, osobou k tomu oprávněnou, zda jde o návrh přípustný a zda je Ústavní soud k projednání návrhu příslušným. Již zde dospěl soudce zpravodaj k závěru negativnímu.
Při vymezení účastenství vycházel soudce zpravodaj ze skutečného obsahu podání, zejména pak znění vlastního petitu, a za navrhovatele proto považuje M. H. i Š. S., přestože v rubrice je jmenovaná označena jako "žalobkyně" a jmenovaný jako její "zástupce".
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) o Ústavním soudu]. Fyzické a právnické osoby musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, přičemž povinnost zastoupení kvalifikovaným zástupcem platí od samého počátku řízení (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V plné moci musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ze samotného návrhu musí být mimo jiné patrno, které věci se týká a co se jím sleduje, text musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodných skutečností, označení dovolávaných důkazů a konečně sdělení, čeho se navrhovatel domáhá (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Znění stížnostního návrhu, tedy to, jak má Ústavní soud ve věci rozhodnout, pak musí odpovídat znění zákona (§82 zákona o Ústavním soudu). Stížnost musí být dále předložena v takovém počtu stejnopisů, aby jeden zůstal u soudu a aby každému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří jsou ve stížnosti označeni, mohl být doručen jeden stejnopis (§34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Současně musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl k ochraně práva použit (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Posuzované podání uvedené parametry nevykazuje. Z níže uvedených důvodů však již soudce zpravodaj stěžovatele k odstranění formálních nedostatků jejich návrhu nevyzýval a rovnou o něm rozhodl.
Předně z evidence Ústavnímu soudu došlých návrhů vyplývá, že stěžovatelé, ať už každý sám či oba společně, zde iniciovali v minulosti již celou řadu dalších řízení. V jejich průběhu byli opakovaně (namátkou lze uvést např. řízení vedená pod sp. zn. III. ÚS 1730/07, II. ÚS 760/06, IV. ÚS 432/06, II. ÚS 66/06, II. ÚS 1/06, III. ÚS 379/05, či I. ÚS 352/05) řádně a podrobně poučeni o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem. Přesto se stěžovatelé na Ústavní soud obracejí znovu sami, nikoliv prostřednictvím kvalifikovaného zástupce, a to s podáním se zásadními obsahovými nedostatky.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak je opačný postup stěžovatelů evidentně záměrný. Setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování se pak jeví být postupem formalistickým a neefektivním.
Na základě popsané situace je za přiměřeného užití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu dán důvod pro odmítnutí návrhu.
Dalším důvodem odmítnutí je pak to, že k projednání návrhu v podobě, v jaké jej zformulovali stěžovatelé, není Ústavní soud vůbec příslušný. Stěžovatelé totiž po Ústavním soudu "... žádají jménem republiky finanční odškodnění za dlouhodobou rasově politickou diskriminaci od r. 01/2003 do dnešní doby", a to ve výši 360.000 EURO pro stěžovatelku a ve výši 180.000 EURO pro stěžovatele. Ústavní soud může jako státní orgán činit jen to, co zákon připouští (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Výčet kompetencí je obsažen ve čl. 87 odst. 1 Ústavy; rozhodování o náhradě škody či přiznávání finančního odškodnění však v tomto výčtu uvedeny nejsou.
Domáhají-li se tedy stěžovatelé něčeho, o čem Ústavní soud nemůže rozhodovat, musí soudce zpravodaj postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a jejich návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj