ECLI:CZ:US:2008:2.US.3166.07.1
sp. zn. II. ÚS 3166/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele S. C. zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o návrhu ze dne 12. 12. 2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 13. 12. 2007, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud "1) opětovně přezkoumal spisový materiál pod sp. zn. 4 T 131/2005 z hlediska dodržení zákonnosti a s ohledem na důvody ústavní stížnosti a výhrady výše uvedené, neboť Ministerstvo spravedlnosti podnět v rozporu s §266 odst. 1 a 2 tr.ř. odložilo, 2) zrušil trestní příkaz pod sp. zn. 4 T 131/2005 vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 a 3) zrušil nepřesnou obžalobu ze dne 24. 8. 2005 vyhotovenou Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1, a s ohledem na zjištěné závady trestního řízení věc vrátil k novému vyšetřování v rámci přípravného řízení nebo vrátil věc soudu první instance k novému rozhodnutí v souladu s objektivně zjištěným skutkovým stavem, tj. zproštění stěžovatele na základě ustanovení §226 písm. c) - nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný". Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o náhradě nákladů právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem a v řízení přezkumném na úrovni Ministerstva spravedlnosti.
Stěžovatel poukazuje na to, že vyšetřování v jeho trestní věci probíhalo po celou dobu v českém jazyce, ačkoli tento jazyk neovládal, rozuměl pouze běžným českým výrazům a mluvil jen "lámanou češtinou". Obžaloba byla vyhotovena v českém jazyce s nepřesně uvedeným skutkovým dějem a v rozporu s výpověďmi z přípravného řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal bez ohledu na řadu rozporuplných výpovědí a nedostatečně zjištěný skutkový stav trestní příkaz, jehož smysl stěžovatel nepochopil, když měl za to, že byl vyslýchán pouze jako svědek. Proto se ani neodvolal. Poté, co se o faktu, že byl odsouzen, dozvěděl, dal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti se jím však zabývalo nedostatečně. Příslušné orgány tak stěžovateli upřely právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, porušily procesní zásadu rovnosti stran a náležitého zjištění skutkového stavu a zásadu "in dubio pro reo", zkrátily jeho právo na obhajobu, neboť mu nezajistily tlumočníka a překlad obžaloby a trestního příkazu a porušily i právo na obhájce ve smyslu §36 odst. 2 tr.ř.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 T 131/2005, bylo zjištěno, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2005, č. j. 4 T 131/2005-85, byl stěžovatel společně s dalším obviněným J. J. uznán vinným návodem a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a §250 b) odst. 1 tr. zák., za což byl stěžovatel odsouzen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu dvou let. Trestní příkaz byl stěžovateli doručen dne 9. 12. 2005. Stěžovatel proti němu nepodal odpor a trestní příkaz tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2005. Dne 17. 1. 2007 dal stěžovatel podnět k podání stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí v jeho trestní věci, který ministr spravedlnosti odložil, neboť neshledal důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení §266 odst. 1, 2 tr. ř. O tom byl stěžovatel informován přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2007, č. j. 823/2007-ODS-SPZ.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zabývat se formálními podmínkami stanovenými pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od okamžiku, kdy byl Ministerstvem spravedlnosti informován o tom, že jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl odložen.
I když stěžovatel uvedené sdělení Ministerstva spravedlnosti v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhuje zrušit (poukazuje toliko na jeho nezákonnost), Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k tomu, zda podnět ke stížnosti pro porušení zákona může být vůbec považován za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (viz ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, usnesení č. 4) konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 365/97 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 11), v němž se uvádí, že stížností pro porušení zákona ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat - podle jeho uvážení - soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí".
Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tedy není ve smyslu judikatury Ústavního soudu procesním prostředkem na ochranu práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a od jeho vyřízení nelze ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, na jehož nezákonnost je podnětem poukazováno.
Pokud se týká samotného trestního příkazu, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1, a obžaloby, podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1, které stěžovatel navrhuje petitem ústavní stížnosti zrušit, Ústavní soud zvažoval, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnost ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod.
Nápravy stěžovatelem tvrzeného nezákonného postupu soudu při vydání trestního příkazu a jemu předcházejícího postupu orgánů činných v přípravném řízení, který vyvrcholil podáním obžaloby, mohlo být dosaženo již v řízení před soudem prvního stupně, pokud by stěžovatel proti vydanému trestnímu příkazu podal odpor (viz ustanovení §314g) tr.ř.), případně v řízení před odvolacím či dovolacím soudem. Včasný odpor a odvolání (případně i dovolání) jsou zákonnými prostředky, které měl stěžovatel k dispozici na ochranu svých práv. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, stěžovatel však odpor vůbec nepodal a trestní příkaz nabyl právní moci. Obecné soudy tak vůbec nedostaly příležitost, aby se jeho námitkami zabývaly. Ústavní soud proto není s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Ústavní soud neshledal ani důvod, pro nějž by byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod. Pro přiznání nákladů vzniklých v řízení přezkumném na úrovni Ministerstva spravedlnosti nadto chybí zákonný podklad.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 T 131/2005, bylo zjištěno, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2005, č. j. 4 T 131/2005-85, byl stěžovatel společně s dalším obviněným Josefem Juklíčkem uznán vinným návodem a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a §250 b) odst. 1 tr. zák., za což byl stěžovatel odsouzen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu dvou let. Trestní příkaz byl stěžovateli doručen dne 9. 12. 2005. Stěžovatel proti němu nepodal odpor a trestní příkaz tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2005. Dne 17. 1. 2007 dal stěžovatel podnět k podání stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí v jeho trestní věci, který ministr spravedlnosti odložil, neboť neshledal důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení §266 odst. 1, 2 tr. ř. O tom byl stěžovatel informován přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2007, č. j. 823/2007-ODS-SPZ.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zabývat se formálními podmínkami stanovenými pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od okamžiku, kdy byl Ministerstvem spravedlnosti informován o tom, že jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl odložen.
I když stěžovatel uvedené sdělení Ministerstva spravedlnosti v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhuje zrušit (poukazuje toliko na jeho nezákonnost), Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k tomu, zda podnět ke stížnosti pro porušení zákona může být vůbec považován za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (viz ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, usnesení č. 4) konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 365/97 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 11), v němž se uvádí, že stížností pro porušení zákona ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat - podle jeho uvážení - soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí".
Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tedy není ve smyslu judikatury Ústavního soudu procesním prostředkem na ochranu práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a od jeho vyřízení nelze ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, na jehož nezákonnost je podnětem poukazováno.
Pokud se týká samotného trestního příkazu, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1, a obžaloby, podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1, které stěžovatel navrhuje petitem ústavní stížnosti zrušit, Ústavní soud zvažoval, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnost ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod.
Nápravy stěžovatelem tvrzeného nezákonného postupu soudu při vydání trestního příkazu a jemu předcházejícího postupu orgánů činných v přípravném řízení, který vyvrcholil podáním obžaloby, mohlo být dosaženo již v řízení před soudem prvního stupně, pokud by stěžovatel proti vydanému trestnímu příkazu podal odpor (viz ustanovení §314g) tr.ř.), případně v řízení před odvolacím či dovolacím soudem. Včasný odpor a odvolání (případně i dovolání) jsou zákonnými prostředky, které měl stěžovatel k dispozici na ochranu svých práv. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, stěžovatel však odpor vůbec nepodal a trestní příkaz nabyl právní moci. Obecné soudy tak vůbec nedostaly příležitost, aby se jeho námitkami zabývaly. Ústavní soud proto není s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Ústavní soud neshledal ani důvod, pro nějž by byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod. Pro přiznání nákladů vzniklých v řízení přezkumném na úrovni Ministerstva spravedlnosti nadto chybí zákonný podklad.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj