ECLI:CZ:US:2008:2.US.3256.07.1
sp. zn. II. ÚS 3256/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. jihočeská zemědělská a. s., se sídlem Třeboň, Sokolská 34/I, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 Cdo 2205/2006-330, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Co 2841/2005-301 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č. j. 16 C 184/2004-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť dle tvrzení stěžovatelky bylo těmito rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem řízení o části žaloby, kterou se žalobce (vedlejší účastník) domáhal zaplacení částky 33.922,- Kč s úroky z prodlení v důsledku zpětvzetí žaloby, zastavil, určil, že odvolání žalobce z funkce ředitele žalovaného, převedení na funkci asistenta ředitele pro správu pracoviště v Českých Velenicích a přeložení do místa výkonu práce v Českých Velenicích učiněné dopisem ze dne 24. 3. 2004 jsou neplatná, a žalované (stěžovatelce) uložil zaplatit žalobci 113.338,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32.628,- Kč, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 3.331,50 Kč, že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 666,50 Kč, a že je povinen doplatit státu na soudním poplatku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích částku 4.600,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.825,- Kč. Stěžovatelka podala dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci přicházelo do úvahy pouze dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; při zkoumání, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen právní otázky, které jsou označeny v dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť výtku "nesprávného právního posouzení věci" založila výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, neboť námitky stěžovatelkou vznesené nemohly založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (přestože stěžovatelka tvrdila "nesprávné právní posouzení věci", vznesla pouze skutkové námitky a nikoliv právní otázku, u které by mohlo být přistoupeno k posouzení, zda tato je či není zásadního právního významu). Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání i napadené usnesení a neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Postup Nejvyššího soudu, včetně výkladu procesních předpisů byl ústavně konformní. Z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních; závěr dovolacího soudu, že v dovolání stěžovatelka žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu, nevznesla, lze považovat za řádně a logicky odůvodněný. Proti postupu Nejvyššího soudu navíc stěžovatelka nic nenamítá, pouze konstatuje a hodnotí právní úpravu přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a důsledky z toho vyplývající [má za to, že by měla být přípustnost dovolání dle písm. c) i v případě námitek nesprávních skutkových zjištění].
V tomto rozsahu proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Z výše uvedených zjištění je třeba vycházet při posuzování zbývající části ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích je ústavní stížnost podána opožděně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario §237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.
Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelčina dovolání přicházela do úvahy pouze dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatelka dle ústavně konformního závěru Nejvyššího soudu předestřela v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelčina dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 citovaného zákona; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení. Rovněž připomíná (s ohledem na stěžovatelčino hodnocení právní úpravy), že neexistuje ústavně zaručené právo na třístupňové soudní řízení či na dovolání.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat ve vztahu k této zbývající části ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost.
Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně např. usnesení II. ÚS 1096/08). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. S ohledem na to Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu