ECLI:CZ:US:2008:2.US.339.08.1
sp. zn. II. ÚS 339/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 7. 2007, č.j. 3 T 60/2006-192, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, č.j. 9 To 415/2007-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z vyžádaného spisu, sp. zn. 3 T 60/2006, vedeného u Okresního soudu v Kolíně, zjistil, že stěžovateli bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby v roce 2000 do roku 2004 v místě svého trvalého bydliště v K., opakovaně v mnoha případech pohlavně zneužíval svou nezletilou sestru Janu (jedná se o pseudonym), bytem tamtéž, tím, že na ní vykonával až do vyvrcholení soulož.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 1. 2007 č.j. 3 T 60/2006-142 byl stěžovatel zproštěn obžaloby s odůvodněním, že provedenými důkazy nebylo prokázáno spáchání skutku, pro nějž byl stíhán. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce, na jehož základě rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2007 č.j. 9 To 112/2007-163 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí. Jako důvod vrácení odvolací soud uvedl nesprávné zhodnocení provedených důkazů.
Po novém projednání věci bylo posléze rozhodnuto napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 7. 2007 č.j. 3 T 60/2006-192, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání výše popisované trestné činnosti a byl odsouzen dle §242 odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2007 č.j. 9 To 415/2007-215 zamítl podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Rozhodnutí obecných soudů, vydaná po zrušujícím usnesení odvolacího soudu, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Úvodem v ní stručně zrekapituloval průběh předchozího trestního řízení, což uzavřel výtkou směřovanou do postupu odvolacího soudu, jež bez bližší konkretizace označil za rozporný se zásadami trestního řízení a ustanovením §263 trestního řádu. V rozporu se zásadou in dubio pro reo a také se zásadou presumpce neviny postupovaly podle jeho názoru již oba soudy rozhodující ve věci. Uvedl, že v řízení nebylo během provedeného dokazování bez důvodných pochybností prokázáno, že by se skutku, z něhož byl obviněn, dopustil. Neexistoval zde jediný přímý důkaz či řetězec důkazů nepřímých, na základě jejichž zhodnocení by bylo možné dospět k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. V podstatě za stejné důkazní situace nejprve nalézací soud rozhodl o zproštění obžaloby a napodruhé již o jeho vině. Ačkoliv byly v novém řízení provedeny další důkazy podporující údajně verzi poškozené, ani tyto dle přesvědčení stěžovatele neodstranily důvodné rozpory ve skutkových zjištěních. Obecné soudy dále pochybily, pokud založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku z odvětví psychologie - dětské psychologie, neboť předmětný znalecký posudek byl vypracován ještě před zahájením trestního stíhání na podkladě výpovědi poškozené, učiněné rovněž před zahájením trestního stíhání. Z uvedeného důvodu byl tento důkaz v rámci řízení použit v rozporu se zákonem. Závěrem stěžovatel namítl nekonkrétnost vymezení odsuzujícího výroku z hlediska časového údaje, tj. od kdy k trestné činnosti mělo docházet.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je také patrné, že věnoval náležitou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval, a posléze velmi podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny navrhovatele. V jeho rozhodnutí, jakož i v navazujícím rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl tedy prokázán žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno je považovat za protiústavní.
Nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, že nalézací soud rozhodl napodruhé o jeho vině za téměř totožné důkazní situace, jako když ho obžaloby zprostil. Soud prvního stupně při novém projednání věci nad rámec úkolů uložených mu odvolacím soudem provedl opětovný výslech stěžovatele a dalších svědků, nově vyslechl svědky L. S. a P. D. Tyto důkazy následně hodnotil tak, že vyvrátily stěžovatelovo alibi ohledně časových údajů, kdy mělo dle poškozené docházet ke zneužívání, tedy dosud pro soud významný důvod, proč o verzi poškozené pochyboval. Jestliže se na základě této skutečnosti posléze nalézací soud přiklonil spíše k verzi poškozené označujíc ji za pravdivou, nelze mu vytýkat, že nepoužil zásadu in dubio pro reo. V našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Stejně tak neobstojí námitka stěžovatele stran nepoužitelnosti znaleckého posudku z odvětví psychologie - dětské psychologie v řízení jako důkazu. Jak vyplývá z ust. §158 odst. 3 trestního řádu (ve znění novely č. 265/2001 Sb., účinné od 1.1.2002) je policejní orgán v rámci objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestní čin, výslovně oprávněn mimo jiné vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky. Podle novelizované úpravy je tak při dodržení zákonného postupu posudek znalce přibraného již ve fázi prověřování zásadně použitelný i v dalších stadiích řízení, a to bez zřetele na to, zda šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon.
Přibraný znalec může při vypracování znaleckého posudku vycházet samozřejmě jen z podkladů, které byly v rámci prověřování opatřeny, tedy i z úředních záznamů o podaných vysvětleních. Pokud by později došlo ke změně v podkladech pro vypracování znaleckého posudku, musí na tuto okolnost znalec reagovat stejně, jako když dojde ke změně ve svědecké výpovědi nebo v jiném v průběhu trestního řízení opatřeném důkazu (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - I. díl, 5. vydání, C.H.Beck, 2005, str. 1140 a 1146).
Z připojeného spisového materiálu se podává, že znalkyně Ph.Dr. E. H., jejíž znalecký posudek stěžovatel zpochybnil, byla přibrána opatřením policejního orgánu ze dne 27. 1. 2006, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo vydáno až dne 10. 4. 2006 a stěžovateli doručeno dne 12. 4. 2006. Úkolem znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací dětská psychologie bylo zejména posoudit osobnost, duševní a sexuální vyspělost poškozené Jany a její mladší sestry Kateřiny (jedná se o pseudonym), zjistit obecnou a konkrétní věrohodnost jejich výpovědí a schopnost správně vnímat a reprodukovat prožité události. Mezi podklady, které měla znalkyně k dispozici, patřily, kromě osobního vyšetření poškozené znalkyní, i úřední záznamy o obsahu vysvětlení podaných některými osobami (§158 odst. 5 trestního řádu), včetně úředního záznamu o podaném vysvětlení Jany, jež byly sepsány ještě před zahájením trestního stíhání.
Je nesporné, že použití úředních záznamů o podaném vysvětlení jako důkazu v hlavním líčení je v rozporu s ustanovením §158 odst. 5 trestního řádu, přičemž norma v tomto ustanovení zakotvená dosahuje též ústavněprávní roviny. Ústavní soud již v minulosti opakovaně výslovně judikoval, že v trestním řízení nelze akceptovat jako důkaz svědecké výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, nejde-li o neodkladný, resp. neopakovatelný procesní úkon (srov. např. I. ÚS 483/03). Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 trestního řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy, provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že při hlavním líčení dne 1. 11. 2006 došlo před okresním soudem znovu k výslechu dotčených osob, přičemž tohoto hlavního líčení se účastnil jak stěžovatel, tak jeho právní zástupce, a mohli klást vyslýchaným osobám otázky (což také činili). Ve vztahu k nim tedy bylo stěžovatelovo právo na obhajobu naplněno. Po výslechu těchto osob bylo přistoupeno k výslechu znalkyně, která odkázala na písemné vyhotovení posudku s tím, že nemá důvod něco měnit na svých závěrech. Uvedla, že u věrohodnosti se posuzuje to, zda osoba mění výpovědi, a proto je třeba výpověď poškozené učiněnou u hlavního líčení prozkoumat a zohlednit. Ve výslechu znalkyně bylo proto pokračováno dne 6. 12. 2006, kdy opětovně odkázala na své již dříve přijaté závěry a následně uvedla v protokole o hlavním líčení citované skutečnosti, přičemž stěžovateli a jeho obhájci bylo umožněno klást znalkyni otázky, což také učinili.
Pokud Ústavní soud nahlíží na ústavně zaručené právo na obhajobu z materiálního hlediska, musí konstatovat, že znalkyně reflektovala obsah - tentokrát již procesně použitelného - v hlavním líčení provedeného výslechu poškozené, ve vztahu k němuž již měl stěžovatel zaručeno právo na obhajobu, a výslovně prohlásila, že závěry znaleckého posudku dopadají v nezměněné podobě i na něj. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že skutečné a účinné uplatnění práva na stěžovatelovu obhajobu s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo.
Neobstojí rovněž stěžovatelova námitka týkající se nemožnosti vyjádřit se k předmětnému znaleckému posudku při jeho zadání a při jeho provádění. Z trestního řádu vyplývá právo obviněného, resp. jeho obhájce, být přítomen u vyšetřovacích úkonů, jejichž výsledek může být použit jako důkaz. Těmito vyšetřovacími úkony se však rozumí úkony, které jsou prováděny policejním orgánem (státním zástupcem, koná-li vyšetřování), nikoli jinými osobami, např. znalcem. Přítomnost obhájce u úkonů znalce spojených s přípravou a vypracováním znaleckého posudku je vyloučena. Stěžovatel byl však oprávněn vznést proti osobě znalkyně, proti jejímu odbornému zaměření nebo proti formulaci otázek znalkyni položených námitky, které nejsou omezeny žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Stejně tak měl možnost být přítomen výslechu znalkyně v hlavním líčení.
Co se týče údajné neurčitosti odsuzujícího výroku o vině, Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti konstatuje nepřípustnost této námitky, neboť stěžovatel ji neuplatnil v řízení před obecnými soudy, ačkoliv tak bez obtíží učinit mohl.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud podotýká, že se jedná o námitku nedůvodnou. Ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu byly splněny všechny zákonné požadavky (§120 odst. 3 trestního řádu), přičemž nelze pochybovat o tom, že stěžovatel takto popsaným jednáním naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání a trestného činu soulože mezi příbuznými. Bižší časové upřesnění případů, kdy došlo k pohlavnímu zneužívání poškozené ze strany stěžovatele, nebylo dosti dobře možné, a to jak s ohledem na délku doby páchání této trestné činnosti stěžovatelem, tak vysokou četnost těchto případů, když samotná poškozená již také s ohledem na delší časový odstup od spáchání činu pochopitelně nebyla takové konkretizace schopna (str. 2 odsuzujícího rozsudku).
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu