ECLI:CZ:US:2004:1.US.483.03
sp. zn. I. ÚS 483/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. M. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 3. 2003, č. j. 6 T 27/2003-136, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 20. 6. 2003, č. j. 55 To 232/2003-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) trestního zákona. Těchto činů se podle napadeného rozhodnutí nalézacího soudu dopustil jednak tím, že v Liberci dne 28. 6. 2002 v prodejně Mobillenium přiložil ke krku prodavače pistoli a přinutil jej odejít do vedlejší místnosti, kde za ním zabouchl dveře a přirazil prodejní pult a poté z prodejny odcizil 3 mobilní telefony v hodnotě 2.500 Kč, 5.000 Kč a 3.000 Kč a hotovost ve výši 28.000 Kč, a jednak tím, že po přerušení výkonu trestu odnětí svobody se nevrátil do věznice Vězeňské služby ČR. Za tyto činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl uznán vinným z trestného činu loupeže, ačkoliv od počátku trestního řízení uváděl, že žádnou zbraň neměl a prodavači nevyhrožoval, pouze využil situace, kdy byl prodavač v zadní místnosti a zavřel jej tam. Tato část skutkových zjištění je podle stěžovatele nesprávná, navrhoval proto provedení důkazů, které by mohly toto vyvrátit nebo vyvrátit tvrzení svědků, avšak tyto důkazy nebyly provedeny.
Stěžovatel dále předložil Ústavnímu soudu svou verzi skutkového stavu v té podobě, jak ji prezentoval v řízení o odvolání. Podle stěžovatele poškozený (prodavač) věděl, že dojde ke krádeži, neboť o ní mluvil s dalšími spoluobviněnými, P. G. a V. Š., kteří dali stěžovateli ke krádeži tip. Z výpovědi spoluobviněných totiž podle stěžovatele vyplývá, že se znali z diskoték. Poškozeného proto k odchodu do zadní místnosti prodejny nenutil, neboť tam šel pro krabici k mobilnímu telefonu (to, že krabice byly umístěny v zadní místnosti, ukazuje podle stěžovatele fotodokumentace ze dne spáchání trestného činu). Poškozený pak vyšel ze zadní místnosti až po delší době, aby dal stěžovateli dostatek času ke krádeži.
Podle stěžovatele lze mít proto vážné pochybnosti o věrohodnosti poškozeného. Pokud se vezme do úvahy jeho výpověď ohledně pistole a dále to, že pokud by byla prokázána stěžovatelova verze skutkového stavu (vše bylo předem dohodnuto se spoluobviněnými), porušil by prodavač své povinnosti a jeho zaměstnavatel by po něm požadoval náhradu škody. Proto stěžovatel navrhoval výslech svědka P. V., který měl v obchodě pracovat dříve a který mohl popsat prodejní zvyklosti.
Stěžovatel dále namítl, že dle poškozeného měl k loupeži použít tmavou pistoli, avšak jeden ze spoluobviněných uváděl, že má pistoli stříbrné barvy, kterou stěžovatelovi půjčil. Okresní soud dospěl v rozsudku k závěru, že je nerozhodné, zda svědek (prodavač) uváděl tmavou barvu pistole, přičemž tento závěr soud podle stěžovatele odůvodnil pouze hypotetickou úvahou o tom, že v prodejně byla tma. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby byl učiněn vyšetřovací pokus přímo v prodejně nebo aby byl ustanoven znalec, který by uvedl, zda mohlo dojít ke ztmavnutí pistole. Pistole je také přímo k dispozici, neboť je uložena u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v jiné trestní věci. Tím, že soud na jednu stranu věří spoluobviněnému Š., že stěžovateli zbraň dal, a na druhou stranu mu nevěří, že měla stříbrnou barvu, se soud podle názoru stěžovatele dostává do neřešitelné situace, kdy jednotlivým výrokům věří a jiným nikoliv, a to bez bližšího zdůvodnění. Tímto by mohl být podle stěžovatele odsouzen každý, neboť "slepováním" vět by byl usvědčen. Tímto rozporem ve výpovědích svědka (prodavače) a spoluobviněných se pak odvolací soud vůbec nezabýval.
Pokud jde o použití pistole, vycházel okresní soud podle stěžovatele z výpovědi spoluobviněného Š., který měl stěžovateli půjčit stříbrnou pistoli. Oba spoluobvinění ovšem u hlavního líčení vypověděli, že stěžovatel neměl žádnou pistoli a že k předchozí výpovědi byli donuceni policií, když jim hrozila vazba a předchozí vazba jim byla nahrazena dohledem. Za této situace uvěřil soud výpovědi z přípravného řízení, a ačkoliv měl podle stěžovatele minimálně zjistit, zda obžalovaným byla vazba v době výslechu nahrazena dohledem, měl předvolat vyšetřovatele, aby jej vyslechl k průběhu výslechu.
Stěžejní námitka pak podle stěžovatele směřuje vůči tomu, že výpovědi spoluobžalovaných byly vůbec použity jako důkaz, neboť byly učiněny před zahajováním trestního stíhání, a soud proto měl v hodnocení důkazů vycházet pouze z jejich výpovědí u hlavního líčení. Okresní soud pak podle stěžovatele vysvětlil rozpor mezi výpověďmi tak, že spoluobžalovaní změnili výpověď poté, co slyšeli výpověď stěžovatele u hlavního líčení. Stěžovatel k tomu namítá, že nelze mu dávat k tíži, že soud nerespektoval ust. §208 trestního řádu a nevyslechl jednotlivé obžalované odděleně. Odvolací soud pak podle stěžovatele argumentuje jinak a uvádí, že spoluobžalovaní museli výpověď změnit, protože by se vystavili trestnímu stíhání. Tomu se však podle stěžovatele vystavili již na počátku, mohli již u policie vypovídat tak, aby si nepřivodili žádné trestní stíhání.
Stěžovatel je toho názoru, že soudy nerespektovaly ustanovení trestního řádu, která jim ukládají povinnost zjistit objektivní skutkový stav a provést důkazy svědčící jak o vině tak nevině. Tím porušily podle stěžovatele čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tímto jednáním porušily duch čl. 40 odst. 3 Listiny, když stěžovateli daly pouze formálně možnost se obhajovat a navrhovat důkazy, avšak ve skutečnosti mu bylo toto právo upřeno, protože nebyl proveden jediný důkaz, který vyvracel užití pistole a který by podpořil výpověď spoluobžalovaných u hlavního líčení. Současně tak soudy porušily i čl. 9 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který zakotvuje právo na provedení výslechu a předvolání svědků svědčících ve prospěch za stejných podmínek jako svědků, kteří svědčí v neprospěch. Tím, že nebyl proveden jediný důkaz svědčící ve prospěch stěžovatele, nebyly vyvráceny jeho námitky, byly použity nezákonné důkazy, bylo podle stěžovatele porušeno i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu.
Podle čl. 14 odst. 5 Paktu má stěžovatel právo, aby rozhodnutí o vině bylo přezkoumáno vyšším soudem. Toto právo bylo splněno formálně, avšak u vyššího soudu nedošlo k provedení jediného důkazu. Tím bylo podle stěžovatele rovněž porušeno i toto právo.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci k ústavní stížnosti uvedl, že námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti se již zabývaly v řízení jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Pokud jde o námitku porušení procesních předpisů v souvislosti s použitím výpovědí spoluobžalovaných, poukázal krajský soud na fakt, že důkazem, ze kterého bylo vycházeno při zjištění, zda byla užita pohrůžka použitím střelné zbraně, vycházely oba soudy z výpovědí V. L., prodavače v prodejně, který byl kromě pachatele jedinou osobou v době spáchání na místě činu. V rozhodnutích je pak odůvodněno, proč tato výpověď byla považována za věrohodnou, včetně námitek stěžovatele o údajné domluvě spoluobžalovaných a prodavače prodejny. Navíc se soud prvního stupně zabýval i hodnocením změn výpovědí spoluobžalovaných v řízení přípravném a v řízení před soudem.
Pokud nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele, byl rozsah prováděných důkazů v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a dokazování bylo provedeno v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí.
Krajský soud proto uzavřel, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Okresní soud v Liberci rovněž uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud provedl veškeré důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav ve věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Důkazy byly hodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu a ústavně konformním způsobem. Ohledně skutkových závěrů soud odkázal na písemné vyhotovení rozsudku, který byl podroben přezkumu v rámci odvolacího řízení. Soud se proto nedomnívá, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud si k posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 27/2003.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce platného ke dni doručení ústavní stížnosti přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako zastupující člen prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 483/03.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, má povinnost zkoumat, zda zde nejsou důvody, pro které nelze ústavní stížnost projednat. V daném případě Ústavní soud zjistil, že stížnost byla podána včas. Stěžovatel před jejím podáním ovšem nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, tj. nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ačkoliv byl o možnosti podání dovolání poučen.
Na druhou stranu je Ústavnímu soudu znám výklad dovolacích důvodů v minulosti zastávaný Nejvyšším soudem ČR, který vylučuje z dovolacího přezkumu dovolání podávaná toliko proti skutkovým zjištěním soudů nebo z důvodu procesních vad. Ačkoliv Ústavní soud již v konkrétním případě podrobil tento postup Nejvyššího soudu ČR ústavnímu přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že takový postup je v určitém případě v rozporu s Ústavním pořádkem, nelze nyní skutečnost, že stěžovatel mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal, klást mu k tíži. To vzhledem i k faktu, že stěžovatel podal předmětnou ústavní stížnost před tím, než Ústavní soud dospěl v jiném konkrétním případě k výše uvedeným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na adrese www.judikatura.cz).
Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinil obecný soud v odvolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci a námitky, které již uplatnil v řízeních před obecnými soudy, zejména pak v odůvodnění svého odvolání. Námitky stěžovatele lze rozdělit do tří oblastí, a to (1.) na námitky proti použití důkazu pořízeného před zahájením trestního stíhání, (2.) námitky proti nepřipuštění a neprovedení navrhovaných důkazů údajně svědčících ve prospěch stěžovatele a (3.) námitky proti celkovému hodnocení důkazů.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Pokud jde o první skupinu námitek, jimiž stěžovatel brojil proti použití výpovědí spoluobžalovaných, kteří vypovídali ještě před zahájením trestního stíhání, je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že s takovými svědeckými výpověďmi nelze nakládat jako s důkazy usvědčujícími stěžovatele ze spáchání trestného činu. Ústavní soud k tomu v minulosti výslovně judikoval, že v trestním řízení nelze akceptovat jako důkaz svědecké výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, nejde-li o neodkladný, resp. neopakovatelný procesní úkon (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 376/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck, Praha 2002, sv. 24, nález č. 174, str. 291).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí sice výslovně nevyplývá, že způsob pořízení svědeckých výpovědí je diskvalifikoval pro jejich použití jako důkazů, tato skutečnost je nicméně přítomna implicitně, a to při hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy, kdy zejména odvolací soud poměřoval důvěryhodnost jednotlivých svědeckých výpovědí spoluobžalovaných G., Š.a a svědka L. učiněných při hlavním líčení bez toho, že by do svých úvah zakomponovával původní výpověď spoluobžalovaných učiněnou před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Z toho je patrné, že na původní výpovědi nebyl při celkovém hodnocení důkazů brán zřetel a zejména odvolací soud i přes to dospěl k závěru, že výpověď svědka L. je z hlediska hodnocení důkazů dostačující pro závěr o vině stěžovatele. Tuto skutečnost odvolací soud znovu potvrdil také ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
Právo na předvolání a výslech svědka garantované čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy není právem neomezeným tak, jak jeho výklad prezentuje v ústavní stížnosti stěžovatel, nýbrž i toto právo předpokládá jistou míru diskrece ze strany soudu, zda navržený svědek svou výpovědí může přispět k dostatečnému zjištění o skutečném skutkovém průběhu. Takové právo tudíž neimplikuje automatickou povinnost soudu toliko mechanicky vyhovět všem návrhům stěžovatele v trestním řízení, pokud soudy vysvětlí důvody, které je k zamítnutí návrhu na provedení důkazu vedly. Z ústavněprávních hledisek je tedy akceptovatelné, pokud soud návrhu nevyhoví, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl. Rovněž v této části nelze postup obecných soudů považovat za zásah do stěžovatelových základních práv, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, proč návrhu stěžovatele na předvolání svědka P. V. nevyhověl. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu jasně vyplývá, že jeho výpověď, která by se týkala toliko obvyklých zvyklostí pokud jde o umístění předmětů v prodejně, by nemohla obstát ve vztahu k ostatním důkazům, především výpovědi svědka L. Takový důkaz by byl toliko důkazem nepřímým oproti svědecké výpovědi přímého účastníka jednání stěžovatele.
Ústavní soud má zato, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů pak nelze obecným soudů vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Zejména odvolací soud se zabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav, přičemž důvody, proč tyto námitky nelze z hlediska celkového hodnocení důkazů akceptovat, jasně vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňovala učinit závěr o stěžovatelově vině. Pokud obecné soudy vyšly z tvrzení svědka a současně poškozeného L., přičemž zdůvodnily, z jakých důvodů považují jeho výpověď za důvěryhodnou, a vyvrátily námitky stěžovatele (podle nichž byl poškozený L. na odcizení telefonů z prodejny předem domluven se spoluobžalovanými), nepovažuje Ústavní soud jejich postup za výraz libovůle nerespektující čl. 2 odst. 2 Listiny, jímž by soudy zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu