ECLI:CZ:US:2008:2.US.360.08.1
sp. zn. II. ÚS 360/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Vysoké Pole 118, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 29 Co 648/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o nařízení exekuce. Stěžovatel shodně s námitkami uplatněnými před obecnými soudy v ústavní stížnosti namítá, že již ve prospěch oprávněného provedl platby, o nichž informoval soud a rovněž podal návrh na zastavení exekuce. Stěžovatel pokládá za nesprávné, že i když předmětné platby doložil soudu v kopii, nebylo nařízeno jednání, čímž došlo k porušení jeho práv a zájmů. Stěžovatel poukazuje na ust. §268 o. s. ř. , podle kterého lze v určitých případech výkon rozhodnutí zastavit. Odvolací soud se relevantním způsobem nevypořádal s konkrétními skutkovými otázkami, ani s konkrétními argumenty stěžovatele ohledně splácení dluhu. V jednání soudu spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje, aby náklady jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela zaplatil stát.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil krajský soud jako účastník řízení, který považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odvolací jednání nebylo třeba nařizovat, protože nebylo prováděno dokazování a okresní soud rozhodl v souladu se zákonem bez nařízení jednání (§254 odst. 6 o. s. ř.).
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Stěžovatel podal odvolání proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce je soud oprávněn zkoumat pouze to, zda exekuční titul je vykonatelný a jeho obsah je shodný s návrhem. To také v daném případě soud I. stupně učinil a exekuci nařídil. Učinil tak bez slyšení povinného, což mu umožňuje §253 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud, jak vyplývá z napadeného usnesení, se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání řádně zabýval a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění usnesení vypořádal. Skutečnost, že i odvolací soud rozhodl bez jednání, je v souladu s §254 odst. 6 o. s. ř. Odvolací soud také v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že tvrzení stěžovatele ohledně plnění povinnému může být důvodem pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s §52 exekučního řádu. V takovém případě je však věcí stěžovatele, aby svá tvrzení hodnověrným způsobem prokázal a o případném zastavení exekuce pak rozhodne soud I. stupně.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhu stěžovatele ohledně náhrady nákladů zastoupení nemohl Ústavní soud vyhovět, neboť není splněna základní podmínka §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu