ECLI:CZ:US:2008:2.US.376.06.1
sp. zn. II. ÚS 376/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele RNDr. I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem v Praze, Krkonošská 17, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006 č. j. 39 Co 310/2005-427, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2004 č. j. 16 C 106/97-303, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003 č. j. 64 Co 135/2003-295 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2002 č. j. 16 C 106/97-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2006, stěžovatel navrhuje zrušení výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006 č. j. 39 Co 310/2005-427, výroku I. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2002 č. j. 16 C 106/97-274, jakož i dalších v záhlaví uvedených rozhodnutí v jejich plném rozsahu a dále, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat body 2, 12 a 13 opraveného žalobního návrhu ze dne 19. 10. 1998 ve znění ze dne 9. 5. 2000. Z opatrnosti pak navrhuje zrušení všech procesních rozhodnutí, která mají k projednávanému problému vztah. Domnívá se, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u obecných soudů domáhá určení, že prohlášení vlastníka budovy (dále též "žalovaný") učiněné dne 23. 5. 1996 je neplatné a současně se domáhá, aby soud uložil žalovanému učinit prohlášení vlastníka budovy ve stěžovatelem navrhovaném znění a rovněž se stěžovatelem uzavřel smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví předmětného bytu a souvisejících podílů na nemovitosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 1999 č. j. 16 C 106/97-171, byla žaloba na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví předmětného bytu vyloučena k samostatnému řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 25. 11. 2002 č. j. 16 C 106/97-274, zastavil podle §96 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), řízení o žalobě stěžovatele na určení, že prohlášení vlastníka budovy učiněné dne 23. 5. 1996 je neplatné (výrok I.) a současně zastavil řízení ohledně návrhu, aby žalovaný učinil prohlášení vlastníka budovy ve stěžovatelem navrhovaném znění (výrok V.). Obvodní soud dále rozhodl podle §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. o návrhu stěžovatele ze dne 19. 10. 1998, ve znění návrhu ze dne 9. 5. 2000, na změnu a rozšíření žaloby (výrok II., III., IV., VI. a VII.). K odvolání stěžovatele, který napadl výrok I. a III. uvedeného usnesení obvodního soudu, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2003 č. j. 64 Co 135/2003-295 tak, že napadené usnesení ve výroku I. potvrdil a odvolání do výroku III. odmítl jako nepřípustné ve smyslu §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 2. 2004 č. j. 16 C 106/97-303, nepřipustil podle §95 odst. 1 a 2 o.s.ř. další změny a rozšíření původní žaloby navržené rovněž v návrhu stěžovatele ze dne 19. 10. 1998, ve znění návrhu ze dne 9. 5. 2000, které byly ve svém petitu formulovány jako eventuální žalobní požadavky k prvotnímu návrhu stěžovatele.
Rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, rozhodl Městský soud v Praze o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2005 č. j. 16 C 106/97-380 ve věci samé tak, že žaloba na určení neplatnosti části C položky h) prohlášení vlastníka budovy ze dne 23. 5. 1996 a žaloba, aby soud uložil žalovanému učinit prohlášení vlastníka budovy ve stěžovatelem navrhovaném znění, se zamítá (výrok II.), a tím odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve stížností napadeném výroku I. uvedeného rozsudku odvolací soud v souladu s §211 a §95 o. s. ř. nepřipustil změnu žaloby navrhovanou stěžovatelem, neboť dospěl k závěru, že o obsahově shodných požadavcích bylo již rozhodnuto v průběhu řízení před soudem prvého stupně a nenastaly žádné nové skutečnosti, pro které by bylo na místě rozhodnout o navržené změně jinak, nehledě na to, že spor je možno již rozhodnout a dosavadní podklady by nebyly dostatečné pro meritorní rozhodnutí dle navržených změn.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá pochybení obecných soudů, které spatřuje jednak v opožděném a nesprávném zhodnocení svého podání ze dne 19. 10. 1998, nikoli jako opravy žaloby ze dne 22. 8. 1996 (ve znění podání ze dne 29. 6. 1998), nýbrž jako změny této žaloby, a jednak v nepřipuštění takové změny žaloby, ačkoliv pro něj nebyly splněny zákonné podmínky, navíc bez řádného odůvodnění.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ve vztahu k ústavní stížnosti proti výroku I. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2002 č. j. 16 C 106/97-274, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003 č. j. 64 Co 135/2003-295 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2004 č. j. 16 C 106/97-303, je vzhledem k výše uvedenému evidentní, že stěžovatel svoji ústavní stížnost předložil dlouho po 60denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti vedle zrušení napadených rozhodnutí navrhuje, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat body 2, 12 a 13 opraveného žalobního návrhu ze dne 19. 10. 1998 ve znění ze dne 9. 5. 2000, musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není příslušný. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit, aby rozhodl ve smyslu stěžovatelova navrhovaného žádání. Takto formulovaný petit citované dikci zákona neodpovídá, a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.
Stěžovatel dále tvrdí porušení ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. práva na přístup k soudu a na řádné odůvodnění rozhodnutí, ke kterému mělo dojít výrokem I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2006 č. j. 39 Co 310/2005-427. Ústavní soud však v postupu odvolacího soudu vybočení z ústavních kautel neshledal. Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, usnesení č. 22, str. 447 a násl.). Odvolací soud v dané věci dospěl ke shora již uvedenému závěru, který rovněž stručně, avšak srozumitelně odůvodnil. V jeho úvaze Ústavní soud neshledal extrémní vybočení z rámce výkladu a užití §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. ani prvky libovůle.
Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je nadto, jak Ústavní soud již vícekrát poukazoval, rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ochrany práv (nově uplatňovaného nároku) se stěžovatel může domáhat v samostatném soudním řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh v části zjevně neopodstatněný, v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a v části proto, že k jeho projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu