ECLI:CZ:US:2008:2.US.409.08.1
sp. zn. II. ÚS 409/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou se sídlem Letců 1005, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2004 č. j. 12 Nc 10910/2004-10, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 12. 2005 č. j. 23 Co 359/2005-36 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 č.j. 20 Cdo 2578/2006-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že předmětná rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem a základními principy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2004 č. j. 12 Nc 10910/2004-10 nařídil soud na majetek stěžovatelky exekuci podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2004 č. j. 3 T 138/2003-222 k vymožení pohledávky ve výši 500.000,- Kč. Uvedeným rozsudkem byla stěžovatelka podmíněně odsouzena pro trestný čin zpronevěry a mimo jiné jí bylo uloženo dle §59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou poškozenému trestním činem způsobila, a podle ust. §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovatelce dále uložena povinnost nahradit poškozené společnosti NPH copany, s. r. o. v likvidaci, způsobenou škodu ve výši 500.000,- Kč.
Proti nařízení exekuce podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shledal nedůvodným a rozhodnutím ze dne 22. 12. 2005 č. j. 23 Co 359/2005-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2007 č.j. 20 Cdo 2578/2006-54 odmítl.
Shora označená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž v podstatě rekapituluje námitky uplatněné již v předchozím řízení. Stěžovatelka namítá, že předmětná pohledávka ve výši 500.000,- Kč zanikla započtením, což oprávněný nesporoval. Dále v době vzniku škody i v době nabytí právní moci trestního rozsudku byla pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie pojištěna u Generali Pojišťovny. Oprávněný, ačkoli o pojištění věděl, nevyužil možnosti úhrady škody prostřednictvím pojišťovny a stěžovatelka je toho názoru, že tak učinil z důvodu získání dalšího majetkového prospěchu.
Jádro ústavní stížnosti však tvoří námitka týkající se vykonatelnosti exekučního titulu. Dle stěžovatelky měla pohledávku ve výši 500.000,- Kč v souladu s výrokem trestního rozsudku uhradit dle svých schopností a možností v tříleté zkušební lhůtě, která uplynula až dne 28. 7. 2007. Usnesení o nařízení exekuce tedy bylo vydáno předčasně a nedůvodně. Pokud obecné soudy tvrdí, že předmětná část výroku má jen formální charakter a pohledávka byla splatná dnem právní moci trestního rozsudku, pak stěžovatelka uvádí, že byla uvedena v "hrubý omyl". Výrok rozsudku má být dle jejího názoru závazný v celém rozsahu a musí být jednoznačně uvedeno, od kdy je vykonatelný, tj. lhůta pro splnění náhrady škody musí být naprosto jednoznačně určena.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Jak již bylo shora řečeno, stěžovatelka se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí, přičemž argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v průběhu předchozího řízení. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nezbývá tedy, než na tyto rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.
Konkrétněji nazíráno, hlavní stěžovatelčina námitka je především ovlivněna nesprávnými právními názory na okamžik vykonatelnosti výroků ukládajících povinnost nahradit poškozenému vzniklou škodu. Z ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona vyplývá, že podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrok podle §59 odst. 2 trestního zákona není rozhodnutím v adhezním řízení. Jeho cílem je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě způsobené škody, a to podle svých sil, tj. v rozsahu (výši), v jaké to dovolují jeho majetkové a výdělkové poměry. Jde o nevynutitelnou součást rozhodnutí o trestu a tato část výroku o trestu je spojena pouze s předpokladem, že trestným činem byla způsobena škoda, že tato škoda nebyla v době rozhodnutí o trestu zcela nahrazena, a že to v konkrétním posuzovaném případě vyžaduje výchovný účel podmíněného trestu odnětí svobody. Výrok o uložení přiměřené povinnosti k náhradě škody nemusí obsahovat přesnou výši nároku poškozeného ani označení poškozeného, jehož se dotýká. Naproti tomu výrok podle ust. §228 odst. 1 trestního řádu plní jinou funkci. Jeho primárním cílem je odškodnění poškozeného. K vyslovení tohoto výroku je nutné, aby poškozený navrhl podle §43 odst. 3 trestního řádu uložit obviněnému v odsuzujícím rozsudku povinnost k náhradě škody a soud je poté, za splnění stanovených předpokladů, povinen jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, který je pak také vynutitelný soudním výkonem rozhodnutí, tedy případně i proti vůli odsouzeného. Shora naznačené skutečnosti tak nutně vedou k závěru, že oba typy výroků mají zcela jiný charakter, a lze je tedy vyslovit vedle sebe týmž rozsudkem a stran téhož nároku na náhradu škody, přičemž výrok podle ust. §59 odst. 2 trestního zákona neodkládá vykonatelnost výroku o povinnosti k náhradě škody podle ust. §228 trestního řádu. Jak odvolací, tak i dovolací soud se tedy správně neztotožnily s výkladem provedeným stěžovatelkou.
K námitce započtení předmětné pohledávky Ústavní soud podotýká, že tato byla již rovněž řešena obecnými soudy, které shodně konstatovaly, že námitka nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, pro nařízení exekuce rozhodnou, ale lze se jí zabývat pouze v rámci návrhu na zastavení exekuce.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že poškozený se s nárokem na úhradu škody neobrátil na příslušnou pojišťovnu, u které byla pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti výkonem advokacie, nelze než považovat takovou námitku s ohledem na princip subsidiarity za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před obecnými soudy, ačkoliv tak bez obtíží učinit mohla.
Pro úplnost ovšem Ústavní soud dodává, že dle ust. §43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů, náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak. Z uvedeného vyplývá, že není povinností poškozeného se v takovém případě obracet se svým nárokem přímo na pojišťovnu povinného, naopak, často ani není k tomu oprávněn. Právo, aby za něho pojistitel v souladu s pojistnou smlouvou uhradil škodu vzniklou jinému, svědčí totiž povinnému. Záleží také zcela na jeho vůli, zda toto své právo u pojišťovny uplatní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, jak z její ústavní stížnosti nepřímo vyplývalo, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu