ECLI:CZ:US:2008:2.US.445.06.1
sp. zn. II. ÚS 445/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 28. srpna 2008 ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 ve věci ústavní stížnosti P. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 3 Tdo 463/2006-327 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2005 č. j. 4 To 29/2005-307, jímž krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se stěžovatel dopustil jako odborný referent Komerční banky, a. s., tím, že prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů a převáděl různé finanční částky na svůj účet, za což byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 3 Tdo 463/2006-327 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2005 č. j. 4 To 29/2005-307 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. července 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvená v čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 3 T 140/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl uznán rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. prosince 2004 č. j. 3 T 140/2000-286 vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."), kterého se dopustil jako odborný referent Komerční banky, a. s., na skutkovém základu spočívajícím v tom, že v období od 1. září 1993 do 20. ledna 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů K., P., V., W. a N., když převáděl různé finanční částky na svůj účet a na účet smyšleného klienta, tyto částky potom vybíral a užíval pro svoji potřebu, čímž způsobil Komerční bance, a. s., škodu ve výši 248 500 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud se týká škody způsobené neoprávněnými manipulacemi na tzv. korunových účtech klientů uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, stěžovatel tuto nesporoval a její výše byla shodná s vyčíslením škody vyplývající z předložených důkazů. Naopak škoda způsobená neoprávněnými manipulacemi na tzv. devizových účtech, rovněž kladená stěžovateli za vinu, nebyla před soudem prvního stupně spolehlivě prokázána s ohledem na absenci nezvratných důkazů, které by vyvrátily obhajobu stěžovatele, jíž tuto trestnou činnost popírá. Zejména nebylo vyloučeno případné zneužití výpočetní techniky, což dle soudu vyplývá jednak z rozporných výpovědí tehdejších pracovníků a z neexistence jakýchkoliv záznamů o školeních a příslušných interních předpisech, a dále nebyly nalezeny doklady k neoprávněným převodům na devizových účtech, takže kontrola mohla být provedena pouze na základě kopií výpisů z účtů klientů distribuovaných CKP, což bylo dle soudu prvního stupně pro účely dokazování v rámci trestního řízení zcela nedostatečné.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvoláním, které bylo podáno v neprospěch stěžovatele a směřovalo do výroku o vině i trestu. Uvedla, že ohledně transakcí stěžovatele na valutových účtech nesouhlasí s argumentací soudu, který vzhledem k absenci nezvratných důkazů postupoval dle zásady in dubio pro reo. Namítla, že v případě transakcí na valutových účtech je situace naprosto stejná jako při transakcích na účtech, kdy byl stěžovatel uznán vinným. Slyšení svědkové, s výjimkou svědkyně G., jednoznačně popřeli, že by pod přístupovým kódem stěžovatele tyto transakce mohl provádět jiný zaměstnanec banky. Rovněž Komerční banka potvrdila, že v letech 1993-1995 byly systémy opatřeny tzv. nucenou změnou hesla, tedy opatřením, které uživatele s přístupovými kódy nutilo k tomu, aby svá hesla v pravidelných intervalech měnili právě z důvodů vyloučení zneužití, o čemž byli pracovníci banky i proškoleni.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. prosince 2005 č. j. 4 To 29/2005-307 podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., kterého se dopustil jako odborný referent Komerční banky, a. s., na částečně změněném skutkovém základu spočívajícím v tom, že v období od 1. září 1993 do 20. ledna 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů a převáděl různé finanční částky na svůj účet a na účet smyšleného klienta, které potom vybíral a užíval pro svoji potřebu, čímž způsobil Komerční bance, a. s., Praha 1, Na Příkopě 33, č. p. 969, škodu ve výši 501 910 Kč. Za to byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud předně konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., avšak při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., když některé významné důkazy hodnotil jednostranně, v rozporu s jejich obsahem a vyvodil závěry, které z nich nevyplývají, v důsledku čehož se náležitě nevypořádal s objektivně zjištěnými skutečnostmi, které vyvracejí obhajobu stěžovatele; dle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dostatek důkazů opravňujících k závěru, že stěžovatel neoprávněně úmyslně manipuloval i na valutových účtech klientů. Obhajobu stěžovatele, že pod jeho přístupovým kódem prováděl tyto transakce jiný zaměstnanec banky, neshledal hodnověrnou, neboť byla vyvrácena svědectvím svědků z řad pracovníků zmíněné pobočky banky. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v trestním řízení za důkaz nemohou sloužit kopie výpisu z účtů klientů; tyto jsou oficiálními kopiemi, jejichž správnost nebyla zpochybněna, a mají svoji důkazní hodnotu zejména s ohledem k tomu, že skutečnosti z nich vyplývající jsou v naprostém souladu se závěry kontrol prováděnými pracovníky banky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 26. dubna 2006 č. j. 3 Tdo 463/2006-327 s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Namítá, že odvolací soud postupoval v příkrém rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. a v rozporu se zásadou přímosti řízení zakotvenou v §2 odst. 12 tr. ř. Soud prvního stupně, který všechny ve věci opatřené důkazy při hlavním líčení provedl a který měl zejména možnost osobního pozorování vyslýchaných svědků - pracovníků banky, dospěl k závěru, že obhajobu stěžovatele ohledně odpovědnosti za nelegální manipulace na devizových účtech se nepodařilo vyvrátit. Naproti tomu odvolací soud, který dospěl k protichůdným skutkovým zjištěním, se od jeho závěru odchýlil, a to bez doplnění dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud takto extrémně vybočil z pravidel soudního řízení a porušil jeho shora uvedená základní lidská práva. Má za to, že z žádného ve věci provedeného důkazu nevyplývá, že prostředky z devizových transakcí skončily u něj, ba naopak, zpráva banky, o kterou se odvolací soud opírá, tento závěr vyvrací. Ani závěr odvolacího soudu, že stěžovatel svým jednáním způsobil bance škodu ve výši 501 910 Kč, není správný, neboť vychází ze zprávy banky ze dne 28. června 1995, jež je zcela nepoužitelná, jak správně zjistil soud prvního stupně, když sám její zpracovatel svědek N. při výslechu v hlavním líčení uvedl, že vznikla výpočtem při použití devizových kurzů platných zhruba půl roku po době, kdy měl být trestný čin spáchán. Dovolací soud pak dle stěžovatele postupoval v rozporu s §2 odst. 4 tr. ř., když nenapravil uvedené pochybení odvolacího soudu, a zatížil tím své rozhodnutí stejnými zásahy do stěžovatelových práv.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Nejvyšší soud a Krajský soud v Ústí nad Labem, a vedlejší účastníky řízení, Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť argumentace v ústavní stížnosti je podle jeho názoru prakticky totožná s dovolacími námitkami stěžovatele. Je přesvědčen, že dovolacím řízením ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto považuje ústavní stížnost proti svému rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že nemá důvod se jakkoli odklonit od svého právního názoru vyjádřeného v odůvodnění svého rozhodnutí, na které tímto odkázal. Dále konstatoval, že ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání a Krajský soud v Ústí nad Labem respektoval při svém rozhodování jak podmínky dané procesními právními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku, a proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se přípisy ze dne 1. července 2008 svého postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti vzdala.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného spisu obecného soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud tedy není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů, nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud proto v daném případě nejdříve posuzoval, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení zakotvují obecné zásady spravedlivého procesu - čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Listina dále stanoví povinnost obecných soudů postupovat způsobem, který stanoví zákon. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že mu odvolací soud svým postupem a rozhodnutím upřel jeho právo na spravedlivý proces, když se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, změnil tak hodnocení provedených důkazů před tímto soudem, avšak sám žádné důkazy neprovedl.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §258 odst. 1 písm. b), §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.
Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. pak stanoví, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Odvolací řízení podle trestního řádu je založeno výrazně na principu apelačním s prvky kasace. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že je nutné z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí, zpravidla přímo sám ve věci meritorně rozhodne a věc nevrací soudu prvního stupně, jestliže však nejde o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně (§259 odst. 1 tr. ř.). Základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně uvádí §259 odst. 3 tr. ř., jenž také stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Jak ustálená judikatura (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 57/1984, R 20/1997, časopis Právní rozhledy PR 7/1999), tak i doktrína (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J, Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002) pak uvedené ustanovení trestního řádu interpretují v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud sám rozhodl rozsudkem, pokud by neprovedl žádné důkazy a měnil by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v hlavním líčení. Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), jež jsou stěžejním znakem dokazování v trestním řízení.
Ačkoli Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku svého měnícího rozhodnutí deklaruje postup podle §259 odst. 3 tr. ř., z odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. prosince 2005 je zřejmé, že jeho podmínkám nedostál. Závěr odvolacího soudu, že se stěžovatel dopustil také neoprávněných manipulací na tzv. valutových účtech klientů, a tím způsobil bance škodu ve výši 501 910 Kč, je částečnou změnou skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně, jež se odrazila, jak konstatoval ostatně i odvolací soud, v úvahách o novém uložení trestu. Odvolací soud k němu dospěl poté, co rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy výslechem svědků, zprávou poškozené banky ohledně školení zaměstnanců a kopiemi dokladů o prováděných transakcích, a tak zatímco soud prvního stupně zhodnocením obsahu výpovědí svědků dospěl k závěru, že většina z nich nevyloučila případné zneužití výpočetní techniky, pak podle soudu odvolacího byla obhajoba stěžovatele ohledně takového zneužití vyvrácena právě jejich svědectvím, které mimo jiné potvrdilo i řádné proškolení za účelem zamezení zneužití přístupových hesel. Mimo to odvolací soud odlišně hodnotil důkaz kopiemi výpisů z účtů klientů jako plně použitelný pro účely trestního řízení, když přihlédl ke skutečnosti, že údaje z nich vyplývající jsou v naprostém souladu se závěry kontrol prováděných pracovníky banky.
Nelze odhlédnout od skutečnosti, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161)], neboť z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo možné - byť ve věci podal odvolání státní zástupce - předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, a tím bylo stěžovateli fakticky upřeno provádět efektivní obhajobu, když se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nemohl bránit.
V posuzované věci dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Ústí nad Labem ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř., jelikož zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a sám meritorně rozhodl na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám ve veřejném zasedání opakoval a umožnil stěžovateli se k jím nově nastolenému stavu věci vyjádřit. Z pohledu ústavněprávního tak zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny).
Rovněž dovolací soud, který pochybení odvolacího soudu nenapravil, díky svému rigoróznímu a restriktivnímu výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokračoval v zásahu do práv stěžovatele, který byl nastolen postupem řízení a rozhodnutím odvolacího soudu.
Ústavní soud veden principem minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů se dalšími námitkami stěžovatele nezabýval, neboť výše popsaná zjištění postačují ke zrušení napadených rozhodnutí a zrušujícím nálezem Ústavního soudu bude stěžovateli otevřena možnost je uplatnit v následném řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud z uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil rozhodnutí citovaná ve výroku tohoto nálezu.