ECLI:CZ:US:2008:2.US.451.08.1
sp. zn. II. ÚS 451/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele: N. A. D., zast. JUDr. Martinem Sládkem, advokátem se sídlem Národní 11, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 32 Odo 429/2006-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to konkrétně jeho výroku II., jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 23 Cm 306/97-219 ve výroku I.a) v části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na řádné a spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále články 1 a 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel si je vědom toho, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným. Přesto je přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a výslovně žádá, aby Ústavní soud jeho stížnost projednal věcně. Zrušující výrok dle jeho názoru může závažným způsobem ovlivnit další řízení a způsobit tak v právních poměrech stěžovatele další nenapravitelnou škodu. Má za to, že zájem na odstranění nepřezkoumatelného, nedůvodného a nezákonného soudního rozhodnutí, které ignoruje předchozí řízení, je zájmem obecným, podstatně přesahujícím zájmy stěžovatele. Vyslovuje přesvědčení, že jedině Ústavní soud má pravomoc takové rozhodnutí zrušit a vytvořit tak podmínky pro případné uplatnění vzniklé škody vůči státu. Dovolává se přitom rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 22/94. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky proti obsahu napadeného rozsudku. Argumentuje rozporem výroku II. s výrokem I. a s odůvodněním, vadným závěrem o přípustnosti dovolání a o naplnění dovolacího důvodu a hrubě nedostatečným a rozporným odůvodněním. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se absence řádného odůvodnění závěrů Nejvyššího soudu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Výjimky z této zásady jsou upraveny v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatel dovolává, zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). Právě do této kategorie případů patří stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 22/94, v němž Ústavní soud rozhodl při vědomí, že je dosud neskončeno jednání o restitučním nároku jako celku.
Stěžovatel ovšem odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od významu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro něj samotného, přičemž v důsledku jím zastávaného názoru by mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což by vedlo k popření principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno řízení před soudem prvního stupně. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na své kompetence zasahovat do probíhajícího řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Nelze ani automaticky předpokládat, že soud rozhodne v souladu se závěry dovolacího soudu. Rozhodnutí obecných soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel coby účastník řízení může v dalším průběhu řízení disponovat všemi svými procesními právy. Krom jiného má možnost uplatňovat své námitky či vznášet důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž má právo podat proti novým rozhodnutím opravné prostředky a je mu zachována možnost podat proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížnost. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se Ústavní soud bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu