ECLI:CZ:US:2008:2.US.461.08.1
sp. zn. II. ÚS 461/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem, se sídlem v Lipové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2007, č. j. 4 Cmo 330/2007-62, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BECKER INVEST, s. r. o., IČ: 26892375, se sídlem Příční 844/19a, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť se jím cítí poškozen v právu na spravedlivý proces, jak mu je zaručují čl. 90 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka o zaplacení částky 112 612,50 Kč z titulu smluvní pokuty. K odvolání stěžovatele jím bylo potvrzeno usnesení ze dne 10. 7. 2007, č. j. 18 Cm 20/2007-36, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl jeho návrh na přerušení řízení. Stěžovatel jej odůvodňoval tím, že k Nejvyššímu soudu ČR podal v rámci obsahově souvisejícího sporu mezi týmiž účastníky (u Krajského soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 15 Co 726/2005, resp. u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 59/2005) dovolání. Krajský soud však dospěl k závěru, že podmínky pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu splněny nejsou, a rozhodl, jak uvedeno.
Odvolací soud shledal tento závěr správným. Uvedl, že dle zmíněného ustanovení občanského soudního řádu je předpokladem pro přerušení řízení probíhající jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu význam. V daném případě ovšem žádné takové řízení neprobíhá, neboť sama skutečnost, že jde o spor mezi týmiž účastníky týkající se téže smlouvy o dílo, důvod pro přerušení řízení nezakládá. Každý ze soudů, který tyto věci projednává, si může předmět sporu vyřešit samostatně. Vrchní soud se dále vypořádal s námitkami stěžovatele, že soud prvého stupně jej měl vyzvat k doplnění návrhu na přerušení řízení a že oprávněnost žaloby nemůže posuzovat sám nezávisle na dalším sporu vedeném mezi týmiž účastníky ohledně práv a povinností z téže smlouvy o dílo.
Stěžovatel s uvedeným závěrem nesouhlasí. Domnívá se, že posuzováním právních úkonů souvisejících s předmětnou smlouvou o dílo či hodnocením platnosti jejích jednotlivých částí se již dříve krajský soud v řízení sp. zn. 15 Co 726/2005 zabýval, a přijaté závěry mají proto zásadní vliv i pro nyní probíhající řízení sp. zn. 18 Cm 20/2007. Napadl-li stěžovatel rozhodnutí vzešlá z původního řízení ("pro závažná pochybení a nedostatky") dovoláním a soud další ze sporů nepřerušil, zásadně tím pochybil. Stěžovatel v této souvislosti "nerozumí" odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, pokud hovoří o tom, že oprávněnost žaloby si může tento soud posoudit sám. Dále stěžovatel namítá, že jej krajský soud měl řádně poučit, že jeho návrh není správný či úplný, a ne ho okamžitě zamítnout. Konečně procesnímu postupu soudu vytýká, jakou formou jej vyzýval k předložení listinných důkazů potřebných k prokázání svých tvrzení; tato výzva byla natištěna na rubu předvolání k ústnímu jednání na den 17. 7. 2007, neměla tedy předepsanou procesní formu, jakož i další náležitosti, např. chyběl otisk kulatého razítka soudu. Stěžovatel z toho dovozuje, že s druhou procesní stranou není v rovném postavení.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5, a dále řada rozhodnutí na něj navazujících). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, jakým způsobem měly obecné soudy v řízení postupovat. Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Tato otázka je věcí výkladu jednoduchého práva a její hodnocení přísluší obecným soudům, které jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů, které jsou v dané věci nejlépe informovány o okolnostech případu, ani měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (obdobný závěr Ústavní soud učinil též v nepublikovaných usneseních - sp. zn. II. ÚS 234/04, III. ÚS 350/04 či III. ÚS 626/06). Daný případ není výjimkou. Závěr napadeného rozhodnutí, že souvislost mezi dvěma soudními spory vedenými stěžovatelem, nedosahuje kvality předpokládané ustanovením §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, nikterak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nezasahuje. To totiž nelze vykládat jako nárok na rozhodnutí způsobem, jaký účastník řízení navrhuje a který mu vyhovuje. Zde se navíc Ústavní soud plně ztotožňuje s výkladem odvolacího soudu, že existence jiného sporu mezi týmiž účastníky, nota bene nacházejícího se již jen ve fázi řízení o mimořádném opravném prostředku, není bez dalšího důvodem pro přerušení řízení o nároku jiném, byť vycházejícím z téže smlouvy. Rozhodnutí jsou v tomto směru přezkoumatelným způsobem odůvodněna v rozsahu odpovídajícím jejich významu pro meritum sporu a postup obecných soudů nevykazuje prvky libovůle.
Stejně tak není opodstatněná ani námitka, že soud měl stěžovatele poučit o nedostatcích jeho návrhu a poskytnout mu možnost je odstranit. Krajský soud v tomto směru stěžovateli vytkl, že v návrhu neuvedl žádnou otázku, která je řešena ve stěžovatelem zmiňovaném řízení a může mít význam pro rozhodování v řízení probíhajícím. Na tomto postupu neshledává Ústavní soud žádných závad. Poučovací povinnosti dle §43 odst. 1 občanského soudního řádu neznamená, že soud bude směřovat navrhovatele k úpravám podání až do chvíle, než jeho návrhu vyhoví. Došly-li obecné soudy v dané věci k závěru, že o stěžovatelově návrhu lze rozhodnout, tedy že nevykazuje chyby, není neúplný, neurčitý ani nesrozumitelný, ale vzhledem k jeho obsahu mu není možno vyhovět, postupovaly plně v duchu pravidel řízení stanovených občanským soudním řádem.
Pokud jde o stížnostní námitku, podle které stěžovateli doručená výzva k předložení listinných důkazů neměla náležitou formu, Ústavní soud neshledal žádnou souvislost mezí ní a napadeným usnesením. I kdyby soud skutečně k učinění procesního úkonu vyzval způsobem v ústavní stížnosti popsaným, základní práva stěžovatele tím nemohla být nijak dotčena. Jak je v podání uvedeno, výzva byla doručena spolu s předvoláním k ústnímu jednání na den 17. 7. 2007. Z obsahu výzvy, kterou stěžovatel cituje, ani z data rozhodnutí o návrhu na přerušení řízení (10. 7. 2007), nelze jakýkoliv vztah mezi výzvou a řízením o návrhu na přerušení dovodit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu