ECLI:CZ:US:2008:2.US.480.08.1
sp. zn. II. ÚS 480/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 8 To 389/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. 2. 2008, a Ústavnímu soudu doručenou dne 21. 2. 2008, se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně v části, v níž byl shledán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování. Tvrdí, že závěry soudů týkající se nálezu zbraní v jeho domě jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a nejsou podloženy žádným důkazem, který by vyvracel stěžovatelova vlastní tvrzení o proběhlém skutku.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Hodoníně uznán vinným z trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon), a trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel včas odvolal a rozhodnutím Krajského soudu ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 8 To 389/2006 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a ve věci znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel se zprošťuje obžaloby ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za trestný čin nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek beze změn, byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále trest propadnutí věci.
Stěžovatel poté dne 6. 8. 2007 podal dovolání, které však nesplňovalo zákonné požadavky stanovené dle ust. §265d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z toho důvodu bylo v souladu s citovaným ustanovením Nejvyšším soudem postoupeno Ministerstvu spravedlnosti ČR jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, které nakonec věc odložilo.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním řádně vyčerpaným prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli doručen dne 18. 6. 2007. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 20. 2. 2008, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Pokud by snad měl stěžovatel v úmyslu napadnout i postup Nejvyššího soudu ČR a následné vyřízení podnětu Ministerstvem spravedlnosti ČR, ani těmito se Ústavní soud nemohl zabývat, a to rovněž z důvodu nedodržení lhůty. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona mu bylo doručeno 20. 12. 2007. Lhůta pro podání ústavní stížnosti by tedy marně uplynula dne 18. 2. 2008. Ovšem i v případě, že by ústavní stížnost byla podána včas, považuje Ústavní soud za nutné poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).
V posuzovaném případě tak lhůta k podání ústavní stížnosti skutečně začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení vyrozumění učiněného Ministerstvem spravedlnosti ČR, ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Vzhledem k uvedenému se jevilo nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání (stěžovatel nebyl řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj