ECLI:CZ:US:2008:2.US.517.08.1
sp. zn. II. ÚS 517/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 662/2007-44 ze dne 30. listopadu 2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) J. P. a 2) D. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. února 2008 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, jímž bylo k odvolání vedlejší účastnice řízení 1) změněno usnesení soudu prvého stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení 4 700,50 Kč a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 952 Kč. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že dne 17. března 2006 podal žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu či o vyklizení aniž by věděl, že vedlejší účastnice řízení 1) předmětný byt vyklidila, a aniž mohl vědět, že od 1. dubna 2006 bude zakotvena možnost výpovědi bez přivolení soudu. Vycházel z toho, že ohledně předmětného bytu nebyla uzavřena řádná nájemní smlouva a z tvrzení vedlejší účastnice řízení 1) policejnímu orgánu do protokolu ze dne 11. července 2006, že je nájemnicí. Po seznámení s policejním protokolem ze dne 11. července 2006 vzal žalobu zpět i přes skutečnost, že předmětný byt je právně obsazen vedlejšími účastníky řízení s tím, že případně byt uvolní výpovědi bez přivolení soudu. O podání odvolání ze strany vedlejší účastnice řízení 1) proti výroku o náhradě nákladů řízení v usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, se dozvěděl až z usnesení dovolacího soudu. K odvolání se tedy neměl možnost vyjádřit a přednést uvedenou argumentaci, a proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyložil svoji zdrženlivost. Tato otázka není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem (sp. zn. I. ÚS 633/05 in http//:nalus.usoud.cz; aj.).
Vedle toho se Ústavní soud ve vztahu ke garancím souvisejícím s chodem justice přihlásil k celoevropským standardům, kde je dvojinstančnost garantována pouze pro trestní řízení (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Z toho dovodil ústavní souladnost procesních omezení ve vztahu ke všem opravným prostředkům v oblasti civilního práva (srov. sp. zn. III.ÚS 405/04 in U 43/34 SbNU 421; aj.), stejně jako ve vztahu k mimořádným opravným prostředkům v trestním řízení, za předpokladu zajištění základních zásad spravedlivého procesu.
Shora uvedené plně dopadá i na posuzovaný případ, neboť §210 odst. 1 občanského soudního řádu ukládá povinnost doručovat ostatním účastníkům odvolání výslovně jen pokud toto směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé. Je tedy významné, že usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je v rozhodovací činnosti obecných soudů i naukou považováno za samostatné procesní rozhodnutí, i když je zařazeno do rozhodnutí ve věci samé (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 1106).
Z ústavněprávního pohledu je podstatné, že odvolání vedlejší účastnice řízení 1) bylo reakcí nejen na samotné usnesení soudu prvého stupně, ale i na jemu předcházející zpětvzetí žaloby stěžovatelem, o kterém se tato účastnice řízení dozvěděla poprvé až současně s usnesením soudu prvého stupně. V každém případě jak odvolání tak ústavní stížnost neobsahují nic, co by nebylo obsaženo ve spise již před zastavením řízení soudem prvého stupně. Co do podstaty tedy až rozhodnutím o odvolání došlo k vyvážení "procesních zbraní" stěžovatele a vedlejší účastnice řízení 1), a nikoliv k narušení fair procesu, jak tvrdí stěžovatel.
Jde tedy pouze o to, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně zohlednil skutečnost, že stěžovatel v prvém podání následujícím po vyjádření vedlejší účastnice řízení 1) připustil informaci o předání předmětného bytu jemu pověřeným osobám v únoru 2006, tedy před podáním žaloby, a toto tvrzení nepopřel ani v následujícím podání ze dne 3. února 2007, ani ve zpětvzetí žaloby, v němž vyjádřil jen obecné přesvědčení o důvodnosti podání žaloby. Tuto skutečnost ostatně nepopírá ani v ústavní stížnosti, přestože přímou vědomost o vyklizení předmětného bytu klade až do doby, kdy se seznámil s protokolem policejního orgánu o výslechu vedlejší účastnice řízení 1) dne 11. července 2006. I s ohledem na to, že samo zpětvzetí žaloby bylo reakcí stěžovatele na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně pasivní legitimace vedlejšího účastníka řízení 2) bez vztahu k jakýmkoliv jiným zjištěním, jak Ústavní soud také zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 17 C 67/2006, lze považovat rozhodnutí odvolacího soudu aplikovat na daný případ §146 odst. 2 alinea prima občanského soudního řádu za ústavně souladné.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu