ECLI:CZ:US:2008:2.US.521.08.1
sp. zn. II. ÚS 521/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Bc. N. F., zastoupené Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Hrabové, Místecká 329/258, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2007 č. j. 11 Co 501/2007-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2008 a doplněnou podáním ze dne 18. 3. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 1 a 90 Ústavy. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval zákonem stanovenou povinnost soudů odůvodnit své rozsudky ve smyslu ustanovení §157 o. s. ř., a v napadeném rozhodnutí zejména postrádá odůvodnění ve vztahu k podanému odvolání.
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 3. 2007 č. j. 20 C 299/2006-84 nejdříve připustil změnu žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném O. R. (dále jen "žalovaný") výživného manželky tak, že namísto výživného ve výši 4.000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2006 požaduje výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně (I. výrok). Dále okresní soud žalobu stěžovatelky, aby žalovaný byl povinen platit žalobkyni výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2006 zamítl (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 52.955,- Kč k rukám zástupkyně žalovaného (III. výrok).
Proti výroku II., co do částky 2.000,- Kč, a výroku III. uvedeného rozhodnutí okresního soudu stěžovatelka podala odvolání, ve kterém navrhovala, aby odvolací soud zavázal žalovaného platit na výživu manželky částku 2.000,- Kč měsíčně od podání žaloby a výrok o nákladech řízení před soudem prvého stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své odvolání doplnila porovnáním svých příjmů a výdajů s příjmy a výdaji žalovaného pro prokázání svého tvrzení, že není až tak pravda, že má vyšší příjmy než žalovaný. Okresnímu soudu mimo jiné vytkla, že dostatečně důkazně neprojednal otázku nákladů péče její zletilé dcery, jejíž svědectví navrhla i před odvolacím soudem.
Odvolání stěžovatelky projednal Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 22. 11. 2007 č. j. 11 Co 501/2007-147 v napadené části potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 34.260,- Kč k rukám zástupkyně žalovaného (II. výrok). Po provedeném řízení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvého stupně provedl dostatečně rozsáhlé dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu dospěl ke správnému závěru, že nárok stěžovatelky není důvodný. Podle odvolacího soudu nejsou jednoznačně splněny předpoklady stanovené v ustanovení §91 zákona o rodině. Za nesprávný považuje postoj stěžovatelky, která vede řízení jako účetní spor, ve kterém chce navíc řešit i širší majetkové vztahy s žalovaným.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Stěžovatelka považuje za zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pochybení odvolacího soudu, které spatřuje v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že rozhodnutí soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl. a ustálenou judikaturu z tohoto nálezu vyplývající). Ústavní soud však k tomu dále podotýká, že vzhledem k povaze odvolacího řízení platí pro rozsudky odvolacího soudu ustanovení §157 odst 2 o. s. ř. jen přiměřeně, a to v mezích zásadně přezkumné povahy jejich činnosti [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 726].
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přezkoumal výše zmíněným odvoláním napadený rozsudek soudu prvého stupně jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud se zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry soudu prvého stupně plně ztotožnil, nebyl tak povinen znovu tyto jeho závěry opakovat či doplňovat a stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, soud prvého stupně provedl obsáhlé a podrobné dokazování (řada listinných důkazů, úředních vyjádření, výslech účastníků) a na základě provedeného hodnocení důkazů vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval. Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která odvolací námitka, tvrzení či důkaz byly pro výsledek řízení klíčovými a odvolací soud je ve svém rozhodnutí nezohlednil. Stěžovatelka tak však neučinila. Nicméně ani z obsahu příslušného spisu jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy. Za daného stavu proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postup odvolacího soudu mohl mít relevantní důsledky z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že důvodnou není ani námitka stěžovatelky namířená proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Ústavní soud opakovaně v minulosti konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Odvolací soud však své rozhodnutí o nákladech soudního řízení řádně a srozumitelně odůvodnil. Ostatně o tom, že ve sporu úspěšný žalovaný byl v řízení zastoupen advokátkou, žádné pochybnosti nevznikly, a advokátce proto náleží odměna za provedené úkony právní pomoci včetně náhrady hotových výloh.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatelka se ho tak nemůže dovolávat.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by postupem odvolacího soudu došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu