ECLI:CZ:US:2008:2.US.548.08.1
sp. zn. II. ÚS 548/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 9 To 437/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 2 T 37/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 2. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i nerespektování základních zásad Ústavy.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 37/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl uznán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 2 T 37/2007 vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se dopustil tím, že dne 7. 6. 2006 v době od 9,00 do 10,05 hodin před Městským soudem v Praze, na Praze 2, Spálená 2, u hlavního líčení v trestní věci sp. zn. 46 T 9/2006 obžalovaného M. K. po řádném poučení jako svědek úmyslně nepravdivě vypověděl, že se M. K. v období od 28. 3. 2004 do 30. 3. 2004 nacházel v místě jeho trvalého bydliště v Panenském Týnci 33, okres Louny, které je od místa trestné činnosti vzdáleno více jak 65 kilometrů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 9 To 437/2007 odvolání stěžovatele podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), zamítl jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu I. stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, ve které trvá na pravdivosti své výpovědi před Městským soudem v Praze dne 7. 6. 2006, jež měla být prokázána stěžovatelem opakovaně navrhovaným výslechem svědka R. M. (poškozeného v trestní věci M. K.). Soudy dle stěžovatele rovněž neprovedly důkazy navrženými listinami. Je toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání v jeho trestní věci nikdy nenabylo právní moci, protože proti němu podal stížnost, o které orgány činné v trestním řízení nerozhodly. Rozhodnutí o této stížnosti stěžovateli dle jeho tvrzení nebylo doručeno, nenabylo tedy právní moci a veškeré následné procesní úkony jsou nulitní.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu napadených rozhodnutí jakož i prostudováním spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací. Tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Stěžovatel pouze zopakoval námitky, jimiž se v podstatě domáhal změny ve skutkových zjištěních s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Jedná se o opakování obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy vypořádaly. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah soudu, jaké důkazy v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr. ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Závěry, k nimž oba soudy po zhodnocení důkazů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka R. M. Tímto důkazem totiž měly být odhaleny rozpory v tvrzení této osoby a prokázáno, že stěžovatel před Městským soudem v Praze dne 7. 6. 2006 vypovídal pravdu. K této námitce je třeba uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o vznesených návrzích však musí rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. V daném případě odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, dostatečně vysvětlil, proč návrhu stěžovatele nevyhověl a provedení důkazu považoval za nadbytečné. Nadto je evidentní, že pro své rozhodnutí měly soudy dostatek jiných důkazů vyvracejících verzi stěžovatele o pravdivosti jeho výpovědi před soudem.
Co se týče údajné stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 11. 2006 sp. zn. ČTS: ORII-2413/OOK1-2006, je třeba vyjít z obsahu spisu. Tvrzení stěžovatele, že v zákonné lhůtě dne 15. 11. 2006 podal doporučeně na poště v Jindřišské ulici stížnost proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání, prověřoval soud prvého stupně. Z protokolů o hlavním líčení ze dne 30. 5. 2007 a 27. 6. 2007 vyplývá, že samosoudce tvrzení stěžovatele nejdříve ověřoval nahlédnutím do příslušného spisu i dotazem na státní zástupkyni a zjistil, že ve spise taková stížnost založena nebyla. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemohl potvrdit odeslání zásilky podacím lístkem, soud tuto skutečnost ověřil dotazem k poště, jakož i vyšetřujícímu policejnímu komisaři kpt. Ing. S., a zjistil, že pošta předmětnou zásilku nedohledala a ani v došlé poště Policie ČR, Obvodního ředitelství pro Prahu II, kam měla být údajná stížnost stěžovatelem adresována, nebyla taková zásilka zaznamenána. Před soudem prvého stupně se tedy tvrzení stěžovatele o podané stížnosti nepodařilo prokázat žádným dostupným důkazem, a proto také o ní nemohlo být ani rozhodnuto.
Ústavní soud konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu