ECLI:CZ:US:2008:2.US.555.08.2
sp. zn. II. ÚS 555/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Slezská 19, Praha a P. T., právně zastoupeného Mgr. Monikou Brožovou, advokátkou se sídlem Americká 35, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 27 Nc 886/2001-2239 ze dne 5. 2. 2004 ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 27 Nc 886/2001-2250 ze dne 2. 3. 2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 36 Co 208/2004-2382 ze dne15. 10. 2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 29 C 7/2005-131 ze dne 29. 3. 2007 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 228/2007-162 ze dne 28. 11. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 2. 2008, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 2. 2008 a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 555/08, se stěžovatelka Z. T. domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004 č. j. 27 Nc 886/2001-2239 ve spojení s usnesením ze dne 2. 3. 2004 č.j. 27 Nc 886/2001-2250, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004 č.j. 36 Co 208/2004-2382, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2007 č.j. 29 C 7/2005-131 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č.j. 11 Cmo 228/2007-162.
Ústavní stížností ze dne 29. 2. 2008, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2008 a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 592/08, se stěžovatel P. T. domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004 č. j. 27 Nc 886/2001-2239 ve spojení s usnesením ze dne 2. 3. 2004 č.j. 27 Nc 886/2001-2250, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004 č.j. 36 Co 208/2004-2382, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2007 č.j. 29 C 7/2005-131 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č.j. 11 Cmo 228/2007-162.
Obě shora zmíněné ústavní stížnosti se týkají týchž účastníků, tj. Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Vrchního soudu v Praze, a skutkově spolu souvisí, neboť jsou jimi napadána totožná rozhodnutí uvedených soudů, jež byla vydána v řízení o návrhu stěžovatele P. T. na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému P. T. a o návrhu na úpravu styku nezletilého s babičkou-stěžovatelkou Z. T. Proto je Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2008 spojil ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 555/08.
Jak zjistil Ústavní soud oba stěžovatelé podali ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2004 sp. zn. 36 Co 208/2004 již v roce 2004 a 2005, avšak tyto ústavní stížnosti byly usneseními sp. zn. I. ÚS 23/05 a III. ÚS 728/04 odmítnuty podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako nepřípustné z toho důvodu, že v dané věci byla podána společná žaloba pro zmatečnost, o níž v době podání ústavních stížností nebylo pravomocně rozhodnuto.
V nyní projednávané ústavní stížnosti jsou napadena původní rozhodnutí obecného soudu ve věci samé společně s rozhodnutími o žalobě pro zmatečnost, která byla zamítnuta.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004 byl nezletilý P. T. svěřen pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do výchovy a výživy matky A. T. (výrok I.). Otci byla uložena povinnost platit na nezletilého výživné ve výši 5 000,- Kč měsíčně pro období od 6. 11. 1996 do 2. 7. 1999, 3 500,- Kč měsíčně od 3. 7. 1999 do 31. 8. 2001, 4 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2002, 5000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 a 6 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2003, vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky, a dále ve výši 6 000,- Kč měsíčně se stejnou splatností počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil otci povinnost zaplatit matce nedoplatek na výživném za období od 6. 11. 1996 do 31. 1. 2004 v celkové výši 364 900,- Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí na účet u České spořitelny, a. s. (výrok III.). Návrh babičky Z. T. na úpravu styku s nezletilým okresní soud zamítl (výrok IV.). Dále rozhodl okresní soud o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání otce a babičky nezletilého Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že určené výživné je otec povinen platit na účet matky u České spořitelny, a. s., jinak ve výroku II. a ve výrocích I., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé žalobu pro zmatečnost, jejíž důvody spatřovali v tom, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), účastník řízení (nezletilý) neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů v důsledku trestného činu soudce ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, žalobu pro zmatečnost usnesením zamítl, neboť důvody zmatečnosti po provedeném dokazování neshledal. Rozhodnutí krajského soudu potvrdil i Vrchní soud v Praze.
Stěžovatel v obsáhle koncipované ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. l, 2 a 3, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4, a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Stěžovatel brojí proti postupu nalézacího soudu při vyžádání a hodnocení provedených závěrů skutkového zjištění. Namítá nesprávnost postupu soudu I. stupně, který k námitkám stěžovatele a důkazům, které předložil, nepřihlížel, nebo přihlížel pouze okrajově, vždy však v podřazenosti a jisté méněcennosti v porovnání s tvrzeními matky nezletilého. Velmi podrobně rozebírá detaily ze soudního řízení, způsob hodnocení jednotlivých důkazů a postup rozhodující soudkyně okresního soudu, to vše v souvislosti s rozhodnutím o výši výživného pro nezletilého syna. Stěžovatel namítá, že si soud neopatřil potřebné a zákonem stanovené podklady pro rozhodování o svěření nezletilého do výchovy jednomu z rodičů. Za takový podklad je bezpochyby třeba považovat hodnocení rodičovských schopností, které však u matky chybí. Soud si za účelem skutkových zjištění jako podkladu pro rozhodnutí vyžádal znalecký posudek. Stěžovatel namítá nedostatky ve věci zadání a zpracování znaleckého posudku, jehož závěry byly podkladem pro rozhodnutí soudu I. stupně. Uvedené námitky otec bezprostředně uplatnil podanou stížností a námitkou podjatosti, o té bylo soudem I. stupně rozhodnuto negativně. Stěžovatel rovněž napadeným rozhodnutím vytýká některé procesní vady a nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení.
Shora uvedené námitky směřují zejména proti původním rozhodnutím ve věci péče o nezletilého, nikoliv proti rozhodnutím obecných soudů o žalobě pro zmatečnost.
Stěžovatelka shodně jako stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst.l, 2 a 3, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 17 Úmluvy. Soud I. stupně prolomil bankovní tajemství stěžovatelky bez zákonného důvodu, tedy protiprávně, shromažďoval i další její osobní údaje o majetku a osobních poměrech bez potřeby pro dané řízení, které pak použil pro podnět, jímž se obrátil na Městskou část pro Prahu 3 k zahájení šetření ve věci údajně neoprávněného hlášení stěžovatelky k trvalému pobytu v bytě domu, který je majetkem Městské části pro Prahu 3, tedy k bezdůvodnému šikanování stěžovatelky. Kromě jiného stěžovatelka obecným soudům vytýká nedostatek místní příslušnosti, jakož i průtahy v řízení. K návrhu matky uložil soud stěžovatelce, aby se podrobila znaleckému zkoumání u soudních znalců - PhDr. J. L. a MUDr. J. T., které ustanovil pro vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie. Jmenovaní znalci nejsou klinickými odborníky, nýbrž praktikují společnou soukromou praxi psychologického poradenství a ambulantní psychiatrie. Žádost stěžovatelky, aby pro účely vypracování znaleckého posudku soud ustanovil soudní znalce - klinické odborníky - soud zamítl. Stěžovatelka namítá nesprávnost znaleckého posudku a vytýká soudu, že nepřihlédl k dalšímu znaleckému posudku, který si nechala vypracovat sama. Další námitky stěžovatelky pak směřují vůči zkoumání majetkových poměrů otce i babičky, jakož i proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Shora uvedené námitky stěžovatelky směřují, stejně jako u stěžovatele, zejména proti původním rozhodnutím ve věci péče o nezletilého, nikoliv proti rozhodnutím obecných soudů o žalobě pro zmatečnost.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 o. s. ř. a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 o. s. ř. dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem je možno doplnit, že jej soud hodnotí jako každý jiný důkaz. Jestliže se však při hodnocení výsledků řízení odchýlí od výsledku důkazu znalcem, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit.
Na základě shora uvedených principů Ústavní soud v prvé řadě přezkoumal obě napadená rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost a neshledal v jejich odůvodnění jakékoliv nedostatky, které by signalizovaly porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelů. Oba obecné soudy se vyjádřily k jednotlivým důvodům zmatečnosti uplatňovaných stěžovateli a dovodily, že tyto důvody naplněny nejsou, což také přesvědčivým způsobem odůvodnily. Ústavní soud nepovažuje za nutné se k jednotlivým důvodům zmatečnosti zvláště vyjadřovat, neboť v ústavní stížnosti nejsou k oběma rozhodnutím uplatněny žádné konkrétní námitky.
Naopak podstatná část námitek směřuje proti předchozím rozhodnutím ve věci péče o nezletilého. Tyto námitky již byly předmětem obou ústavních stížností, které Ústavní soud odmítnul jako nepřípustné. Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu, než nyní přezkoumat i tato napadená rozhodnutí. Jak již bylo shora naznačeno, není úlohou Ústavního soudu posuzovat celkovou zákonnost a procesní čistotu jednotlivých soudních řízení, pokud však zjištěná pochybení neznamenají rovněž porušení ústavně zaručených práv nebo svobod jejich účastníků. V daném případě obsahují námitky stěžovatelů pouze podrobné vylíčení průběhu celého řízení a jejich cílem je evidentně přezkoumání skutkového stavu věci a přehodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí vycházejí ze správně zjištěného skutkového stavu věci, jsou řádně odůvodněna a vzhledem k tomu, že se týkají výchovy a výživy nezletilého dítěte, je možno je považovat za souladná nejen s příslušnými ustanoveními o. s. ř., ale i zákona o rodině.
Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se jedná o citlivé téma týkající se budoucí výchovy a výživy nezletilého dítěte a pozastavit se na tím, že spor trvá v podstatě nepřetržitě od roku 1996 a dle vyjádření soudkyně Okresního soudu v Liberci měl v době, kdy o věci rozhodovala, t. j. od ledna do 16. 11. 2006, již 2 500 listů. V zájmu nezletilého dítěte však rozhodně není permanentní vedení sporu mezi otcem a babičkou dítěte na straně jedné a matkou na straně druhé, naopak v zájmu dítěte je především vytvoření stabilního rodinného prostředí, čehož však nelze dosáhnout neustálým podáváním návrhů, odvolání, stížností, žádostí a trestních oznámení. Prvořadým zájmem a odpovědností obou rodičů by naopak mělo být ukončení všech sporů, které nezletilé dítě psychicky zatěžují, a to i za cenu vlastních ústupků jak jedné, tak i druhé strany.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu