ECLI:CZ:US:2008:2.US.597.07.1
sp. zn. II. ÚS 597/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti RSA Finance, a.s., sídlem Praha 3, V domově 2082/71, zastoupené JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006 ve věci sp. zn. 39 Co 207/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti výrokům II. a III. shora uvedeného rozsudku, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadenými výroky rubrikovaného rozsudku odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, v němž byla proti ní podaná žaloba, domáhající se vyslovení neplatnosti kupní smlouvy pro porušení předkupního práva žalobkyně, zcela zamítnuta, a to s odkazem na §150 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud při posuzování otázky nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem nesprávně aplikoval §150 občanského soudního řádu, jelikož důvody předkládané soudem druhé instance jsou obecně pojaté a zcela zjevně je nelze považovat za důvody relevantní pro aplikaci uvedeného ustanovení. Dle názoru stěžovatelky by ustanovení §150 občanského soudního řádu mělo být soudy aplikováno pouze ve zcela výjimečných případech. Stěžovatelka navíc zdůrazňuje, že v důsledku jednání neúspěšné žalobkyně nebyl ani po třech letech od uzavření kupní smlouvy proveden vklad vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí; náhradu nákladů řízení je proto třeba považovat za minimální satisfakci, které se stěžovatelce od neúspěšné žalobkyně může dostat.
S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/04 stěžovatelka připomíná, že úvahy soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní právní věci a nesmí být projevem libovůle a nahodilosti. Napadený rozsudek je přitom dle mínění stěžovatelky v rozporu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu; Městský soud v Praze proto podle stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud v prvé řadě na paměti, že stěžovatelka brojí toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, s. 189 a násl), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Vědom si naznačených limitů ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, dospěl Ústavní soud, jenž není v zásadě oprávněn ingerovat do pravomoci obecných soudů pro pouhou indikaci nezákonnosti jejich rozhodnutí, pokud tím současně nebylo zasaženo některé stěžovatelčino ústavně chráněné základní právo nebo svoboda (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 13/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, str. 251), k závěru, že v projednávané věci by kasační zásah Ústavního soudu byl nedůvodný.
Podstatu projednávaného podání představuje tvrzení stěžovatelky, že ustanovení §150 občanského soudního řádu je možno aplikovat jen ve zcela výjimečných případech, přičemž takový postup soudu je nutno řádně odůvodnit ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/04.
Ústavní soud ke stěžejní námitce stěžovatelky poznamenává, že rozhodování o nákladech řízení spadá výlučně do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší s rozhodnutími učiněnými v rámci této "výlučné" pravomoci jakkoli polemizovat, není-li v důsledku těchto rozhodnutí zasaženo některé stěžovatelčino základní právo. Jinými slovy Ústavní soud nemusí nutně sdílet v každém konkrétním případě závěr odvolacího soudu o použitelnosti dispozice §150 občanského soudního řádu v dané právní věci, aby však dospěl k závěru, že v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, musela by být nesprávná aplikace (resp. nepřípustně extenzivní výklad) předmětného procesního ustanovení doprovázena prvky libovůle spočívající například v absenci, případně nedostatečnosti odůvodnění zvoleného postupu. Uvedené prvky libovůle nicméně Ústavní soud v napadeném rozsudku z níže uvedených důvodů neshledal.
Městský soud v Praze aplikoval v předmětné věci §150 občanského soudního řádu, aby ve svém rozhodnutí reflektoval skutečnost, že stěžovatelce (spolu s další žalovanou) je možno přičíst jistou míru "zavinění" na stavu, jenž v konečném důsledku vyústil v podání žaloby. Uvedená míra "spoluzavinění" sice nemohla mít žádný vliv na meritorní soudní rozhodnutí, byla však odvolacím soudem s použitím hypotézy "důvodů hodných zvláštního zřetele" promítnuta do rozhodnutí o nákladech řízení. Tento svůj postup odvolací soud z pohledu Ústavního soudu řádně odůvodnil. Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že spravedlivost soudního řízení je třeba posuzovat komplexně, a proto - navzdory jistým podobnostem s případem posuzovaným ve stěžovatelkou zmíněném nálezu - Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Městského soudu v Praze naopak adekvátně v souladu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.) odráží skutečnost, že rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci, například i okolnosti, jež vedly k soudnímu uplatnění (byť neoprávněného) nároku žalobkyní.
Ústavní soud proto konstatuje, že právní názor Městského soudu v Praze nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s použitím §150 občanského soudního řádu v dané právní věci, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu