ECLI:CZ:US:2008:2.US.652.06.1
sp. zn. II. ÚS 652/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 13/271, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2006 č. j. 1 To 25/2006-576, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 10. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je přesvědčen, že odvolací soud založil odůvodnění svého rozhodnutí týkající subjektivní stánky trestného činu na skutkových zjištěních odlišných od skutkových zjištění soudu prvého stupně, aniž by znovu provedl důkazy či provedl důkazy nové. Stěžovatel vytkl odvolacímu soudu nerespektování §125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2006 č. j. 50 T 1/2003-491 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 9. 9. 2002 kolem 10.25 hodin ve Znojmě na nám. Svobody v úmyslu usmrtit zaútočil zezadu, přesně nezjištěným nožem o délce čepele minimálně 15 cm, nejméně dvakrát na svoji bývalou manželku M. R., roz. S., přičemž ji bodl do oblasti pravé bederní krajiny, kde se nachází ledvina, a způsobil jí při tomto útoku poranění, a to bodnou ránu v pravé bederní krajině délky 4 cm s bodným kanálem o délce 8 cm, směřující k ledvině, dále bodněřezné rány pravé paže a lokte spojené s poraněním loketního nervu a řeznou ránu čtvrtého a pátého prstu levé ruky s možností ochrnutí, přičemž v případě bodné rány v pravé bederní krajině nedošlo u poškozené k poranění ledviny, které by jí bezprostředně ohrožovalo na životě, v důsledku reflektorického prohnutí těla, kdy v úmyslu usmrtit poškozenou bylo stěžovateli zabráněno i v důsledku jednání P. Š., který byl na místě činu přítomen a dalšímu útoku zabránil. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 8. 6. 2006 č. j. 1 To 25/2006-576 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uložil za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. z., ohledně něhož zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn, jakož i za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. z., pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 11. 2003 č. j. 2 T 530/2002-140, souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Předně je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se proto v posuzované věci zaměřil na otázku, zda ve fázi odvolacího řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho skutková zjištění ohledně otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se především odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze odvolacímu soudu vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, byť je možné jej považovat za poněkud kusé, je patrné, že odvolací soud věnoval pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů a dostatečným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se řídil. V projednávané věci je zjevná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu, právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem.
Pro další posuzování ústavní stížnosti stěžovatele je přitom rozhodující, že odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, se ohledně viny stěžovatele výslovně ztotožnil se skutkovými zjištěními i použitou právní kvalifikací nalézacího soudu a shledal odvolání stěžovatele ve vztahu k výroku o vině nedůvodným. Ani ze samotného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nic nenasvědčuje tomu, že by se odvolací soud od skutkových zjištění nalézacího soudu jakkoli odchýlil či dovodil pochyby o správnosti jeho skutkových zjištění, které by odůvodňovaly zrušení rozsudku nalézacího soudu ve smyslu §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Nalézací soud z výsledků provedeného dokazování (zejména závěrů znalce z odvětví soudního lékařství, výpovědi poškozené a svědků P. Š., M. V. a J. J.) dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatel nepochybně při útoku jednal v úmyslu přímém. Jak uvedl, bylo tak zřejmé z použitého nástroje, místa lidského těla, na které útočil, ze slovních projevů stěžovatele předcházejících útoku i z motivu jeho jednání. Tento závěr odvolací soud potvrdil a pokud konstatoval, že úmysl stěžovatele lze dovodit "s ohledem na intenzitu útoku a skutečnost, že se jednalo o opakované útoky nožem", nezpochybnil tím zjištění učiněná nalézacím soudem, ale pouze vyzdvihl další zjištění, která mají svůj podklad v provedeném důkazu znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství, a to jsou intenzita a četnost útoku. Ostatně se jedná o skutečnosti výslovně uvedené v samotné skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu