ECLI:CZ:US:2008:2.US.682.06.1
sp. zn. II. ÚS 682/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Služby Bruntál s.r.o., se sídlem v Bruntále, Slovenská 79/4, zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2005 č. j. 57 Co 569/2005-107 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 6. 2005 č. j. 8 C 2/2004-92, spojené s návrhem na zrušení ustanovení zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení §14 odst. 3, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2006 a doplněnou podáním ze dne 18. 10. 2006, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 Ústavy, a zároveň navrhuje zrušení ustanovení zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení §14 odst. 3.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 2/2004, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou proti žalovanému L. D. (dále jen "žalovaný") domáhala u Okresního soudu v Bruntále určení, že trvá nájemní vztah k nebytovým prostorám nacházejícím se v blíže popsané nemovitosti, založený nájemní smlouvou ze dne 27. 12. 1997. Stěžovatelka v ní tvrdila, že poté, co na majetek předchozího vlastníka sporné nemovitosti J. M., s nímž uzavřela nájemní smlouvu, byl prohlášen konkurz a správce konkurzní podstaty Mgr. Josef Tobiášek jí dal výpověď z nájmu nebytových prostor, když posléze spornou nemovitost vydražil žalovaný, který jí znemožnil vstup do objektu a užívání najatých prostor, má stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení trvání nájemního vztahu. Ten spatřuje především v tom, že pro ni z nájemní smlouvy vyplývají konkrétní povinnosti a práva, včetně vztahu k dodavatelům plynu, elektřiny, vody apod., nejsou jí však ani známy subjekty, které v současné době daný objekt užívají z titulu nových nájemních smluv, a proto očekává, že se podáním této žaloby stane její postavení vůči žalovanému a ostatním uživatelům nemovitosti jistým.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 6. 2005 č. j. 8 C 2/2004-92 žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Podle okresního soudu určovací žaloba v projednávané věci nemůže splnit preventivní roli, neboť rozhodnutím o ní nebude zabráněno případnému porušení tvrzeného stěžovatelova práva z nájemního vztahu, a když nejistému postavení stěžovatelky a případnému bránění výkonu jeho nájemního práva mohla zabránit žaloba domáhající se plnění z nájemní smlouvy ze dne 27. 12 1997, t. j. umožnění užívání najatých prostor, v jejímž rámci by byla řešena jako předběžná otázka i sporná platnost předmětné nájemní smlouvy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2005 č. j. 57 Co 569/2005-107 rozsudek okresního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Shodně se soudem prvého stupně uvedl, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo stěžovatelky nebo kde by se bez tohoto určení její právní postavení stalo nejistým. Odvolací soud zdůraznil, že naléhavý právní zájem je dán, je-li aktuální vztah právní nejistoty mezi stěžovatelkou a žalovaným, který ohrožuje její postavení a jiným právním prostředkem jej nelze odstranit. Dále podotkl, že ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nejde o jakýkoli právní zájem, který by opravňoval stěžovatelku k žalobě na určení, ale o právní zájem naléhavý. Odvolací soud uzavřel, že z tvrzení stěžovatelky naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze dovodit. Současně uvedl, že ani pozitivní rozhodnutí o určovací žalobě ve vztahu k žalovanému a k ostatním subjektům právní vztahy neřeší.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 1614/2006-127 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné, poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelka nepřednesla žádné otázky, které by činily napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, když posouzení věci odvolacím soudem se opírá o již ustálené závěry soudní praxe.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě projednávanou ústavní stížností. Jak však uvádí, jedním ze zásadních důvodů ústavní stížnosti je především skutečnost, že v rámci konkurzního řízení u Krajského soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 24 K 87/2000 dochází ze strany dozorující soudkyně k tolerování nečinnosti a poškozování konkurzní podstaty ze strany správce konkurzní podstaty Mgr. Josefa Tobiáška, který zcela protiprávně a neoprávněně nakládá s právy a majetkem stěžovatelky, což dokládá podrobným popisem postupu soudkyně v uvedené věci. Stěžovatelka dovozuje, že jí nezbývá jiná účinná obrana než návrh k Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení §14 odst. 3. Obsahem své ústavní stížnosti pak stěžovatelka učinila rovněž přehled všech souvisejících návrhů a soudních sporů stěžovatelky, které se vztahují k předmětné nemovitosti.
K samotnému řízení v němž byla vydána stížností napadená rozhodnutí stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily právní stav věci, zejména náležitě neposoudily naléhavý právní zájem na určovací žalobě, a to v důsledku nedostatečného zohlednění rozhodných skutečností. Má za to, že současná judikatura k otázce přípustnosti určovací žaloby z hlediska prokazování naléhavého právního zájmu je dosti roztříštěná a není jednotná, což umožňuje soudům zamítání žalob a tím ve svém důsledku odepření práva na spravedlivý proces.
Dle stěžovatelky soud prvého stupně dospěl ke stanovisku, že naléhavý právní zájem není dán, aniž by byly provedeny jakékoliv důkazy. Přestože pak odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že soud prvého stupně provedl dokazování nájemní smlouvou a návrhem na předběžné opatření, z obsahu protokolu o jednání před soudem prvého stupně toto nevyplývá. Stěžovatelka společně se žalobou doručila soudu jako přílohy celou řadu listin, což měl soud chápat tak, že tyto listiny byly předloženy za účelem jejich provedení k důkazu. Je přesvědčena, že rozsudky obecných soudů neodpověděly na všechny její argumenty. Naznačuje rovněž možné pochybnosti o nestranném přístupu soudů k projednávané věci, kdy závěry učiněné soudy jsou v logickém rozporu s důkazy založenými do spisu a ve zcela zřetelném rozporu s procesními principy občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání v petitu stížnosti uvedených rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Podstatu stížnostních námitek tvoří nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na určení z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Protiústavnost uvedené procesní normy stěžovatel netvrdil a ani Ústavní soud o její konstituční konformitě pochybnosti neměl. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile již bylo právo porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud - s ohledem na výše uvedený smysl určovací žaloby dle občanského soudního řádu - se ztotožňuje s platnou premisou teorie i praxe, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění; v opačném případě by totiž určovací žaloba již nenaplňovala svůj preventivní účel v podobě předcházení stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu (srov. rovněž judikaturu Ústavního soudu např. sp. zn. II. ÚS 17/06; judikaturu obecných soudů např. R 17/72; názory odborné nauky např. in Bureš, J, Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání, S.H.BECK, Praha, 2003, s. 259). Tak je tomu i v projednávané věci, kdy obecné soudy z výše uvedených právních závěrů vycházely.
Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu, nutno zdůraznit, že je zásadně na obecných soudech, aby pojem naléhavý právní zájem uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí; jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (srov. judikaturu Ústavního soudu např. sp. zn. II. ÚS 644/06).
Ústavní soud ovšem současně dodává, že není žádných pochybností, že úvaha soudu o existenci naléhavého právního zájmu musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se otázkou interpretace a aplikace příslušného ustanovení náležitě zabývaly a své právní závěry ústavně konformním způsobem, řádně a srozumitelně odůvodnily. Při interpretaci daného ustanovení zjevně nevybočily z mezí ústavnosti.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vznáší námitky týkající se nedostatku dokazování, které mohlo mít za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku opomenutí provedení navržených důkazů, vedoucí k nesprávným skutkovým závěrům, dle kterých obecné soudy posuzovaly otázku naléhavého právního zájmu. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda v procesu dokazování provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutková zjištění obecných soudů (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). Pro projednávanou věc je podstatné, že procesním předpokladem pro možné zabývání se meritem věci zahájené určovací žalobou, tj. určením toho, zda tu právo je či není, je nutnost prokázat naléhavý právní zájem na tomto určení. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, zamítne žalobu, aniž by se musel věcí samou zabývat. Dokazování před obecnými soudy se v této fázi řízení o určovací žalobě soustředí pouze na ověření žalobcem tvrzeného naléhavého zájmu na určení.
Jak v dané věci plyne z protokolu o jednání před soudem prvého stupně ze dne 23. 6. 2005, jakož i jeho samotného rozhodnutí, soud prvého stupně nepovažoval za nutné prokazovat řadu různorodých tvrzení stěžovatele, neboť již ze samotného obsahu žaloby, v rozsahu doplněném přípisem ze dne 8. 1. 2004 (č.l. 35 příslušného spisu) a při ústním jednání do protokolu, vyplynulo, že žalovaný jí znemožňuje užívání prostor pronajatých smlouvou ze dne 27. 12. 1997, jejíhož určení účinnosti se v podstatě žalobou domáhá. Právě toto tvrzení stěžovatelky bylo postačující pro právní závěr soudu prvého stupně o nedostatku jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, který odpovídá již výše zmíněné ustálené judikatuře, z níž plyne, že tam, kde je možno žalovat na plnění, není již zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení.
Konečně na právní závěr obecných soudů nemohlo mít vliv ani nepřesné konstatování odvolacího soudu o "provedení důkazů" soudem prvého stupně, a to nájemní smlouvou ze dne 27. 12. 1997 a návrhem na vydání předběžného opatření. Je totiž více než zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o skutečnosti, které soud musí objasňovat dokazováním. Pokud jde o skutkovou okolnost, jíž je existence nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 1997 a její obsah, lze v postupu soudu prvého stupně zřetelně spatřovat aplikaci §120 odst. 4 o. s. ř., neboť jak vyplývá z jednotlivých vyjádření stran, o této skutečnosti nebylo mezi účastníky sporu. Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by soud musel dokazovat i souhlasné tvrzení účastníků, ba naopak, soud má podle §6 o. s. ř. zjišťovat jen skutečnosti, na kterých se strany neshodnou. Podobně je tomu i v případě přípisu stěžovatele ze dne 8. 1. 2004, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření. Zákon ve svém ustanovení §121 o. s. ř. totiž umožňuje soudu vzít za základ svého rozhodnutí rovněž takové skutečnosti, jež jsou mu známy z jeho činnosti, a to i z projednávání jiné věci. Pokud tedy obecné soudy neprováděly dokazování uvedených skutečností, lze to považovat za ústavně souladné.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se možné pochybnosti stěžovatelky o nestranném přístupu soudů k projednávané věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Stěžovatelka však dovozuje nestrannost soudů ze způsobu, jakým tyto vedly řízení a rozhodovaly ve věci. Tuto námitku však vyloučil již zákonodárce, neboť v ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. stanovil, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatelka by tedy musela tvrdit konkrétní okolnosti vzájemného vztahu soudců a stěžovatelky, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o nestrannosti. To však neučinila. Navíc ani v řízení před obecnými soudy námitku podjatosti soudce neuplatnila, tudíž v řízení o ústavní stížnosti k ní nelze přihlédnout.
K námitkám stěžovatelky směřujícím k řízení vedenému pod sp. zn. 24 K 87/2000 je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 2/2004. Za tohoto stavu proto Ústavnímu soudu nepřísluší se v posuzované věci zmíněnými námitkami zabývat.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností rovněž spojila návrh na zrušení ustanovení zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení §14 odst. 3, jehož protiústavnost spatřovala, stručně řečeno, v jeho pravé zpětné účinnosti.
Dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být společně s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou dle tvrzení stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem. Podmínkou postupu dle citovaného ustanovení tedy je, aby byl právní předpis, jehož zrušení je společně s ústavní stížností navrhováno, v projednávané věci aplikován. V případě stěžovatelky tomu tak nebylo, neboť obecné soudy rozhodovaly o její žalobě na určení výlučně dle občanského soudního řádu. Stěžovatelka ostatně skutečnost, že zákon o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v projednávané věci aplikován, v ústavní stížnosti nezpochybňovala. Ústavní soud je ovšem dle čl. 88 Ústavy České republiky při své rozhodovací činnosti krom ústavního pořádku České republiky vázán rovněž zákonem o Ústavním soudu. Jestliže tedy §74 zákona o Ústavním soudu stanoví jako podmínku podání návrhu na zrušení právního předpisu, že tento musí být v projednávané věci aplikován, je Ústavní soud tímto ustanovením při posuzování návrhu stěžovatele vázán. Tvrzené vady v postupu řízení před konkurzním soudem v Ostravě, v němž by byla tato podmínka splněna, nemají pro posouzení aktivní legitimace stěžovatelky k podání návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu žádnou relevanci. Ústavnímu soudu proto nezbylo než považovat stěžovatelku ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení §14 odst. 3, za osobu zjevně neoprávněnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci shledal interpretaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. provedenou obecnými soudy ústavně konformní a postup obecných soudů v řízení v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítnul.
Ohledně návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení v záhlaví uvedeného předpisu neměl Ústavní soud ani možnost podrobit přezkumu předmětné ustanovení z hlediska tvrzené protiústavnosti, a tak mu nezbylo než jej odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu