ECLI:CZ:US:2008:2.US.685.08.1
sp. zn. II. ÚS 685/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 38/2006 ze dne 30. listopadu 2007, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 14. března 2008 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku označeného v záhlaví, jímž byl z podnětu svého odvolání nově uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea secunda trestního zákona, ve spojení s §143 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. února 2001 podal u soudu jménem své manželky jako žalobkyně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti V. H., který doložil prvopisem směnky s podpisy akceptanta a výstavce V. H., ačkoli věděl, že V. H. tuto směnku nepodepsal. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody dvou měsíců, a trest propadnutí věci - předmětné směnky. Tvrdí, že byla porušena jeho základní lidská práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. d) a c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace").
Konkrétně v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nedostál povinnostem kladeným na řádné odůvodnění rozhodnutí a jeho rozsudek je naprosto nepřezkoumatelný. Není uvedeno z čeho vycházel, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování a jakými úvahami se řídil. Poukazuje na svoji obhajobu, tedy námitku procesní nepoužitelnosti odborného vyjádření Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Odboru kriminalistické techniky a expertiz, ze dne 19. července 2002, i revizního znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha ze dne 31. srpna 2007, neboť tito zpracovatelé byli z okruhu znalců vyloučeni a k prve uvedenému odbornému vyjádření došlo pět měsíců před zahájením trestního stíhání. Ve vztahu k Policii České republiky, Správě Jihomoravského kraje, Odboru kriminalistické techniky a expertiz, argumentuje právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 35/03 (N 102/30 SbNU 455) s tím, že jak tento zpracovatel, tak Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (vyšetřovatel), mají stejného zaměstnavatele. Ve vztahu ke Kriminalistickému ústavu Praha pak poukazuje na to, že tento ústav pracovníky prve uvedené znalecké instituce metodicky vede, školí, cvičí a jejich práci kontroluje, a tudíž tento ústav nemůže být nestranným. Ve vztahu k době pořízení odborného vyjádření poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 471/99 (N 36/17 SbNU 251), s tím, že dokazování je možné zásadně provádět až po zahájení trestního stíhání. Dále poukazuje na to, že opakovaně navrhoval doplnění dokazování o:
- výslech svědka S. Č., který se měl vyjádřit ke školení, kterého se měl údajně zúčastnil společně s V. H. V Německu tvrzený pořadatel žádné školení či kurzy nepořádal a tuto činnost neměl ani zapsánu v předmětu podnikání;
- výpis z obchodního rejstříku ohledně společnosti Sectronic, a výslech jejího majitele a vedoucího školení Ing. F. M.;
- výslech K. O., k okolnostem uplatnění předmětné směnky u soudu;
- obchodní smlouvu č. 00384 mezi společností 1. Česká obchodní spol. s r.o. a společností VH-IST s. r. o., že tato společnost používala razítko s určitým textem, o němž poškozený tvrdil, že jej nikdy nepoužíval;
- dodatek ke znaleckému posudku č. 353 vypracovaný dne 19. 5. 2007 znalkyní Mgr. I. V., jehož přílohou byla dohoda ze dne 18. 12. 1995 mezi společnostmi VH-IST s. r. o. a SYPEX-TRANSPORT, s. r. o., s razítkem téhož textu;
- výslech J. Z., který za společnost 1. Česká obchodní, spol. s r. o.uzavíral shora uvedenou smlouvu;
- vypracování znaleckého posudku na porovnání totožnosti razítek s předmětným textem na smlouvě č. 00384 a výdajovém pokladním dokladu ze dne 31. května 1997;
- výslech zaměstnanců společnosti VH-IST s. r. o. z roku 1997 ohledně užívání razítka s předmětným textem;
- vypracování revizního posudku od znalce, který není spojen s orgány činnými v trestním řízení;
- výslech pracovnice trestní kanceláře Vrchního soudu v Olomouci, která učinila ve spise úřední záznam (č. l. 603) o tom, že znalec Kriminalistického ústavu Praha spolupracuje na vypracování revizního posudku i s kriminalistickým ústavem v Brně, což znalec při svém výslechu jednoznačně popřel.
Stěžovatel poukazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) s tím, že odvolací soud neodůvodnil, proč nevyhověl těmto důkazním návrhům. Konečně upozorňuje na námitku, že pro tvrzení o jeho vědomosti o padělku, obsažené ve skutkové větě, neexistuje jediný důkaz a že nebylo ani jednoznačně prokázáno, že jsou podpisy padělané. Poukazuje přitom na závěry jím předloženého znaleckého posudku.
Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 9/2003, který je nyní přílohou ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, že právní kvalifikace trestnosti jednání ohledně popisovaného skutku doznala vývoje. Soud prvního stupně v něm viděl trestný čin padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea secunda trestního zákona ve spojení s §143 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., zatímco odvolací soud původně k odvolání stěžovatele skutek (ale z podnětu vyjádření státního zástupce) překvalifikoval na trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea prima trestního zákona, ve spojení s §143 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., aby byla tato právní kvalifikace poté příčinou kasačního rozhodnutí dovolacího soudu k dovolání stěžovatele. Materiálně se tak jedná ve vztahu ke kvalifikaci soudu prvého stupně, byť s výhradou, o potvrzující rozhodnutí. Stejně tak došlo v rámci znaleckého dokazování ohledně data a podpisu poškozeného na předmětné směnce k vývoji, kdy nejprve bylo před zahájením trestního stíhání vypracováno odborné vyjádření (19. července 2002), jež stěžovatel v ústavní stížnosti napadá. Posléze byl v řízení před soudem prvého stupně v důsledku provedeného dokazování vypracován toutéž institucí (avšak jinými pracovníky) znalecký posudek (10. května 2004), na což ve fázi po prvém rozhodnutí odvolacího soudu reagoval stěžovatel předložením znaleckého posudku Mgr. I. V. ze dne 12. prosince 2005 (posléze dvakrát doplněným), který byl po rozhodnutí dovolacího soudu proveden jako důkaz, až byl konečně vyžádán revizní znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha. Co v řízení zůstalo nezměněno, byla obhajoba stěžovatele, ať už co se týče vztahu stěžovatele s poškozeným, tak i co se týče popisu okolností vytvoření předmětné směnky.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti soustavně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším ze stupňů soustavy obecných soudů. Proto zásadně nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů, aniž by jinak vstupoval do jejich ústavněprávně vymezené pravomoci, pokud postup či rozhodnutí nepředstavují porušení základních práv a svobod. V této souvislosti je třeba vidět, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se místy doslova shoduje s argumentací používanou stěžovatelem počínaje doplněním odvolání ze dne 6. října 2006, a již jen tím je Ústavní soud stavěn do pozice, která mu nepřísluší (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
Je skutečností, že v celém řízení byl dán obhajobě stěžovatele značný prostor. Pokud bylo odvolacím soudem při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 30. listopadu 2007 rozhodnuto, že se návrhy obhajoby na doplnění dokazování (které stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně vyjmenovává) zamítají, jsou patrné úvahy odvolacího soudu i ve vztahu k tomuto rozhodnutí z toho, že vycházel z důkazů, které provedl soud prvého stupně a s jejích hodnocením se ztotožnil (str. 8). Jde o to, že s výjimkou posledně uváděného důkazního návrhu i v řízení před soudem prvého stupně navrhoval stěžovatel důkazy zaměřené obdobným směrem. A již tehdy byl vyhodnocen význam tvrzení či skutečností napadaných stěžovatelem a v návaznosti na to i důvody zamítnutí takto navrhovaných důkazů (str. 8 poslední odstavec, str. 10 poslední odstavec). Je proto možné na tyto důvody pro stručnost odkázat, jak to nepřímo učinil i odvolací soud.
Tentýž závěr odvolacího soudu se pak logicky vztahuje i na původní meritorní závěry soudu prvého stupně, tedy zejména vyhodnocení důkazů vztahující se k vině, a i na tyto lze tedy pro stručnost odkázat (str. 4 předposlední odst. an.).
Ve vztahu k procesní použitelnosti znaleckých posudků, resp. odborného vyjádření, vypracovaných součástmi orgánů veřejné moci, je třeba předeslat, že na daný případ vůbec nedopadají právní názory obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 35/03, a to zejména s ohledem na zásadní odlišnost mezi vnitřními vztahy tam posuzovaných osob soukromého práva a nyní vystupujících institucí veřejnoprávní povahy. Policie České republiky se těší důvěře práva s ohledem na právní úpravu, které podléhá. To se konkrétně projevuje v tom, že jsou policisté povinni podle §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nestranně, řádně a svědomitě plnit služební povinnosti, které pro ně vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Podle následujícího odstavce téhož zákonného ustanovení je-li rozkaz vedoucího policisty ve zřejmém rozporu s právním předpisem, příslušník je povinen jej na tuto skutečnost upozornit, a pokud tento na splnění trvá, je prve uvedený povinen oznámit tuto skutečnost bez zbytečného odkladu vedoucímu příslušníkovi toho, kdo rozkaz vydal. Dále je významná otázka řízení a tím i funkčních vztahů k nadřízeným, kdy v čele celostátní služby kriminální policie a vyšetřování, která podle §3a odst. 1 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vede vyšetřování, stojí ředitel. Naproti tomu odbory kriminalistické techniky a expertiz spadají pod krajské správy [závazné pokyny policejního prezidenta 130/2007 a 832-2/1999-KPÚ-K, kterým se upravuje věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých (expertizních) pracovišť Policie České republiky], a proto v jejich čele stojí ředitelé krajských správ. Společným nadřízeným těchto útvarů je tedy pouze policejní prezident, který však není na základě žádného právního předpisu oprávněn zasahovat do úkonů konkrétního policisty při výkonu služby. To je naprosto nesrovnatelné s podřízeností ve smyslu pracovněprávních předpisů. Proto pouhá skutečnost, že jak znalecké zkoumání tak vyšetřování prováděly policejní orgány nedává podnět k úvahám o procesní nepoužitelnosti výsledků takto získaných znaleckých zkoumání. Pokud by přitom argument stěžovatele byl doveden ad absurdum, pak by znalecké instituce zřízené v rámci Policie České republiky nemohly provádět vůbec žádná zkoumání využitelná v trestním řízení, což je nemyslitelné.
Obdobně absurdní je argumentace ovlivňování odborů kriminalistické techniky a expertiz Kriminalistickým ústavem Praha v důsledku metodického vedení, školení a výcviku a následných namátkových kontrol. V důsledku takto pojatého ovlivňování by v rámci justičního systému byli vyloučeni navzájem všichni, kteří se setkali na školeních či obdobných akcích na jedné straně jako školitelé či vedoucí, a na straně druhé jako posluchači. Přitom odborná diskuse a (i) v důsledku ní neustálé zvyšování vlastní kvalifikace jsou naprosto nezbytné k řádnému výkonu činnosti v jakémkoliv oboru.
Konečně námitka procesního využití odborného vyjádření získaného v době před zahájením trestního stíhání nedosahuje ústavněprávní relevance právě s ohledem na to, že v důsledku akceptace intervence obhajoby byl proveden důkaz jí předloženým znaleckým posudkem a následně i revizním znaleckým posudkem, vyhotoveným až v odvolacím řízení, jehož zpracovatele podrobila obhajoba podrobnému výslechu. Proto i případné procesní vady původně zpracovaného odborného vyjádření byly napraveny revizním znaleckým posudkem. Proto lze ve vztahu k námitkám proti vyhodnocení znaleckého dokazování poukázat na závěry, které vyslovil již soud prvého stupně (str. 8 první odst.), a pokud i na tyto závěry odkázal odvolací soud, lze to chápat i jako způsob odůvodnění posledního důkazu navrhovaného obhajobou. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na vlastní ustálenou doktrínu, že i případné protiústavní vady procesu lze s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky napravit v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu