ECLI:CZ:US:2008:2.US.701.05.1
sp. zn. II. ÚS 701/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti O. K., právně zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem ve Studeném 117/5a, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2170/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. 23 Co 149/2004 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 9 C 1815/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2005 napadá všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 90, čl. 86 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované společnosti SAFINA, a. s., na určení vlastnictví k v žalobě specifikovaným nemovitostem nebo na určení, že tyto nemovitosti nebyly znárodněny a vlastnické právo k nim nepřešlo na československý stát. Soud I. stupně dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly znárodněny na základě zákona č. 114/1948 Sb. a navrácení bylo možno domáhat se podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil (s menší korekcí výroku) a konstatoval, že stěžovatelka v postavení oprávněné osoby, jejíž nemovitosti, resp. nemovitosti jejího právního předchůdce, převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemohla domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, ani určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu I. stupně ohledně naléhavosti právního zájmu, ale jeho rozhodnutí z hlediska věcného shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2170/2004, odmítl jako nepřípustné.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v roce 1992 domáhala žalobou na žalovaném Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci vypořádání svých restitučních nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Její otec byl majitelem firmy znárodněné vyhláškou ministra průmyslu č. 1254 ze dne 27. 6. 1948. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 1. 1998 rozhodl, že žalovaný je povinen vypořádat restituční nárok stěžovatelky finanční náhradou poskytnutou v akciích, neboť stěžovatelka je oprávněnou osobou a svůj nárok u žalovaného řádně a včas uplatnila. Nemovitosti byly odňaty právnímu předchůdci stěžovatelky v rozhodném období podle předpisů o znárodnění (zákon č. 114/1948 Sb.) bez poskytnutí příslušné náhrady. K odvolání žalovaného odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se žaloba zamítá, jednak proto, že směřovala proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy proti subjektu, který nemůže být pasivně věcně legitimován (nejde pouze o nesprávné označení žalovaného, které by bylo třeba napravit způsobem uvedeným v §43 odst. 1 o. s. ř.) a dále proto, že nedošlo k platnému přechodu nemovitostí na stát. Stěžovatelka požadovala náhradu podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 114/1948 Sb., na jehož základě bylo vyhlášeno znárodnění firmy vyhláškou ministra průmyslu č. 12345/1948 Ú.l, však neměl ustanovení o vymezení rozsahu znárodnění, který měl určit ministr průmyslu. Jestliže tedy v daném případě chybí rozhodnutí ministra, ke znárodnění nedošlo pro nesplnění zákonných předpokladů, a nemovitosti tak zůstaly ve vlastnictví původního vlastníka. K platnému přechodu nemovitostí na stát nedošlo ani způsobem uvedeným v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy převzetím nemovitostí bez právního důvodu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl s konstatováním, že právní závěr odvolacího soudu ohledně pasivní legitimace žalovaného je věcně správný, a není proto důvodu se zabývat otázkou neplatnosti znárodnění majetku, za nějž stěžovatelka požaduje náhradu.
Návrh na obnovu řízení, který stěžovatelka opírala o nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97 (pokud je v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není dán důvod pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu, takže lze žalovat i ministerstvo, aniž by byl takový návrh nutně spojen i s označením ČR) Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl a Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil. Proti oběma rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 609/2000, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví k nemovitostem Okresní soud Praha - západ zamítl. Vycházel ze skutečnosti, že k přechodu vlastnictví ke znárodněnému majetku na stát došlo ze zákona ke dni účinnosti zákona č. 114/1948 Sb. Vyhlášení znárodnění vyhláškou č. 1254/1948 Ú.l. mělo z hlediska právních účinků význam pouze deklaratorní. K zásahu do vlastnictví ke znárodněnému majetku došlo nejdříve dnem jeho vyhlášení (28. 4. 1948), tedy v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Právní povahou rozhodnutí ministra průmyslu ohledně rozsahu znárodněného majetku se již dříve zabýval Nejvyšší soud, který konstatoval, že mělo pouze deklaratorní charakter, k přechodu majetku na stát znárodněním docházelo přímo ze zákona dnem jeho vyhlášení, nicméně právně účinné rozhodnutí ministra průmyslu podle §4 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. představovalo základní podmínku znárodnění. V posuzovaném případě se existenci rozhodnutí o rozsahu znárodnění nepodařilo prokázat, proto došlo ke znárodnění vykonanému v rozporu s tehdejšími právními předpisy, což zakládá restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka uplatnila restituční nárok na náhradu znárodněných nemovitostí podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Restituční titul se však vztahuje pouze na případy, kdy k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období v souladu s předpisy o znárodnění z let 1945 - 1948 a za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada. Tento restituční nárok stěžovatelky byl již pravomocně zamítnut. Stěžovatelka neprokázala, že by uplatnila ve lhůtě nárok podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se s názorem soudu I. stupně ztotožnil a zdůraznil nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví k nemovitostem.
Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal otázku zásadního právního významu. Podle dovolacího soudu se věc nemá tak, jak tvrdila stěžovatelka, totiž že by uplatnila restituční nárok na vydání věci, žaloba by byla zamítnuta s tím, že k přechodu vlastnictví na stát nedošlo, a poté by uplatnila vlastnickou žalobu. Stěžovatelka uplatnila žalobu na vyplacení náhrady za provedené vyvlastnění; žaloba byla zamítnuta především proto, že byla podána proti subjektu, který nebyl pasivně legitimován a stěžovatelka poté podala žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem. Za této situace se podle dovolacího soudu plně uplatní dosavadní judikatura Nejvyššího soudu týkající se vztahu restitučních a vlastnických žalob (viz sp. zn. 22 Cdo 649/2004).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v právním státě je nepřípustné, aby řetězec pochybení obecných soudů následně stvrdil a ospravedlnil úzce formalistickým pohledem na věc Nejvyšší soud. Jedná se o ústavně chráněné právo majetkové povahy, a právní úprava a její interpretace musí vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu s tím, že by měla zohledňovat též závažnost následků případné prekluze práva. Soudní ochrana legitimního očekávání na uspokojení hmotného zájmu stojí na stejné úrovni jako právo vlastnické. Nárok plyne již z takto dovozovaného práva, neboť legitimní očekávání založená zákonem požívají stejné ochrany jako majetek sám. Tvrzením svého vlastnického práva, zejména pak toho, které vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, prokázala stěžovatelka existenci legitimního očekávání včetně naplnění preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. a byla bezesporu dána i naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou na určení vlastnického práva stěžovatelka v žádném případě neobcházela smysl a účel restitučního zákonodárství.
Stěžovatelka poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti soudů v případě nesprávného označení účastníka řízení. Obecné soudy, konkrétně Městský soud v Praze v její restituční věci nepostupoval správně a žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá průtahy v řízení, na jejichž základě ani po 12 letech nebyly soudy schopny meritorně rozhodnout v její věci.
Stěžovatelka je přesvědčena, že svou vlastnickou žalobou podanou podle obecných ustanovení občanského zákoníku neobcházela oblast přednostně upravenou speciálními předpisy, nýbrž touto žalobou uplatnila své vlastnické nároky až poté, co všemi dostupnými právními prostředky bylo postaveno najisto, že její řádně a včas uplatněný restituční nárok není údajně z hmotněprávního důvodu opodstatněn, neboť soudy v minulosti dospěly k závěru, že na věc stěžovatelky restituční předpisy nedopadají. Pokud by ke znárodnění došlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy, resp. ke znárodnění by vůbec nedošlo, byl by přípustný postup podle obecných předpisů, neboť speciální restituční úprava na tuto situaci nedopadá, což bylo stěžovatelce sděleno v pravomocném rozsudku odvolacího soudu ve věci vedené podle restitučních předpisů.
Z rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností podle názoru stěžovatelky vyplývá, že nebyl-li v souzené věci vydán výměr ministra o rozsahu znárodněného majetku, jednalo se od počátku o nicotný znárodňovací akt i podle tehdy platných předpisů. Obecné soudy byly v tomto výjimečném případě oprávněny samostatně zkonstatovat, že na základě nulitního právního úkonu nemohlo vůbec dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a proto zůstaly ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že v prekluzivní zákonné lhůtě podala dne 12. 9. 1991 výzvy k vydání nemovitostí ve smyslu §5 zákona č. 87/1991 Sb. jak vůči tehdejší povinné osobě Safina, a. s., tak vůči Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Jednou z podstatných náležitostí výzvy je uvedení způsobu převzetí věci státem, nikoli konkretizace zákonného restitučního titulu. Nelze proto přičítat k tíži stěžovatelky, že specifikovala restituční titul odlišným způsobem, než jak to po 13 letech bouřlivého vývoje učinil soud v současnosti, když se navíc ukazuje, že ani v dnešní době nejsou právní názory jednotné.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud v podstatě odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, které podle jeho názoru stručně ale srozumitelně podává právní názor na věc. Krajský soud v Praze setrval na svých právních závěrech vyjádřených v napadeném rozsudku. Obdobně se vyjádřil rovněž Okresní soud Praha - západ.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstruuje svůj vlastní právní názor, podle něhož v její komplikované restituční věci nelze vyloučit užití obecné právní úpravy. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice s ustáleným obecným právním názorem na vztah mezi obecným právním předpisem a zvláštní právní úpravou určitého institutu, a v souvislosti s tím i s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. Je však třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Na tomto místě je třeba zopakovat průběh řízení o uplatněném restitučním nároku stěžovatelky. Původní restituční nárok byl odvolacím soudem zamítnut ze dvou důvodů, a to z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného - Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a z důvodu, že nedošlo k platnému přechodu nemovitostí na stát, a to ani způsobem uvedeným v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy převzetím nemovitostí bez právního důvodu. Zamítnutí nároku potvrdil svým rozhodnutím i dovolací soud, který respektoval právní závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného a dalšími důvody zamítnutí se již nezabýval. Stěžovatelka poté podala návrh na obnovu řízení, kterou opírala o judikaturu Ústavního soudu týkající se pasivní legitimace Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. S tímto návrhem však nebyla stěžovatelka úspěšná, byl zamítnut obecnými soudy a ústavní stížnost v této věci byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka se poté určovací žalobou domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem znárodněným na základě zákona č. 114/1948 Sb., event. určení, že ke znárodnění nikdy nedošlo a vlastnické právo k nemovitosti nepřešlo na československý stát. Obecné soudy žalobu postupně zamítly s odkazem na vztah restitučních a obecných právních předpisů a absenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky.
V postupu obecných soudů při rozhodování o určovací žalobě nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z celého průběhu restituční kauzy je zřejmé, že ne vždy lze s právními závěry vyslovenými obecnými soudy z pohledu dnešní judikatury bezvýhradně souhlasit, jedná se však o pravomocně uzavřená řízení, v nichž nebyla stěžovatelka úspěšná, a která již nelze v řízení o této ústavní stížnosti napravit. Zde má Ústavní soud zejména na mysli otázku pasivní legitimace žalovaného.
Jednoznačný výklad poslání zvláštních tzv. restitučních zákonů a jejich vztahu k obecným právním předpisům, v daném případě k občanskému zákoníku, podal již v minulosti Nejvyšší soud a Ústavní soud se ve své judikatuře s jeho stanoviskem ztotožnil. Restituční zákony byly přijaty proto, aby poskytly ochranu vlastnickým právům ve zvláštních případech a za zvláštních podmínek, taxativně vymezených právě v těchto zákonech. Jinak by přijetí restitučních zákonů postrádalo jakýkoliv smysl a účel.
Občanský zákoník poskytuje ochranu vlastnickému právu v souladu s Listinou základních práv a svobod. Zvláštní druh ochrany poskytují restituční zákony vlastnickému právu těch zákonem stanovených osob, u nichž došlo za zákonem stanovených podmínek k porušení tohoto práva v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nelze proto v žádném případě směšovat či zaměňovat právní úpravu obecnou a zvláštní.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 zopakoval, "že žaloba na určení práva [ §126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř. ] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn.
Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí."
V případě stěžovatelky obecné soudy tento naléhavý právní zájem neshledaly a dospěly k závěru, že se na její věc restituční předpisy vztahovaly.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obou soudů, ani v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, na která odkazovala ve své ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu