ECLI:CZ:US:2008:2.US.702.08.1
sp. zn. II. ÚS 702/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 1294/52, 147 08 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1445/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 430/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2139/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 15 C 223/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 3. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2008 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 podanou proti České televizi domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Podolí, vedených v katastru nemovitostí na LV č. 1137 u Katastrálního úřadu Praha - město. Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve rozsudkem žalobu zamítl, avšak na základě odvolání stěžovatele byl rozsudek nalézacího soudu zrušen Městským soudem v Praze. V novém řízení nalézací soud žalobě vyhověl, přičemž Městský soud tento rozsudek v odvolacím řízení potvrdil. Žalovaná Česká televize však rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, přičemž Nejvyšší soud ČR dovolání vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud pak v nyní napadeném rozsudku změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které bylo zamítnuto napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR.
Jak stěžovatel blíže uvedl, nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům v roce 1959 jako dědictví. Kupními smlouvami ze dne 15. 11. 1973 a 26. 9. 1974 byly tyto pozemky převedeny tehdejší Československé televizi. V průběhu řízení před nalézacím soudem však bylo prokázáno že podpisy J. S. na obou smlouvách nejsou pravými podpisy stěžovatele, nýbrž jsou s největší pravděpodobností podpisy stěžovatelova otce J. S. V napadených rozsudcích však obecné soudy dospěly k závěru, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením, neboť Československá televize, resp. československý stát, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na zákadě kupních smluv předmětné nemovitosti patří. Podle obecných soudů trvala oprávněná držba od roku 1973, resp. 1974, po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu. Přitom podle §132a odst. 1 o. z. ve znění platném do 31. 12. 1991 mohl být stát subjektem oprávněné držby, avšak oprávněná držba nemohla vyústit v nabytí vlastnictví vydržením. Tato úprava se změnila až novelou o. z. účinnou od 1. 1. 1992, která umožnila vydržení vlastnického práva právnickou osobou i státem. Obecné soudy v tomto směru založily svá rozhodnutí na judikatuře Nejvyššího soudu ČR, podle které se v takových případech vydržení vlastnického práva státem započítává do vydržecí doby i doba oprávněné držby před 1. 1. 1992.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu základních práv, které podle stěžovatele vyplývá z čl. 4 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v daném případě rozhodly v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti. Sporným výkladem započtení doby držby před 1. 1. 1992 došlo k jeho faktickému vyvlastnění, a to bez náhrady. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě šlo o střet dvou základních práv, přičemž obecné soudy měly dát přednost jeho vlastnickému právu, neboť v jeho prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Soudy pak zejména nepřihlédly k tomu, že stěžovatel byl zbaven vlastnického práva trestným činem svého otce, který prodal majetek, aniž by mu po právu patřil.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud po konfrontaci námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V daném případě založil stěžovatel ústavní stížnost na tvrzení, že výkladem jednoduchého práva, konkrétně výkladem ustanovení o běhu vydržecí doby, došlo k porušení jeho vlastnického práva. Ústavní soud je však přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů nebyla způsobilá porušit vlastnické právo stěžovatele, neboť v době rozhodování obecných soudů šlo nikoliv o vlastnicví konstituované, nýbrž toliko tvrzené, vůči němuž v řízení stálo vlastnické právo žalované protistrany vzniklé vydržením. Ke konstituování vlastnického práva vydržením došlo již k okamžiku splnění zákonných podmínek a napadená rozhodnutí mohla tento stav pouze deklarovat, tj. k okamžiku rozhodování již neexistovalo vlastnické právo stěžovatele, které by požívalo ústavněprávní ochrany. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že v řízení proti sobě stála dvě základní práva, která měla být obecnými soudy poměřována.
Jinak řečeno, nezbytným důsledkem nastoupení účinků vydržení je rovněž zánik vlastnického práva původního, resp. skutečnost, že mu již nelze poskytnout ochranu a tato ochrana přísluší plně již vlastníku novému. Takový následek současně nelze přirovnávat k vyvlastnění nebo odnětí vlastnického práva, jak tvrdil stěžovatel, neboť není spojen s vůlí nebo konáním orgánů veřené moci. Naopak je důsledkem chování původního vlastníka ke svému vlastnictví, které buď nevykonával, nebo dostatečně nezajistil jeho ochranu. Nelze totiž současně přehlédnout ani tu skutečnost, že ačkoliv k domělému převodu vlastnického práva došlo v roce 1973, resp. 1974, obrátil se stěžovatel na obecné soudy s žádostí o ochranu až v roce 2000.
Pokud jde o samotný výklad započítávání doby, kdy věc oprávněně držel stát před 1. 1. 1992, do vydržecí doby podle §134 o. z., musí Ústavní soud zdůraznit, že jeho ústavní konformitou se již zabýval v usnesení ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06 (dostupné v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu: http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyšel z ochrany dobré víry a principu důvěry v právo, když uvedl: "Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje do principu ochrany minulých právních skutečností a je obvykle omezován na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti, ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci." Ústavní soud současně připustil, že "v obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona." Současně však dovodil, že "jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti, lhůta oprávněné držby za minulé právní úpravy se započítává pro nastání účinků právní skutečnosti bez dalšího tak, jak ji zná dnešní úprava ust. §134 obč. zák.".
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za této situace se již Ústavní soud specificky nezabýval skutečností, že stěžovatel ústavní stížností napadl též rozhodnutí nalézacího soudu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2002, č. j. 15 C 223/2001-19), které bylo zrušeno již v řízeních před obecnými soudy, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 11 Co 299/2002, jak ostatně sám v ústavní stížnosti uvedl stěžovatel (bod II. odst. 3 stížnosti).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu