ECLI:CZ:US:2008:2.US.752.08.1
sp. zn. II. ÚS 752/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedky senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 č. j. 29 Odo 704/2006-180, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005 č. j. 9 Cmo 416/2004-117 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004 č. j. 49 Cm 383/99-86, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, v důsledku čehož bylo zasaženo i do jeho práva garantovaného čl. 11 Listiny.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 Cm 383/99, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek městského soudu, kterým soud prvního stupně zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít smlouvu o koupi 1.828 kusů jejích akcií v zaknihované podobě za cenu 1,847.742,40 Kč. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně návrh zamítl v plném rozsahu, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutím valné hromady vedlejšího účastníka, konané dne 21. června 1998, nedošlo ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií společnosti. Vedlejšímu účastníku proto nevznikla povinnost učinit návrh smlouvy o koupi akcií akcionářům, kteří nehlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií. Soud prvního stupně poukázal na názor Nejvyššího soudu, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. března 2002, č. j. 29 Odo 408/2001 - 88, podle něhož pokud valná hromada konaná dne 21. června 1998 přijala změnu stanov, která byla v rozporu se skutečným stavem, nedošlo jejím přijetím ke změně veřejně obchodovatelných akcií na akcie veřejně neobchodovatelné. Odvolací soud poukázal na to, že stejnou otázku řešil v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Cmo 357/2003, přičemž ve všech případech byla předmětná otázka vždy pravomocně posouzena tak, že ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vedlejšího účastníka nedošlo; přitakal tak soudu prvního stupně, co do závěrů skutkových i právních. Dle odvolacího soudu v projednávané věci nešlo o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, podstatou sporu bylo, zda rozhodnutím valné hromady o změně stanov došlo ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vedlejšího účastníka. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť právní otázku, ohledně které se dovolatel domáhal přezkumu, již vyřešil v usnesení ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 408/2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy vycházely ze závěrů Nejvyššího soudu učiněných v rozsudku sp. zn. 29 Odo 408/2001, tedy v jiném řízení, jehož předmětem bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka a otázka veřejné obchodovatelnosti akcií zde byla řešena toliko jako otázka předběžná. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, ze dne 1. 6. 2000. Dle stěžovatele je zcela evidentní, že vůle valné hromady akcionářů vedlejšího účastníka jako jediného orgánu kompetentního k rozhodování o zavedení či zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vedlejšího účastníka, dostatečně projevená dne 21. 6. 1998, vyzněla zcela jednoznačně tak, že nově zavedla veřejnou neobchodovatelnost akcií společnosti vedlejšího účastníka, když formou změny stanov rozhodla o zrušení veřejné obchodovatelnosti předmětných akcií.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávaném případě, kdy podstatou věci je stejně jako v ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 695/05 a II. ÚS 196/06, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, řešení otázky, zda změnou stanov přijatých na valné hromadě vedlejšího účastníka, konané dne 21. 6. 1998, bylo rozhodnuto o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vedlejšího účastníka či nikoli, a zda tudíž vedlejšímu účastníkovi vznikla povinnost učinit akcionářům návrh smlouvy o koupi akcií ve smyslu ust. §186a odst. 1 obch.zák.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich odlišné právní posouzení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 41).
Ústavní soud v projednávaném případě, stejně jako ve shora zmiňovaných obdobných ústavních stížnostech, nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, v nichž je vysloven právní závěr, že změnou stanov vedlejšího účastníka nebylo přijato rozhodnutí o veřejné obchodovatelnosti jeho akcií, a vedlejšímu účastníku proto nevznikla povinnost učinit stěžovatelce návrh smlouvy o koupi akcií, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Akceptovatelný je i postup, když při vydání napadených rozhodnutí bylo vycházeno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 408/2001, v němž byl vysloven právní závěr k otázce hodnocení usnesení valné hromady vedlejšího účastníka konané dne 21. 6. 1998, pokud jde o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, tj. k otázce bezprostředně související s věcí stěžovatelky. Obecným soudům nelze vytýkat, že se právním názorem Nejvyššího soudu cítily být vázány, neboť je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele nezvažoval Ústavní soud, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany obecných soudů "optimální", nýbrž pouze, zda není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. V projednávané věci nešlo o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, podstatou sporu bylo, zda rozhodnutím valné hromady o změně stanov došlo ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vedlejšího účastníka. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno tvrzené právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Je zřejmé, že nemohlo být porušeno ani jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, jehož porušení spatřuje v nemožnosti prodat vlastněné akcie způsobem odpovídajícím ust. §186a obch. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu