ECLI:CZ:US:2008:2.US.797.08.1
sp. zn. II. ÚS 797/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1375/2007 ze dne 22. ledna 2008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 236/2007 ze dne 31. července 2007, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 101/2006 ze dne 10. dubna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, a 3) Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. března 2008 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že společně J. S. a D. K. po určitou dobu na základě předem dohodnutých podmínek a po dohodě s majiteli erotických klubů v Německu dopravili do Německa nejméně deset žen, které jim za to dávaly sjednanou část svého výdělku, a z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že zakoupil a přechovával střelnou zbraň a náboje k ní, aniž by k jejich držení měl příslušné povolení, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci - předmětné střelné zbraně a nábojů. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné, a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům konkrétně vytýká jak závěry skutkové, tak závěry o vině a trestu, to vše ve vztahu k trestnému činu kuplířství. Nejsou podle něj zřejmé úvahy soudu a rozsudek nespočívá na žádném přímém či nepřímém důkazu. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním vytýká porušení zásady in dubio pro reo s ohledem na rozpory mezi výpověďmi svědků z přípravného řízení na straně jedné, a z hlavního líčení na straně druhé v situaci, kdy sám vinu popírá. Soudy však vyšly jen z výpovědí v jeho neprospěch, avšak jejich důvody pro tento postup jsou nepřesvědčivé. Ve vztahu k právnímu hodnocení vytýká nesprávné vyhodnocení námitky promlčení trestního stíhání a dále to, že žádný důkaz neprokázal, že by trestnou činnost páchala organizovaná skupina s konkrétním rozdělením činností, funkcí, dělby zisku, apod. Konečně ve vztahu k trestu podle něj obecné soudy vyhodnotily nesprávně materiální stránku jeho jednání, a trest proto považuje za nepřiměřeně přísný.
3. Ústavní soud měl možnost se seznámit se skutkovým základem této věci, tak jak je obsažen ve spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 101/2006, který byl vyžádán v související věci stěžovatele J. S., vedené pod sp. zn. IV. ÚS 798/08.
4. Ústavní soud při své činnosti soustavně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví, a že mu proto nepřísluší další přezkum rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepřestavuje současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Již jen z přiložených kopií napadených soudních rozhodnutí je patrno, že posuzovaná ústavní stížnost pouze opakuje argumentaci použitou v rámci obhajoby ve všech opravných prostředcích, s níž se obecné soudy ve svých rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, aniž by ji stěžovatel posunul do ústavněprávní roviny. Lze proto ještě jednou připomenout, že pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
5. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by nebyly patrné úvahy obecných soudů, ani že by jejich závěry nebyly založeny na žádných důkazech. Ve skutečnosti je totiž zcela zřejmé, že obecné soudy založily své skutkové a posléze i právní závěry na uzavřeném řetězci důkazů přímých a nepřímých, a to výpovědích svědků D., P., R. a V., svědků B., D., S. a S. z přípravného řízení, spoluobžalovaného K., záznamech odposlechnutých telefonických hovorů a protokolech o sledování osob. Je pravdou, že soud prvého stupně byl při hlavním líčení konfrontován s diametrální změnou ve výpovědích svědků B., D., S. a S. oproti jejich výpovědím z přípravného řízení. Avšak zcela na místě nejprve přikročil k vyhodnocení těchto výpovědí a důvodů k odchylkám a dospěl obecně ve vztahu ke všem k závěru, že svědci rozpory ve výpovědích nedovedli věrohodně vysvětlit a jejich pozdější výpovědi jsou nevěrohodné a nepravděpodobné (str. 4 rozsudku). Tento svůj závěr o účelovosti pozdějších výpovědí pak rozvedl v odůvodnění ve vztahu ke každému jednotlivému svědkovi (str. 4 - 6 rozsudku), s čímž se posléze ztotožnil odvolací soud (str. 4 usnesení). I s ohledem na logickou souvislost původních výpovědí těchto svědků s dalšími provedenými důkazy (o čemž se stěžovatel vůbec nezmiňuje), považuje Ústavní soud postup obecných soudů za ústavně souladný s tím, že v takovém případě nebyl vůbec prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože skutkové pochybnosti neexistovaly (srov. sp. zn. III. ÚS 286/98, U 73/12 SbNU 541; aj.).
6. O námitkách ve vztahu k právním závěrům rozhodl naposledy vyčerpávajícím způsobem Nejvyšší soud. Námitku promlčení trestního stíhání odmítl jako neopodstatněnou (a v řízení nikoliv novou) s tím, že trestná činnost neskončila v roce 1999 jak stěžovatel tvrdí, nýbrž pokračovala, byť ve snížené intenzitě, i v dalším období (str. 4-5 usnesení). Tentýž závěr pak vyvodil i ve vztahu k námitce neoprávněnosti právní kvalifikace, když nejprve obecně rozebral termín "organizovaná skupina" v dané skutkové podstatě (na což lze pro stručnost odkázat), a posléze zopakoval závěry nižších soudů, že všichni spoluobžalovaní po dohodě a systematicky vyhledávali dívky, odváželi je do konkrétních podniků v Německu, kam za nimi potom jezdili vybírat platby, a tuto činnost provozovali nejpozději od roku 1996 (str. 5-6 usnesení). Pro platby dívek odvezených byla používána vlastní kódová řeč, jak zjistil již soud prvého stupně (str. 6-7 rozsudku). I tyto logické právní závěry ve vztahu k vině lze považovat za ústavně souladné.
7. Konečně ve vztahu k trestu se soudy prvních dvou stupňů shodly na polehčujících i na přitěžujících okolnostech v rámci úvah o materiální stránce. Vyhodnotily tedy jak to, že dívky nebyly k prostituci nuceny a iniciativa vycházela většinou právě od nich, tak to, že stěžovatel byl ze všech obžalovaných nejaktivnější, činnost byla páchána po delší dobu, a že stěžovatel byl v minulosti soudně trestán a z vykonaných nepodmíněných trestů odnětí svobody si nevzal ponaučení pro svůj další život. Jedná se o právní závěr zcela v ústavně vymezené pravomoci obecných soudů (čl. 90 Ústavy České republiky), do něhož Ústavnímu soudu nenáleží jakkoliv zasahovat.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu