ECLI:CZ:US:2008:2.US.947.08.1
sp. zn. II. ÚS 947/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Petruně, soudního exekutora se sídlem Hlavní třída 25, Šumperk, zastoupeného JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Fialova 12a, Šumperk, proti usnesení Krajského osudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2008 č. j. 40 Co 98/2008-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu. Stěžovatel má za to, že je nepřípustné a ústavně nekonformní, aby důsledky zřejmé nemajetnosti povinného byly přenášeny na třetí osobu (soudního exekutora). Soudní exekutor není účastníkem exekučního řízení a nelze po něm požadovat, aby sám nesl riziko neúspěšné exekuce tím, že si náklady, které mu vznikly, ponese ze svého, neboť exekuce byla neúspěšná. Má-li oprávněný (jakožto subjekt, jenž svým úkonem vyvolal určité soudní řízení) obecnou procesní odpovědnost za řádný průběh a očekávaný výsledek exekuce, musí tak zásadně odpovídat za náhradu nákladů soudního exekutora, které nemůže uhradit povinný. Je--li to oprávněný, který zcela nesporně procesně objektivně odpovídá např. za případné vady exekučního titulu, či za případný nedostatek subjektivity povinného, musí to proto - při absenci jiného zdroje dané v pozitivní právní úpravě - zásadně být i oprávněný, který zcela stejně ponese procesní odpovědnost i za v daném případě nastalý nedostatek majetku povinného zabraňující úhradě nákladů exekuce. Je-li tudíž, v důsledku nemajetnosti povinného nastalá, bezprostřední hrozba neuhrazení nákladů řízení soudnímu exekutorovi stavem nepříznivým, nezbývá, než se tázat, kdo tento nepříznivý stav z hlediska procesního vyvolal. V tomto smyslu je nutno konstatovat, že to byl právě oprávněný, který podal návrh na nařízení exekuce, aniž by předtím zkoumání poměrů povinného věnoval takovou mírou aktivity, jakou lze po každém jiném subjektu v tomto postavení požadovat (tedy např. i se žádostí o pomoc soudu dle ust. §260 a násl. o.s.ř.). Při podávání návrhu na nařízení exekuce je na oprávněném, aby si uvědomil, že volí pružný a patrně efektivní způsob vymožení práva, nesoucí však v sobě určité riziko vyplývající z toho, že do řízení je zapojen specifický subjekt, soudní exekutor, jemuž takto vznikají náklady řízení. Právo soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce musí být dle mínění stěžovatele reálné, což v případě nemajetného povinného znamená, že povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce zásadně stíhá toho, kdo neúspěšnou exekuci vyvolal, tedy oprávněného. Ponechávat následky nemajetnosti povinného plně na bedrech soudních exekutorů, plnících zde ostatně úkoly - i v této oblasti - nedokonale fungujícího státu, a hájit se přitom argumenty po výtce čistě formalistickými, je jako obecné řešení reálně existujícího problému dle názoru stěžovatele naprosto nepřijatelné. Stěžovatel proto namítá, že soud svým rozhodnutím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy, protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon, čl. l Listiny základních práv a svobod, neboť porušil stěžovatelovu rovnost v právech, čl. 9 Listiny, neboť stěžovatel je tak rozhodnutím soudu podroben nucené službě, čl. 11 odst. I Listiny, neboť rozhodnutím soudu je porušena ochrana vlastnického práva stěžovatele a čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť rozhodnutí soudu má za následek de facto vyvlastnění majetku stěžovatele bez zákonné opory a bez náhrady.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Okresní soud v Šumperku zastavil exekuci proti povinnému (jejímž provedením byl předtím pověřen stěžovatel jakožto soudní exekutor), avšak v bodě III. výroku citovaného usnesení uložil povinnému nahradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 3.888,92 Kč. Proti výše citovanému výroku podal soudní exekutor odvolání, kterým požadoval, aby povinnost k úhradě nákladů exekuce byla uložena oprávněnému, neboť k podání návrhu na zastavení exekuce přistoupil exekutor vedle nemajetnosti povinného, rovněž z důvodu neuhrazení zálohy na náklady exekuce ze strany oprávněného. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadený výrok prvoinstančního soudu potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Krajský soud své rozhodnutí uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému zdůvodnil tím, že v případě zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nelze shledat procesní zavinění na zastavení bezvýsledné exekuce na straně oprávněného, a oprávněnému tak nelze uložit dle §89 exekučního řádu povinnost k náhradě nákladů exekuce. Dle krajského soudu exekutorovi tím nebyla náhrada nákladů exekuce odepřena, neboť insolventnost povinného takové odepření nepředstavuje, neboť aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti (byť jiného stěžovatele) posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy kupř. ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 815/06, II. ÚS 489/07, III. ÚS 2909/07 obdobného obsahu, brojící proti rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce i přesto, že došlo k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. pro nedostatek majetku povinného, byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich mj. vyslovil, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného (srov. např. II. ÚS 150/04, IV. ÚS 54/06).
V některých rozhodnutích, řešících stejnou problematiku (I. ÚS 815/06, II. ÚS 70/07), Ústavní soud také konstatoval, že v případě, kdy nákladový výrok stanoví povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému (i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný), se nejedná o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, neboť náhrada je exekutorovi přiznávána. Hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, není nemajetnost povinného. Aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a i nepříznivé majetkové poměry povinného se mohou později změnit.
Tyto závěry se opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. V uvedeném stanovisku je konstatováno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku lze použít i v projednávané věci, v níž krajský soud vyšel při rozhodování o nákladech exekučního řízení ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv. To ovšem v projednávané věci nenastalo.
Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje i nyní, aniž by považoval za nutné je znovu celé opakovat, tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu