ECLI:CZ:US:2008:2.US.993.08.2
sp. zn. II. ÚS 993/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem Lazarská 6, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 32 Cdo 2852/2007-152, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2004, č. j. 8 Co 246/2004-102, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Obce Heřmanovice, IČ: 00295981, 793 74 Heřmanovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v postavení žalobkyně se v řízení před obecnými soudy žalobou vedenou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. a II. rozhodnutí Krajského soudu Ostravě. Okresní soud v Bruntále, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, její žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které bylo výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že se příklepem v dražbě, konané dne 26. května 1995, stala vlastníkem nemovitostí, specifikovaných v napadených rozhodnutích. Tvrdila, že tyto nemovitosti byly podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 17. června 1994, č. j. 109/94-320, součástí privatizované jednotky č. 1001 Státního zemědělského podniku Heřmanovice. Sporné nemovitosti byly původně zahrnuty do majetku privatizované jednotky č. 1001, avšak nebyly zahrnuty do soupisu nemovitostí tvořících přílohu aukční karty. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, a to na základě právního závěru, že určujícím pro stanovení majetku, který je předmětem dražby, je majetek vymezený v návrhu privatizačního projektu, který byl podkladem pro rozhodnutí o privatizaci. Odvolací soud naproti tomu vyslovil názor, že je-li privatizace majetku prováděna formou veřejné dražby, přechází na nabyvatele - účastníka veřejné dražby vlastnické právo pouze k věcem z privatizovaného majetku, které byly předmětem dražby, tj. k věcem, které byly uvedeny v aukční kartě. Vyšel přitom z obecně uznávaného názoru, že nabytí vlastnického práva k věcem vydraženým ve veřejné dražbě, je nabytím vlastnictví na základě smlouvy; rozhodující tedy je, co bylo předmětem smlouvy a jak byl vymezen v aukční kartě. Pokud tam sporné nemovitosti nebyly uvedeny, předmětem veřejné dražby nebyly, i když to předpokládal schválený privatizační projekt. V tomto smyslu zaujal právní názor i dovolací soud.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s výše uvedenými názory odvolacího a dovolacího soudu. Považuje je za nepřijatelné a podle ní je lze vyložit pouze tak, že jakýkoliv i protizákonný postup v privatizačním procesu nelze přezkoumat soudem. Poukazuje na to, že změny privatizačního projektu, ke kterým došlo po jeho schválení rozhodnutím příslušného ministerstva dne 17. června 1994 do konání dražby dne 26. května 1995, nebyly provedeny zákonem stanovenou formou. Podle jejího názoru šlo o svévolné, věcně nepodložené a účelové vyjmutí věcí z majetkové podstaty části Státního zemědělského podniku Heřmanovice privatizovaného veřejnou dražbou. Poukazuje na to, že tímto postupem jí vznikla škoda, kterou představuje ztráta majetku, jenž podle privatizačního rozhodnutí měl být součástí vydražené privatizační jednotky. Sporný majetek měl proto být po splnění zákonných předpokladů převeden na stěžovatelku a nikoli na vedlejšího účastníka, který se stal jeho vlastníkem v rozporu s právními předpisy.
Ústavní soud si pro posouzení postupu obecných soudů v souzené věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále - sp. zn. 19 C 39/2003.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudy obou stupňů, tak i soudem dovolacím. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu nabytí vlastnictví k věcem vydraženým při prodeji ve veřejné dražbě jiný právní názor než ten, který zaujaly, s podporou konstantní judikatury Nejvyššího soudu, odvolací soud a soud dovolací (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. II Odon 33/96). Stěžovatelkou zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě. Stěžovatelka měla nepochybně možnost se seznámit před konáním veřejné dražby s obsahem aukční karty a tedy s tím, co bylo předmětem dražby a pokud tak neučinila a spolehla se na to, že předmětem dražby je majetek uvedený v původním privatizačním rozhodnutí, jde tato její neopatrnost k její tíži.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu