ECLI:CZ:US:2008:3.US.1034.08.1
sp. zn. III. ÚS 1034/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2006 č. j. 17 Co 81/2006-97 a proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. ledna 2006 č. j. 0 Nc 4971/2004-75, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení a MUDr. L. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2008, napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která podle jeho názoru porušila ústavně garantovaná práva ve smyslu čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 (právo na spravedlivý proces), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Stěžovatel ve velmi obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek polemizujících se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů I. a II. instance, jakož i soudu dovolacího s tím, že především nesouhlasí se závěrem obecných soudů v tom, že k zániku jím vymáhané pohledávky ve výši 24 723,- Kč došlo započtením pohledávky povinné ve výši 16 000,- Kč s příslušenstvím a doložením již dříve uhrazené částky 4 000,- Kč povinnou. Proto údajně také nemělo být obecnými soudy rozhodováno o zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 11. 2004 č. j. 0 Nc 4971/2004 - 4 pro vymožení výše uvedené částky.
Podle mínění stěžovatele započtení "nebylo způsobilé" rovněž pro rozdílnou výši pohledávek a dále proto, že předmětná protipohledávka "je sporná", přičemž tato otázka nebyla obecnými soudy zkoumána.
Ve vztahu k nalézacímu řízení, jakož i k řízení odvolacímu stěžovatel namítá porušení svých procesních práv, spočívajících v tom, že svému právnímu zástupci prý udělil "zvláštní plnou moc ve věci exekuce na majetek povinné" pro výše uvedenou částku, takže pokud tyto soudy v předmětném řízení jednaly pouze s advokátem, porušily tím procesní práva stěžovatele účastnit se řízení, vyjadřovat se v něm a činit návrhy.
Pokud se týká usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Cdo 2838/2006-134 o odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, jeho zrušení stěžovatel nenavrhuje, neboť se domnívá, že je "v daném případě irelevantní".
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí průběh souběžně vedených řízení.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud "odložil vykonatelnost rozsudku do jeho rozhodnutí ve věci, a to v nákladech řízení".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 11. 1. 2006 č. j. 0 Nc 4971/2004-75 vyhověl návrhu povinné MUDr. L. V. a exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), zastavil (výrok I.).
Stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení povinného) se k návrhu na zastavení exekuce, ačkoli byl k tomu soudem nalézacím vyzván, nevyjádřil.
Nalézací soud ve věci prováděl dokazování, přičemž z provedených důkazů zjistil, že povinná projevila vůli započíst vzájemné pohledávky účastníků dopisem ze dne 7. 3. 2005, který byl doručen stěžovateli i jeho právnímu zástupci; ohledně částky 4 000,- Kč došlo již dříve k částečnému zastavení exekuce. Nezaplacení předmětné pohledávky, která vznikla z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 10. 10. 1991 (splatné do 31. 1. 1992) stěžovatelem, bylo důvodem zahájení občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 3147/92. Jak zjistil nalézací soud, je tato pohledávka stejného druhu a ke dni kompenzačního projevu dosáhla výše 22 286,- Kč, přičemž obě pohledávky se kryjí co do částky 20 723,- Kč. Zánik pohledávek nastal dne 18. 2. 2003.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 3. 2006 č. j. 17 Co 81/2006-97 pod bodem I. výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že ve spise je založena plná moc ze dne 3. 11. 2004, udělená zástupci stěžovatelem, jejíž rozsah je natolik značný, že umožňuje zastoupení stěžovatele nejen v procesních, ale i v hmotně právních úkonech, které se týkají vymáhaného práva. Označený soud se zabýval i tvrzeními stěžovatele (§254 odst. 4 o. s. ř.), která nebyla uplatněna v nalézacím řízení a v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel neuplatnil žádné konkrétní skutečnosti ohledně neoprávněnosti, neexistence či nesplatnosti pohledávky povinné. Pokud jde o doručování písemností soudem prvního stupně zástupci stěžovatele, konstatoval odvolací soud správnost jeho postupu ve smyslu ustanovení §45c o. s. ř.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Cdo 2838/2006-134 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání v předmětné věci by bylo přípustné ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., jen za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není možné, zvažoval dovolací soud přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud uvedl, že stěžovatel v dovolání netvrdil, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu a dovodil, že použitá argumentace nenaplňuje důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v předmětné věci se odvolací soud při svém rozhodování řídil judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
Protože stěžovatel v dovolání tvrdil, že v řízení o zastavení exekuce neprovedly obecné soudy důkazy k původu peněžních prostředků a k okolnostem vyhotovení listiny datované dne 10. 10. 1991, dovolací soud dovodil, že tak uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Za této situace, kdy dovolání nebylo přípustné, nepřihlédl dovolací soud ani k "jiným vadám řízení" či k případným zmatečnostem.
III.
Ústavní soud před posouzením merita věci vždy zkoumá, zda v projednávané věci jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť jde o lhůtu kogentní.
Stěžovatel sám tvrdí, že podaná ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu včasná, neboť dodržení výše uvedené lhůty k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, i když předmětné usnesení dovolacího soudu podle petitu ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný, nenapadá.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen ve vztahu k tomuto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, jestli dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze efektivně, jak to učinil stěžovatel, uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Bylo-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) dovolacím soudem odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení". V případě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" nemá, a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího (shodně též usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
V projednávané věci dovolací soud v odůvodnění svého usnesení dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že těžiště dovolatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu se závěrem obou obecných soudů o zániku vymáhané pohledávky "započtením za situace, kdy částka odpovídající pohledávce povinné byla podle jeho tvrzení předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a navíc - ji učinila předmětem dosud neskončeného řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně". V rámci druhého dovolacího důvodu stěžovatel vytýká neprovedení důkazů obsažených v nalézacím spise, přičemž ovšem tyto argumenty jsou podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což v předmětné věci způsobilým dovolacím důvodem rozhodně není. Protože námitky nesprávnosti skutkových zjištění a údajné vady důkazního řízení nebyly shledány v prvním případě podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což by byl jediný způsobilý dovolací důvod v předmětné věci, bylo dovolání správně jako nepřípustné odmítnuto, přičemž se tak nestalo z důvodu závisejících na uvážení dovolacího soudu (takže neplatí možnost uvedená v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost bylo možné v takovém případě podat proti rozhodnutí odvolacího soudu jen ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jestliže si tedy stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat konkrétní právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam, zbavil se tím i možnosti meritorního posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť ústavní stížnost byla zjevně podána po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Obiter dictum Ústavní soud dodává, že za dané procesní situace by přicházelo v úvahu včasné podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu; to však učiněno nebylo.
Ústavní soud dále nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti výroku o nákladech řízení v napadených rozhodnutích, neboť pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sleduje tento návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj