ECLI:CZ:US:2008:3.US.1090.08.1
sp. zn. III. ÚS 1090/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. T., právně zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem AK se sídlem Freyova 27/82, 190 00 Praha 9, pobočka Havlíčkova 1239, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. června 2006 č. j. 4 C 371/2005-45, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2007 č. j. 59 Co 355/2006-86 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. února 2008 č. j. 22 Cdo 5040/2007-129, za účasti 1) Okresního soudu v Uherském Hradišti, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Nejvyššího soudu ČR , jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. dubna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. června 2006 č. j. 4 C 371/2005-45, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2007 č. j. 59 Co 355/2006-86, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyššího soudu") ze dne 11. února 2008 č. j. 22 Cdo 5040/2007-129, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. června 2006 č. j. 4 C 371/2005-45 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že je výlučným vlastníkem ve výroku pod bodem I. rozsudku uvedených nemovitostí. K odvolání žalobkyně byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2007 č. j. 59 Co 355/2006-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2008 č. j. 22 Cdo 5040/2007-129 bylo jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 za použití ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že kupní smlouva ze dne 21. března 2005, kterou uzavřela s žalovanou D. H., je neplatná, neboť je v rozporu s ust. §39 obč. zák. Stěžovatelka uvádí, že před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování mimo jiné také výslechem svědků. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatelky ohledně jejího psychického stavu v době podpisu smlouvy, nevzal v úvahu podmínky stěžovatelky pro převod nemovitostí (bez příslibu jejich splnění by nedošlo k uzavření smlouvy) a okolnosti podpisu smlouvy (vážná nemoc a špatný psychický stav stěžovatelky). Rovněž nepřihlédl k tomu, že JUDr. Č. poskytovala právní služby oběma stranám, čímž byla oslabena její věrohodnost a nezaujatost. Soud přihlédl k současnému psychickému stavu stěžovatelky, ačkoliv nic nevypovídá o psychickém stavu v době podpisu smlouvy. Rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že D. H. přenesla povinnost platit daň na stěžovatelku a že získala nemovitosti za 1/10 jejich ceny, kdežto stěžovatelka přišla o nemovitosti, aniž za ně cokoliv obdržela. Pokud soud popsané okolnosti vůbec hodnotil, pak pouze jednotlivě, ne však v jejich souhrnu. Právě souhrn uvedených okolností však způsobuje, že smlouva se stává lichevní, a tedy neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.
Stěžovatelka namítá, že soud odmítl přihlédnout k tomu, že existovaly podmínky, za jejichž splnění byla stěžovatelka ochotná nemovitosti převést, přičemž tyto podmínky (návštěvy v domově důchodců, uspořádání důstojného pohřbu a následná péče o její hrob) posoudil pouze jako pohnutku. S odkazem na to, že omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným, odmítl soud tyto podmínky akceptovat při posuzování, zda je smlouva lichevní. Odmítl rovněž akceptovat, že stěžovatelka nikdy v průběhu svého života neměla osobní zkušenost s právem a již vůbec ne s kupní smlouvou, a tedy nebyla schopna posoudit právní důsledky podpisu takové smlouvy. Stejně tak nevzal v úvahu její psychický stav v době podpisu smlouvy. Soud nezkoumal, zda komplex popsaných okolností nezpůsobuje neplatnost smlouvy. Výše uvedené skutečnosti byly určující pro rozhodnutí stěžovatelky nemovitosti prodat. Pokud by D. H. nic z toho neslíbila, stěžovatelka by jí nemovitosti rozhodně nepřevedla. Stěžovatelka byla dokonce ochotná za splnění uvedených podmínek nemovitosti i darovat. Toto však D. H. odmítla.
Nalézací soud dle přesvědčení stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku nezdůvodnil, proč se psychickým stavem stěžovatelky a podmínkami převodu nezabýval. Tak se nemohl ani řádně vypořádat s otázkou platnosti smlouvy. Nalézací soud se zabýval pouze otázkou kupní ceny jako podmínky platnosti smlouvy. Proto se stěžovatelka domnívá, že odůvodnění rozsudku je nedostatečné.
S popsaným pochybením soudu prvního stupně se nevypořádal ani odvolací soud. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění pro rozhodnutí a z nich vyvodil zákonu odpovídající skutkové a právní závěry.
Stěžovatelka je toho názoru, že k prodeji došlo za lichevních podmínek, D. H. přesvědčila stěžovatelku k uzavření smlouvy pod falešnými záminkami, které nikdy nehodlala dodržet a obrala ji tak o veškerý její majetek, přičemž využila nezkušenosti a špatného psychického stavu, způsobeného těžkou nemocí. Uzavřením kupní smlouvy přenesla na stěžovatelku povinnost platit daň, výše kupní ceny pak pokryla pouze náklady spojené s převodem.
Rozsudky obecných soudů (nalézacího i odvolacího) se stěžovatelka cítí dotčena na svých základních právech a svobodách plynoucích z článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujících právo na soudní a jinou právní ochranu (právo na spravedlivý proces), tj. v právu na to, aby její záležitost byla spravedlivě posouzena, a aby o ní bylo rozhodováno zákonným způsobem.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její právní věci nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nesprávně zhodnotily provedené důkazy, což následně vedlo i k nesprávným právním závěrům o platnosti předmětné kupní smlouvy.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 21. března 2007 č. j. 59 Co 355/2006-86 Krajský soud v Brně konstatoval, že soud prvního stupně učinil na základě tvrzení účastníků a provedených důkazů dostatečná skutková zjištění pro rozhodnutí a z nich vyvodil zákonu odpovídající skutkové a právní závěry. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně přistupovala k uzavření smlouvy zřejmě s jinými představami zejména o následující péči žalované o její osobu. Avšak i pokud by žalobkyně uzavřením předmětné kupní smlouvy sledovala jiný motiv či cíl, nemůže to vést k její absolutní neplatnosti. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (ust. §49a obč. zák.). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně je toho názoru, že nejde ani o právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům (ust. §39 obč. zák.). Odvolací soud uvedl, že tvrzení účastníků, stejně jako výpovědi svědků, se shodují v tom, že žalovaná zamýšlela prodej nemovitosti, a za tímto účelem jí byla starostou Ing. M. dojednána právní porada s JUDr. Č. a k ocenění nemovitostí stanoven znalec. Žalobkyně byla informována o celém průběhu příprav kupní smlouvy. Byla seznámena se závěry znaleckého posudku o ocenění nemovitostí a s textem kupní smlouvy. Nemovitosti chtěla darovat, později přistoupila k prodeji, kde cena měla být tvořena nezbytnými náklady a částkou 30 000,- Kč určenou jako dar, přičemž část kupní ceny jí zůstala k dispozici. Podle odvolacího soudu proto nelze dojít k závěru, že se jednalo o smlouvu lichevní, neboť nebylo prokázáno, že by bylo zneužito její nezkušenosti, tísně či rozumové slabosti a rozrušení, a ani to, že by žalovaná tak hodlala učinit. Žalobkyně v rámci poučovací povinnosti nenavrhla žádné důkazy k prokázání svých tvrzení a sama je zpochybnila slovy "kdyby mne žalovaná navštěvovala, tak by smlouva platila". V rozporu s dobrými mravy nemůže být podle odvolacího soudu smlouva uzavřená na základě vlastního rozhodnutí, vyjadřující vůli prodávajícího naložit se svým majetkem dle svého uvážení.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde ani o takový případ.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, namítat nic proti postupu obecných soudů, které se touto zásadou řídily. Nadto z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v předmětné věci vyplývá, že obecné soudy posoudily řádně obsah předmětné smlouvy a zabývaly se i otázkou její platnosti, přičemž oba soudy dospěly shodně ke kladnému závěru ohledně její platnosti.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. §157 o. s. ř.), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu