ECLI:CZ:US:2008:3.US.1117.08.1
sp. zn. III. ÚS 1117/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., právně zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem AK se sídlem Drahobejlova 52, 190 03 Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2006 č. j. 17 Co 260/2006-231, a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. května 2006 č. j. 23 D 442/2000-217, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, a 2) Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. května 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2006 č. j. 17 Co 260/2006-231, jakož i usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. května 2006 č. j. 23 D 442/2000-217, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 11. května 2006 č. j. 23 D 442/2000-217 Okresní soud v Jičíně určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou M. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") ve společném jmění, částkou 503 729,30 Kč, rozhodl, že veškerý tento majetek (včetně výslovně uvedeného členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu občanů v Jičíně) připadá pozůstalé manželce a že do dědictví patří od toho se odvíjející náhradová pohledávka 251 864,65 Kč (výrok pod bodem I), a dále určil, že obecná cena zůstavitelova majetku činí 253 814,65 Kč, dluhy dědictví představují 11 468,70 Kč a čistá hodnota dědictví činí 242 345,95 Kč (výrok pod bohem II).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání účastníků M. B., RNDr. P. B. a MUDr. J. B. usnesením ze dne 20. září 2006 č. j. 17 Co 260/2006-231 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s těmi upřesněními výroku pod bodem I, že dluh pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění je splatný do tří dnů od právní moci usnesení, kterým bude dědické řízení skončeno, a že se ta část tohoto výroku, kterou bylo deklarováno, že pozůstalé manželce patří členský podíl ve stavebním bytovém družstvu, vypouští.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla stěžovatelka dovoláním, když jí odvolací soud poskytl (vadné) poučení, ve kterém je uvedeno: "Proti tomuto rozhodnutí není dovolání zásadně přípustné. Podané dovolání však může shledat přípustným dovolací soud, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam."
Současně s dovoláním podala stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové rovněž ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 834/06 ústavní stížnost vzhledem k podanému dovolání jako návrh nepřípustný odmítl. Současně Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že možnost obrátit se na Ústavní soud s návrhem směřujícím proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zůstane stěžovatelce zachována i poté, co Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodne.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008 č. j. 21 Cdo 444/2007-269 bylo dovolání stěžovatelky podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání neplyne z žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
S odkazem na výše uvedené poučení obsažené v předchozím usnesení Ústavního soudu o možnosti opětovného podání ústavní stížnosti po té, co Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za včas podanou a konstatuje, že ústavní stížnost tak splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vycházely z nesprávného výkladu ust. §707 obč. zákoníku. Stěžovatelka poukazuje na to, že bylo-li právo nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví. Stěžovatelka uvádí, že smrtí zůstavitele přešlo právo nájmu ze zákona na stěžovatelku a její společné členství v družstvu se změnilo na členství výlučné. Stěžovatelka tedy zůstala nadále členem družstva a nájemcem bytu, zatímco zůstavitelovo členství a právo nájmu zaniklo. Z uvedeného je podle stěžovatelky zřejmé, že členský podíl ve stavebním bytovém družstvu nemohl být zahrnut do majetku zůstavitele. I v případě, že by zahrnut byl, nemohl být oceňován cenou obecnou, neboť ta je cenou tržní, tak jako v případě napadeného rozhodnutí. Navíc měly být podle stěžovatelky vzaty v úvahu i stanovy družstva.
Stěžovatelka dále vyjadřuje své přesvědčení, že stanovisko Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, ze kterého Krajský soud v Hradci Králové vycházel, bylo vydáno až po smrti zůstavitele a tedy nemělo být pro tento případ aplikováno, navíc se citované stanovisko týkalo vypořádání majetku po rozvodu manželství a pro dědické řízení je tedy nelze použít. Stěžovatelka se domnívá, že cenou obvyklou, tedy cenou tržní, lze zjišťovat cenu práv a povinností člena družstva a s tím spojené právo nájmu z družstevního bytu v případě, kdy se vypořádává společné jmění manželů po rozvodu manželství. Jiným než tržním oceněním by byl ten z účastníků, na kterého nepřešla práva a povinnosti člena družstva a s tím spojené právo nájmu družstevního bytu, značně znevýhodněn. Jiná je situace, uvedla stěžovatelka, v případě úmrtí společného člena a společného nájemce družstevního bytu. Výlučným členem družstva se stává pozůstalý manžel a stejně tak se stává výlučným nájemcem družstevního bytu, a to ze zákona.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v souzené věci nesprávně vyložily a následně aplikovaly ust. §707 obč. zákoníku.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Ústavní soud v souzené ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. §157 o. s. ř.), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu