ECLI:CZ:US:2008:3.US.1156.07.1
sp. zn. III. ÚS 1156/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Zelinkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, T.G.Masaryka 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2007, č. j. 14 Co 434/2006-1287, ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 2. 2007, č. j. 14 Co 434/2006-1297, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2005, č. j. 12 Nc 531/99-1118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o úpravu práv a povinností k jeho nezletilým dětem po dobu před a po rozvodu manželství a o úpravu styku prarodičů s nimi.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 12 Nc 531/99 (sp. zn. P 47/2007) se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2005, č. j. 12 Nc 531/99-1118, byli nezletilá B. K. a nezletilý D. K. na dobu před a po rozvodu svěřeni do péče matky a otci nezletilých (stěžovateli) bylo uloženo na dobu do rozvodu a po rozvodu platit na ně výživné; soud též rozhodl o povinnosti stěžovatele doplatit dluh na výživném od 1. 2. 2000 do 30. 4. 2005. Ve věci úpravy styku s nezletilými bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat od 7. 7. 2005 do 22. 7. 2005 a od 27. 8. 2005 do 31. 8. 2005, a "následně od roku 2006 do budoucna vždy v době od 1. 7. do 31. 7. každého roku"; současně soud upravil i styk nezletilých s prarodiči. Podle soudu, jenž vycházel též z opakovaně vyhotovených znaleckých posudků z oboru psychologie, je matka schopna vytvořit podmínky pro zdárný vývoj nezletilých, a obě děti navázaly za dobu pobytu v České republice (odděleně od místa výkonu povolání otce) kontakt se svými vrstevníky, mají zde rodinné zázemí a dosahují dobrých školních výsledků. Při rozhodování o výživném přihlédl soud k potřebám nezletilých dětí souvisejících jak se školní, tak mimoškolní činností, přičemž vzal v úvahu postupné změny poměrů, založené nástupem nezletilé B. na víceleté gymnázium (od 1. 9. 2004) a nezletilého D. do základní školy (od 1. 9. 2003). Pro posouzení majetkových a výdělkových poměrů rodičů, jakož i jejich možností, vyšel ze zjištění, že matka nezletilých vedle příjmu od zaměstnavatele pobírala v letech 2000 - 2004 i dávky státní sociální podpory, a stěžovateli (zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí ČR, působícímu na zastupitelských úřadech v Mexiku a Angole) se mimo vlastního platu dostávalo i náhrady zvýšených životních nákladů v zahraničí v USD; při stanovení výživného stěžovateli soud přihlédl - v redukované podobě (1/3) - též k těmto náhradám. V otázce úpravy styku stěžovatele s nezletilými (resp. jeho rozsahu) zohlednil závěry, jež se podávaly rovněž ze znaleckých posudků ohledně vztahu nezletilých k otci a z přání se s ním vídat, přičemž vzal v úvahu (vzhledem k povaze stěžovatelova povolání) jeho reálné možnosti se s dětmi stýkat, a vymezil styk v délce trvání jednoho měsíce v období letních prázdnin (s výjimkou roku 2005). V zájmu nezletilých shledal důvodnými též návrhy prarodičů na úpravu styku s nimi.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č. j. 14 Co 434/2006-1287 ( ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 2. 2007), zastavil řízení o odvolání prarodičů K. a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o výchově nezletilých na dobu před a po rozvodu manželství a ve výroku o výživném stěžovatele za dobu před rozvodem od 1. 2. 2000 do 31. 12. 2005. Ve výroku ohledně výživného za dobu před rozvodem od 1. 1. 2006 do budoucna a ve výroku o výživném na dobu po rozvodu rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a stěžovateli uložil platit na B. od 1. 1. 2006 do 31. 8. 2006 výživné v částce 7 500 Kč a od 1. 9. 2006 do budoucna, jakož i po rozvodu v částce 8 000 Kč, na D. od 1. 1. 2006 do budoucna a po rozvodu v částce 5 500 Kč; odvoláním napadený rozsudek změnil též v části týkající se výše dlužného výživného stěžovatele a běžného výživného stanoveného matce nezletilých, jakož i dluhu na něm. Ve výroku o úpravě styku stěžovatele s nezletilými odvolací soud rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat "vždy 30 po sobě jdoucích kalendářních dnů v období hlavních školních prázdnin ...., přičemž termín tohoto styku sdělí matce nejpozději do 31. 3. každého roku....", a změny doznaly též výroky o styku nezletilých s prarodiči.
K návrhu stěžovatele, aby nařízené odvolací jednání bylo odročeno, soud uvedl, že věc projednal bez jeho přítomnosti (za přítomnosti jeho zástupce) proto, že zákonné důvody pro odročení dány nebyly, když nepovažoval ani za nutné stěžovatele vyslechnout jako účastníka řízení, zejména byl-li vyslechnut před soudem prvního stupně. Za nadbytečný považoval odvolací soud důkaz výslechem nezletilých dětí s odůvodněním, že všechny skutečnosti významné pro řízení byly již zjištěny, a to způsobem (důkazy) k nezletilým podstatně šetrnějším.
Jako věcně správný posoudil odvolací soud výrok o svěření dětí do výchovy matky; v této souvislosti uvedl, že - s ohledem na zájmy dětí i s přihlédnutí k jejich vyjádřením - je "zcela vyloučeno připustit ... zásadní změnu prostředí", jíž se stěžovatel v odvolání domáhal, a která by pro ně znamenala "přesun do cizí, jim ... neznámé země (zde Angoly) s jinými tradicemi, zvyklostmi a ... zvýšenými bezpečnostními i zdravotními riziky". Při zjišťování příjmů stěžovatele bylo podle odvolacího soudu správně přihlédnuto i k tomu, že vedle platu pobírá též náhradu zvýšených životních nákladů v zahraničí, která (dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí z 22. 1. 2007) slouží k uspokojování jeho potřeb v místě pobytu (náklady na stravné, telefon, spotřeba energií ... apod.), přičemž též nájemné je mu hrazeno z prostředků ministerstva. I při zohlednění zvýšených nákladů stěžovatele v souvislosti s pobytem v zahraničí proto nelze přehlédnout, že si nemusí sám hradit výdaje spojené s bydlením a jen vyplácené náklady jsou způsobilé pokrýt jeho tamější životní náklady; zvýšení výživného (od 1. 1. 2006) pak soud odůvodnil změnou poměrů na straně stěžovatele, k níž došlo především tím, že se zvýšil jeho čistý příjem. Rozsah upraveného styku stěžovatele s nezletilými označil soud za přiměřený skutečnosti, že stěžovatel nemá možnost stýkat se s nimi v průběhu školního roku a proti širšímu styku po dobu školních prázdnin svědčí právo dětí je trávit i se svou matkou a svými vrstevníky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně tvrdí, že se mu zejména v řízení před soudem prvního stupně nedostalo rovného postavení jako účastníka řízení, neboť neměl možnost (pro výkon zaměstnání v zahraničí) se "kdykoliv" účastnit soudních jednání a soudem ustanovený opatrovník nedostatečně hájil zájmy nezletilých dětí, resp. především hájil zájmy jejich matky. Je názoru, že soudy obou stupňů jeho rodičovská práva "zredukovaly na povinnost platit výživné", a nadto při stanovení jeho výše se soustředily jen na jeho příjmy a již nezkoumaly jeho faktické majetkové poměry. Při posuzování těchto příjmů pak prý v rozporu se "sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČSSR" zohlednily i částky náhrady zvýšených životních nákladů v zahraničí, jež však nejsou "zdaněným příjmem - platem" a "v podstatě slouží k reprezentaci státu" a nikoliv ke "zvyšování" jeho životní úrovně; soudy ostatně ani nezkoumaly výši nákladů spojených s jeho působením v cizině, a důkazy které si k této otázce obstaraly, jsou podle jeho názoru "nedostačující a zavádějící".
Podle stěžovatele soudy též zjevně tolerovaly, resp. zůstaly nečinné k jednání matky nezletilých, která v průběhu řízení bránila jemu i prarodičům v udržování kontaktů s dětmi, což se projevilo v tom, že se u nich začal projevovat "syndrom zavrženého rodiče". K posouzení vzniklého stavu navrhl důkaz znaleckým posudkem, avšak soudy jej neprovedly. Za "naprostý výsměch společenským hodnotám" považuje rozhodnutí o úpravě jeho styku s nezletilými, kdy mu byl "vyměřen styk" v délce jednoho kalendářního měsíce v roce, což naprosto neodpovídá jak jeho společenskému postavení, tak i osobnostním předpokladům k výchově.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrínu tzv. opomenutých důkazů), jež výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li obecné soudy, proč stěžovatelem navržené důkazy (jeho opakovaným výslechem v odvolacím řízení, výslechem nezletilých, jakož i dalším znaleckým posudkem) jsou pro účely doplnění dosavadních skutkových zjištění nadbytečnými, jelikož již nemohou přinést nic nového, pak zde není ani důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) pochybily; o situaci tzv. opomenutého důkazu zde tedy nejde. Co do zdůvodnění nového znaleckého dokazování se připomíná, že k jím zdůrazňovanému "syndromu zavrženého rodiče" se vyjádřily již znalecké posudky podané dříve (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. znalecký posudek podaný PhDr. T. N.). Navrhoval-li stěžovatel, resp. jeho zástupce při jednání před soudem prvního stupně (v březnu 2005), aby byl oproti dosavadnímu znaleckému posudku PhDr. T. N. (z července 2001) vypracován další znalecký posudek, stojí za zaznamenání, že soud měl v této době již k dispozici znalecký posudek vypracovaný (z podnětu stěžovatele v říjnu 2004) klinickým psychologem PhDr. K. H., jenž se vyjadřoval mj. i ke vztahu nezletilých dětí ke stěžovateli, a k jehož závěrům soud v rámci vytváření skutkového základu věci neopomenul přihlédnout.
Nelze tedy přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitých podkladů, resp. že je zatížen neúplností. Soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování, výslechem svědků, důkazů listinných a posléze i znaleckých posudků, a jejich závěry jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků.
Stěžovateli je namístě připomenout, že co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) uplatněných v rovině hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z dosud řečeného je zřejmé, že nic takového obecným soudům vytýkat nelze, čímž jsou možnosti "skutkového" ústavněprávního přezkumu vyčerpány. Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.
Stěžovateli snad lze přisvědčit pouze v tom, že soud prvního stupně se blíže nevyjádřil k tomu, proč nepovažoval za významné vyhovět jím navrženému doplnění důkazů o nový znalecký posudek, resp. explicitně nevyjádřil důvody, pro které považoval provedení navrženého důkazu za nepřípustné; současně však nelze přehlédnout ani to, že ne vždy je nezbytné se vyjádřit výslovně, jestliže důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu soudu při dokazování a dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, sp. zn. III. ÚS 50/06).
K námitce, že se stěžovateli nedostalo rovného postavení účastníka řízení, neboť neměl možnost (vzhledem k zaměstnání mimo republiku) se "kdykoliv" účastnit soudních jednání a ačkoli o to žádal, odvolací jednání odročeno nebylo, Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen jím zvoleným zástupcem, jehož prostřednictvím (jak se podává z procesního spisu) svá procesní práva v plné míře realizoval. Hodnocení důvodů žádosti o odročení jednání náleží primárně rozhodujícímu soudu, a s výjimkou zjevných excesů, způsobilých svou intenzitou zasáhnout do základních práv účastníka řízení, nemá Ústavní soud oprávnění do něj zasahovat (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 989/07). Tato podmínka (excesu) zde splněna není, neboť odvolací soud podrobně vyložil, proč žádosti o odročení nevyhověl, a jeho zdůvodnění má akceptovatelnou procesní základnu. Zásah do práv stěžovatele nepředstavuje ani okolnost, že jej soud (k jeho návrhu) v odvolacím řízení nevyslechl, pakliže vysvětlil, proč provedení takového důkazu netřeba. O zásah do práva účastníka na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti v řízení pak jít nemůže.
Okolnost, že soudem ustanovený kolizní opatrovník nedostatečně hájil zájmy nezletilých dětí, se zjevně do výsledku řízení - se zřetelem na tomu nezávisle vytvářený skutkový základ věci - promítnout nemohla, a to i kdyby bylo myslitelné stěžovateli přitakat.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II.ÚS 554/04).
K otázce úpravy styku stěžovatele s nezletilým dítětem se připomíná, že je právem rodiče vyplývajícím z jeho rodičovské odpovědnosti stýkat se s dítětem a výchovně na něj působit; rodiči, s nímž dítě trvale nežije, je pak třeba umožnit mu s dítětem pravidelný a co nejširší kontakt, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 420/05 "je to právě to množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tj. výchovou přítomností či příkladem".
Právo rodiče současně úzce koresponduje s odpovídajícím právem dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Podmínka zájmu dítěte je přitom stěžejním hlediskem při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem styku mezi rodičem a dítětem; přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04).
Lze soudit, že tyto požadavky obecné soudy při svém rozhodování o výchovném prostředí a o úpravě styku s nezletilými dětmi nepominuly.
Jak se podává z podrobného odůvodnění rozsudků, obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilých k oběma rodičům a jejich vázanost na stávající rodinné prostředí. Jejich odůvodněným dílčím závěrům nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.
I v případě, kdy je úprava styku s nezletilými dětmi organizačně komplikovanější (zde s ohledem na skutečnost, že rodiče nezletilých žijí odděleně každý v jiné zemi), je úkolem obecných soudů nalézt takové řešení, které styk rodiče, s nímž dítě nežije, umožní. Za situace, kdy stěžovatel pobýval v době rozhodování obecných soudů dlouhodobě pracovně v zahraničí a nebylo ani v jeho možnostech zajistit pravidelný styk a kontakt s nezletilými, bylo obtížně možné, aby se vhodný styk stěžovatele s nezletilými realizoval v jiném rozsahu, resp. - vzhledem ke školním povinnostem a zájmům nezletilých - jinak (v jiném časovém období), než jak byl určen soudním rozhodnutím. Ostatně stěžovatel ani jinou konkrétní možnost v řízení nenavrhl, přičemž - jak se z jeho vyjádřeních učiněných v průběhu řízení - podává, jediným pro něj subjektivně přijatelným řešením i nadále zůstalo, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do jeho péče a pobývaly s ním v zahraničí.
Argument nevhodně určené délky styku rodiče s dítětem samozřejmě - sám o sobě - nemá ústavněprávně relevantní povahu; výjimkou může být jen "svévole" soudu, resp. faktická nemožnost v něm styk s dítětem uskutečnit, o čemž však - jak se podává z předchozího - uvažovat nelze.
Ohledně výše stěžovateli určeného výživného se sluší konstatovat, že Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - opět s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové "svévole" - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena v ustanovení §85 odst. 2 a §96 zákona o rodině. (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů povinného", a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak. Jen vybočení z judikatorních standardů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu (zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí), je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny, zatímco jinak je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení.
Takové podmínky zásahu do rozhodnutí obecných soudů v dané věci dány nejsou. To platí i o otázce vztahu mezi ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině a nařízením vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, k níž se Ústavní soud již vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 385/08 ze dne 21. 4. 2008, tak, že "není úkolem Ústavního soudu stanovovat, jaký charakter má uvedené náhrada, zda se v řízení před obecným soudem uplatní jako náhrada cestovní či jinak" a "skutečnost, že krajský soud odmítl ... námitku, že uvedený druh náhrady nelze při stanovování celkové příjmové situace ... zohlednit, není v rozporu s ... judikaturou obecných soudů". Ústavní soud zde připomenul, co je potenciálně "ve hře" napříště, že totiž "nelze ... upřít relevanci námitce, že náhrada má jen dočasný charakter, tedy že bude vyplácena pouze po dobu výkonu práce v zahraničí; ... taková skutečnost bude nepochybně mít charakter podstatné změny poměrů opodstatňující změnu soudního rozhodnutí o výživném".
Lze tedy shrnout, že se v dané věci přísluší Ústavnímu soudu omezit na úsudek, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, jakož i v právním posouzení věci, zde zjevně není, v důsledku čehož platí, že se stěžovateli existence porušení jeho základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 Listiny) doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu