ECLI:CZ:US:2008:3.US.1231.08.1
sp. zn. III. ÚS 1231/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, soudce zpravodaje, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Zítky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Palackého nám. 28, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007 č. j. 14 Co 698/2006-124 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2008 č. j. 20 Cdo 5189/2007-160, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 16. května 2008, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel má zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti právnímu závěru obecných soudů, podle kterého se pohledávka soudního exekutora na náhradě nákladů exekuce při exekuci prodejem nemovitosti podřazuje pod §337 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy je z hlediska pořadí uspokojovaných pohledávek v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině. Uvedený právní názor obecných soudů vychází z právní úpravy účinné před 1. lednem 2008, kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Dále stěžovatel tvrdí zásah do svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť zařazení předmětné pohledávky soudního exekutora na náklady řízení do uvedené třetí skupiny umožňuje, aby tyto náklady zůstaly neuspokojeny v případě, že by povinný nedisponoval žádným jiným majetkem než nemovitostí a výtěžek zpeněžení nemovitosti by byl vyplacen zcela jiným věřitelům. Soudní exekutor by v tomto případě nesl tíhu nákladů exekuce sám.
Nakonec stěžovatel shledává porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, zejména že se nedostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele zpochybňující právní závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho stanovisku ze dne 15. února 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, č. 31.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 vedený pod sp. zn. 13 Nc 14513/2001.
Obvodní soud pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 12. června 2006 sp. zn. 13 Nc 14513/2001-106 ve věci předmětné exekuce rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 1.005.452,05 Kč tak, že pohledávka stěžovatele na náhradu nákladů exekučního řízení se uspokojí ve výši 13.357 Kč, tedy ve výši hotových výdajů soudního exekutora, a pohledávka oprávněného S. K. jako zástavního věřitele (dále jen "zástavní věřitel") ve výši 992.095,05 Kč. Pohledávky dalších oprávněných osob zůstaly neuspokojeny. Pohledávka stěžovatele byla uspokojena v první skupině podle §337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť se podle názoru obvodního soudu jednalo o náklady státu podle §28 exekučního řádu. Pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena ve třetí skupině podle §337 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
K odvolání stěžovatele, jež směřovalo proti tomu, že soud prvního stupně nepřihlédl při rozvrhu podstaty k odměně exekutora, rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že se z rozdělované podstaty uspokojí v celé její výši pouze pohledávka zástavního věřitele. Podle jeho názoru rozhodl soud prvního stupně nesprávně, pokud pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce zařadil a uspokojil v I. skupině jako náklady státu. Vycházel při tom z výše zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu. Náklady exekuce podle §87 odst. 1 exekučního řádu vznikly exekutorovi jako fyzické osobě a nikoliv státu, přičemž mu je hradí zásadně povinný. Pohledávka exekutora tak měla být zařazena do třetí skupiny podle §337 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pohledávka zástavního věřitele byla zajištěna zástavním právem, k jehož vkladu do katastru nemovitostí došlo ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce, a tedy podle §337c odst. 5 písm. d) občanského soudního řádu byla uspokojena před pohledávkou stěžovatele.
Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které v části směřující proti právním závěrům o zařazení pohledávky stěžovatele do třetí skupiny obsahovalo v zásadě shodnou argumentaci s tou, jež byla obsažena v ústavní stížnosti (č. l. 129-135). Dovolací soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatele, neboť se stěžovateli nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Poukázal přitom na své výše zmíněné stanovisko.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k podané ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze uvedl, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, přičemž poukázal na závěr obsažený ve výše zmíněném stanovisku Nejvyššího soudu, podle něhož je nutno pohledávku exekutora připodobnit k pohledávce oprávněného, resp. k nákladům oprávněného, k jejichž vymožení byla exekuce též nařízena. Zařazení pohledávky exekutora do třetí skupiny přitom neznamená odepření úplaty exekutorovi za výkon exekuční činnosti.
Nejvyšší soud poukázal rovněž na zmíněné stanovisko, přičemž ve věci stěžovatele neměl žádný důvod se od tohoto stanoviska odchýlit.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou námitek stěžovatele je nesprávná interpretace podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy, podle níž se pohledávka soudního exekutora na náklady exekuce v případě exekuce prodejem nemovitosti uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn přehodnocovat a do činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal ústavněprávní relevanci námitek zpochybňující výklad obecných soudů, jenž vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005. Je namístě zdůraznit, že ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva.
Na tom nic nemění ani právní závěr obsažený v usnesení ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04 a posléze ve stanovisku pléna ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, ST 23/42 SbNU 545, podle něhož exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení nejen oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Z uvedených právních závěrů vyšel Ústavní soud v usnesení ze dne 28. května 2008 sp. zn. II. ÚS 616/06, v němž se zabýval stejnou námitkou směřující proti napadenému výkladu Nejvyššího soudu a jehož závěry plně dopadají na věc stěžovatele. Vycházev ze závěrů uvedeného stanoviska pléna konstatoval, že je analogicky zcela nepřijatelné, aby podnikatelské riziko exekutora, že z jím uskutečněného prodeje nemovitosti nebude jeho pohledávka uspokojena, bylo přenášeno na zástavního věřitele, jehož pohledávka zajištěná zástavním právem k prodávané nemovitosti se uspokojuje ve stejné skupině jako pohledávka oprávněného. S ohledem na uvedené postavení exekutora jako podnikatele nelze přisvědčit ani námitce porušení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněnou poslední námitku stěžovatele, která směřovala k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí o dovolání. Ačkoliv napadené rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje v tomto směru pouze stručné odůvodnění, nelze v dané věci odhlédnout od skutečnosti, že v posuzované právní otázce bylo vydáno stanovisko Nejvyššího soudu právě z důvodu existence rozdílných výkladů a že jeho účelem bylo sjednocení judikatury obecných soudů. Uvedené stanovisko se ve svém bodě XVIII. vypořádalo s otázkou, proč nelze náklady exekuce považovat za náklady státu ve smyslu §337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. To, že se Nejvyšší soud neztotožnil s právní argumentací stěžovatele a v této souvislosti pouze odkázal na sjednocující stanovisko kolegia, nelze považovat za projev svévole dovolacího soudu, který by zakládal důvod pro zrušení jeho rozhodnutí.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu