ECLI:CZ:US:2008:3.US.130.06.1
sp. zn. III. ÚS 130/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem v Praze 1, Spálená 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2005 č. j. 8 Aps 1/2005-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005 č. j. 11 Ca 188/2004-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 1. 2006 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2005 č. j. 8 Aps 1/2005-82 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 3. 5. 2005 č. j. 11 Ca 188/2004-56, přičemž tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu městského soudu sp. zn. 11 Ca 188/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto, že žaloba stěžovatele, podaná proti hlavnímu městu Praha na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "nezákonný zásah"), se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nezákonný zásah stěžovatel spatřoval v pokynu strážníka Městské policie hlavního města Prahy k odtažení vozidla stěžovatele na odtahové parkoviště (dále jen "pokyn strážníka"), ke kterému mělo dojít z důvodu jeho neoprávněného umístění v tzv. modré parkovací zóně, za které stěžovatel musel, aby získal vozidlo zpět, zaplatit Správě služeb Městské policie hlavního města Prahy částku 1 450 Kč. Městský soud vycházel z toho, že zmíněný pokyn nelze kvalifikovat jako rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "s. ř. s."), ale že ochrany proti němu se lze domáhat postupem podle §82 a násl. s. ř. s. Dále se zabýval otázkou, zda zásah nebo jeho následky trvají či zda hrozí jeho opakování, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tudíž ani žaloba není důvodná. Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl, když se plně, jak lze vyvozovat z obsahu jeho odůvodnění, s názorem městského soudu ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vydáním pokynu došlo k hrubému zásahu do jeho vlastnického práva, což vzhledem k napadeným rozhodnutím zůstalo - přes svou protiprávnost - bez odpovídající reakce, v důsledku čehož mu nebyla poskytnuta ochrana před nezákonným jednáním a nedošlo ke zjednání nápravy. Tím byla porušena premisa demokratického a ústavního pořádku dbalého státu zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Soudy obou stupňů svým postupem porušily povinnost uloženou jim mj. v ustanovení §82 a násl. soudního řádu správního, tj. poskytnout mu výslovně a řádným procesním způsobem ochranu před "zlovolným a účelovým" zásahem do jeho práv (který stěžovatel v další části ústavní stížnosti označuje za "bezprecedentní prvoplánovité" zneužití pravomoci veřejného činitele). Toto pochybení má ústavněprávní rozměr, neboť právo na soudní ochranu před zásahy orgánů veřejné moci náleží stěžovateli na základě čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že přes jeho návrh (žádost) věc projednal a rozhodl v neveřejném jednání a že argumentace tohoto soudu stran odmítnutí tohoto návrhu, obsažená v odůvodnění rozhodnutí, je nepřesvědčivá. Tím došlo k porušení základní procesní zásady, tj. veřejnosti řízení, upravené čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dále stěžovatel, jde-li o právní stránku věci, odkázal na své žalobní podání ze dne 22. 7. 2004, na své písemné stanovisko k vyjádření žalovaného ze dne 2. 11. 2004, na své přednesy před městským soudem ze dne 3. 5. 2005 a na obsah kasační stížnosti ze dne 7. 6. 2005 s tím, že je činí obsahem ústavní stížnosti, protože se s nimi soudy obou stupňů vypořádaly způsobem, "jakým tak učinily". V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby si Ústavní soud vyžádal spisový materiál Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 188/2004, jehož součástí je rozsáhlý důkazní materiál, který ze strany soudů obou stupňů údajně zůstal v převážné míře bez povšimnutí, ačkoliv byl pro správné posouzení jeho záležitosti nezbytný. I tato skutečnost má představovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel navazuje na své předchozí námitky, když tvrdí, že obecné soudy svým postupem negují myšlenku správního soudnictví, a označuje za mimořádně znepokojivou údajnou snahu soudů obou stupňů odkázat jej do intencí civilního soudnictví, a to za použití ze souvislosti vytržené argumentace ohledně "jiných prostředků ochrany jeho práv". Možnost domoci se zpět zaplacené částky 1 450 Kč je totiž limitována podmínkou zrušení nezákonného rozhodnutí, resp. dosažení rozhodnutí dle §87 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem obecných soudů, že vyplacením automobilu měl být protiprávní stav reparován, neboť na něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby svůj nezákonně zadržovaný majetek ponechal v dispozici žalovaného, resp. jím pověřené osoby až do doby, než soud v této věci rozhodne. Protiprávní zásah a jeho důsledky dle stěžovatele nastaly, trvají a nelze je odestát, přičemž jejich trvání spatřuje stěžovatel v přijetí, resp. zadržování uvedeného finančního plnění; jde-li o možnost opakování nezákonného zásahu, ta se za daného stavu v přímé souvislosti s vydaným rozhodnutím prý rozumí sama sebou. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává judikátů Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.) a ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 128). Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, příp. rovněž rozsudek městského soudu zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Prvně uvedený soud sdělil, že pokyn strážníka posoudil jako nezákonný zásah a v odůvodnění podrobně rozebral příslušná ustanovení soudního řádu správního, načež dospěl k závěru, že nezbývá, než žalobu zamítnout, protože pokyn strážníka sice nebyl v souladu se zákonem, neboť vozidlo stěžovatele netvořilo překážku silničního provozu, nicméně nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění žalobě, protože zásah ani jeho důsledky netrvaly. S odkazem na odůvodnění svého rozsudku pak uvedený soud odmítl, že by ústavní stížnost byla důvodná.
Nejvyšší správní soud označil ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Poukázal přitom na závěry městského soudu i závěry své, mimo jiné na to, že je třeba odlišit ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, jež je podřaditelná pod ochranu poskytovanou podle §82 a násl. s. ř. s., která řeší existující účinky nezákonného zásahu, případně jeho trvající bezprostřední důsledky, oproti tomu pod čl. 36 odst. 3 Listiny lze podřadit nárok na náhradu škody vzniklé nezákonným zásahem, jenž se považuje za nesprávný úřední postup. K tomu doplnil, že vycházel ze zvláštní povahy nezákonného zásahu, který není správním rozhodnutím, takže nepřichází v úvahu jeho zrušení; ochrana poskytovaná §82 a násl. s. ř. s. je koncipována jako ochrana před trvajícími nebo (v případě opakování) bezprostředně hrozícími důsledky nezákonného zásahu. Pokud jeho důsledky pominou, stalo by se soudní rozhodnutí pouhou deklarací již neexistující nezákonnosti. Jak ale plyne z §85 a §86 s. ř. s., ochrana proti takovému zásahu ve správním soudnictví si zpětnou deklaraci nezákonnosti za cíl neklade. Vznikne-li v souvislosti s nezákonným zásahem škoda, kterou nebude možno považovat za trvající důsledek zásahu, je třeba nárok na její náhradu podřadit pod čl. 36 odst. 3 Listiny. K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03 Nejvyšší správní soud konstatoval, že nezákonný zásah, jako jednání správního orgánu sui generis, nelze považovat za správní rozhodnutí, což se promítá i ve zvláštní právní úpravě ochrany proti němu. Co do žaloby o náhradu škody je třeba rozlišit nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákon č. 82/1998 Sb."), a nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 citovaného zákona. Nesprávný úřední postup není zákonem definován, a to vzhledem k mnohosti forem (jak plyne z důvodové zprávy k citovanému zákonu), nicméně pod něj lze nepochybně zařadit i nezákonný zásah. Pro uplatnění náhrady škody způsobené úředním postupem, na rozdíl do nezákonného rozhodnutí, není vyžadováno předchozí rozhodnutí o nesprávnosti úředního postupu, resp. deklarace nezákonnosti předmětného zásahu soudem. Tento závěr vyplývá rovněž z §135 občanského soudního řádu a pravomoci civilních soudů vyřešit si uvedenou otázku jako prejudiciální v rámci samotného řízení o náhradu škody. Z toho je dle uvedeného soudu patrno, že možnost napadat nezákonný zásah v rozsahu jeho trvajících důsledků (nebo hrozícího opakování) nepředstavuje zkrácení stěžovatele na jeho právu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Za situace, kdy má stěžovatel možnost domoci se náhrady škody v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 Listiny.
K námitce stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces pominutím rozsáhlé sady důkazního materiálu, zmíněný soud uvedl, že kasační námitka pominutí navrhovaných důkazů vznesena nebyla, přičemž Nejvyšší správní soud je důvody kasační stížnosti vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel městskému soudu pouze vytkl, že se nezabýval některými okolnostmi podstatnými z hlediska právního posouzení věci, avšak s touto námitkou se soud plně vypořádal. Jde-li o námitku stěžovatele, že bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, soud uvedl, že se s žádostí účastníka o jeho nařízení v napadeném rozhodnutí vypořádal, k čemuž doplnil, že tento postup byl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., které již prošlo "testem ústavnosti", jak má plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 355/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno). V závěru svého vyjádření Nejvyšší správní soud poukázal na to, že se věcí zodpovědně zabýval, argumentačně se vypořádal se všemi stížnostními námitkami a sama skutečnost, že je neakceptoval, neznamená porušení práva na spravedlivý proces, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 24). Podstatným obsahem ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uvedl již v kasační stížnosti (a žalobě), s nimiž se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, na které pro stručnost odkázal. Vzhledem k tomu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), příp. její zamítnutí v plném rozsahu jako nedůvodné podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.
Úvodem má Ústavní soud za potřebné formou otázky poznamenat, zda výrazy "zlovolný a účelový zásah" či "bezprecedentní prvoplánovité zneužití pravomoci veřejného činitele", použité stěžovatelem v souvislosti s odtažením jeho vozidla na odtahové parkoviště, byť nezákonným, jsou skutečně adekvátní intenzitě takového zásahu, zvláště za situace, kdy stěžovatel ani zřejmě nebyl oprávněn na daném místě parkovat. Nicméně toto pro posouzení věci stěžovatele podstatné není.
Dále Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), jenž není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li pak ústavní stížnost založena na odkazech na podání stěžovatele v řízení před obecnými soudy, resp. na skutkovou či právní argumentaci v nich obsaženou, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby tuto argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu jako nikoliv "superrevizní" instance nikterak neslučuje. Záměna Ústavního soudu za další instanci v systému obecného soudnictví obvykle vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti takového návrhu ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Tato situace však v případě nyní projednávané ústavní stížnosti nenastala zcela, neboť kromě zmíněných odkazů ústavní stížnost obsahuje i samostatnou a v zásadě ucelenou argumentaci. Ta je především založena na tom, že "protiprávní zásah a jeho důsledky nastaly, trvají a nelze je odestát" a že i přes tuto skutečnost stěžovateli nebyla ze strany obecných soudů poskytnuta ochrana. Ústavní soud v prvé řadě pokládá za potřebné podotknout, že městský soud se velice pečlivě zabýval otázkou, zda lze považovat pokyn strážníka za rozhodnutí, v případě kterého je třeba se domáhat soudní ochrany postupem podle §65 a násl. s. ř. s., nebo zda se jedná o (eventuálně) nezákonný zásah, u nějž je třeba postupovat podle §82 a násl. s. ř. s. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 533/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, usn. č. 3), odlišení zákonných pojmů rozhodnutí a nezákonného zásahu, a tím i vymezení podmínky odlišující institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, je věcí "správních" soudů. Ostatně takovéhoto odlišení se držel Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03, na který stěžovatel poukazuje. Vzhledem k tomu, že městský soud v daném ohledu postupoval ústavně konformním způsobem, když jeho závěry jsou řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodněny, a ani stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky v tomto směru nevznáší, Ústavní soud plně na tyto závěry odkazuje, k čemuž dodává, že i z hlediska věcného se s nimi ztotožňuje.
Tvrdí-li pak stěžovatel, že protiprávní zásah, resp. jeho důsledky trvají, pokládá Ústavní soud za potřebné upozornit, že z návrhového žádání, obsaženého ve "správní" žalobě, je zjevné, že se stěžovatel domáhal ochrany z toho důvodu, že mělo hrozit opakování tzv. nezákonného zásahu (viz " ... žalovanému se zakazuje pokračovat ve vydávání příkazů k odtahu osobního automobilu žalobce tov. zn. Škoda OCTAVIA Combi, pokud nebude tvořit překážku provozu na pozemních komunikacích"). Městský soud se danou problematikou podrobně zabýval, přičemž vycházel z toho, že je třeba rozlišovat mezi hrozícím opakováním původního zásahu a mezi zásahem, který sice může vykazovat podobnost se zásahem původním, ale je ve skutečnosti zásahem novým, který nelze za opakování toho původního označit; skutečnost hrozícího opakování je naplněna tehdy, pokud se správní orgán opakovanými zásahy, zpravidla obdobného charakteru, snaží dosáhnout konkrétního, předem zřejmého cíle a k následným zásahům přistupuje proto, že předchozí zásah k cíli nevedl nebo k jeho dosažení nepostačoval. Toto rozlišení pokládá Ústavní soud v souvislosti s daným případem za výstižné, postihující rozdíl mezi zásahem hypotetickým a zásahem aktuálně hrozícím, jenž na rozdíl od toho prvního soudní ochraně podléhá. V této souvislosti lze poukázat také na odbornou literaturu. Např. v publikaci Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, 2001, C. H. BECK, se na str. 296 ve vztahu k ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, jež vykazuje určitou podobnost s žalobou podle §82 a násl. s. ř. s., hovoří o možnosti domáhat se ochrany, hrozí-li porušení (základních) práv i v budoucnu, jestliže se takovéto porušení jeví jako "v brzké době neodvratné". Ústavní soud z hlediska ústavní konformity závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá nic, co by jim mohl vytknout. Dle názoru Ústavního soudu je zákonem míněn hrozící (budoucí) nezákonný zásah, u něhož lze s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že nastane, a jenž současně vykazuje bezprostřední věcnou, případně i místní a časovou souvislost se zásahem předchozím, tj. je dostatečně individualizován. K tomu lze snad jen poznamenat, že návrhové žádání v žalobě je formulováno ve smyslu ochrany proti zcela neurčité množině možných zásahů daného typu, což je samo o sobě potvrzením výše uvedených závěrů stran absence aktuálně hrozícího konkrétního zásahu. Ostatně si lze stěží představit, že by se vydáním rozhodnutí takového obsahu mohlo fakticky dosáhnout toho, že někdy v budoucnu nedojde k protiprávnímu odtažení vozidla stěžovatele.
Jestliže se městský soud zabýval i otázkou, zda se nejedná o případ, kdy důsledky předmětného zásahu trvají, a to v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že musel za odtah zaplatit částku 1 450 Kč, činil tak - vzhledem k formulaci návrhového žádání - nad rámec svých povinností. Nicméně i v tomto směru pokládá Ústavní soud jeho závěry, podporované i právní teorií (srov. Vopálka, V., Mikule, V., Šimánková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní, komentář, C. H. BECK, 1. vydání, str. 194) za zcela správné. Dle názoru Ústavního soudu je třeba rozlišovat mezi důsledky protiprávního zásahu, jež lze napravit způsobem uvedeným v §87 odst. 2 s. ř. s., tj. zákazem pokračovat v porušování a případně obnovením faktického a právního stavu před zásahem, a mezi důsledky ostatními, které takto napravit nelze. V nyní posuzované věci důsledkem předmětného zásahu bylo odtažení vozidla stěžovatele a jeho umístění na odtahové parkoviště, tedy omezení stěžovatele jako vlastníka v užívání věci. V případě takovéhoto důsledku si lze představit, že soud za účelem jeho nápravy taktéž přikáže správnímu orgánu vrátit stěžovateli jeho vozidlo. V kompetenci "správního" soudu však není náprava tzv. ostatních důsledků protiprávního zásahu. Typicky zde půjde o vzniklou škodu (jež mohla postiženému subjektu vzniknout např. právě tím, že musel zaplatit příslušný poplatek, aby mu vozidlo bylo vráceno). V takovém případě je nutno se příslušné nápravy domáhat zákonem předpokládaným způsobem, tedy u příslušného "civilního" soudu postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Výše uvedené závěry se musí odrazit v interpretaci toho, co je míněno pod pojmem trvání důsledků nezákonného zásahu ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s.
V návaznosti na to nutno k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03 uvést, že v daném případě šlo o otázku náhrady škody podle §489 a §420 občanského zákoníku, v němž žaloba byla podána proti právnické osobě, která na základě pokynu Policie České republiky provedla odtah vozidla. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud tehdy řešil otázky jiné, přičemž jeho obecné úvahy, na které se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, se daného předmětu sporu dotýkaly jen zprostředkovaně. V podstatě tak šlo o obiter dictum, kdy Ústavní soud obecně naznačil, jakým způsobem se lze ochrany práv domáhat. Jak však již bylo výše zmíněno, otázku právní kvalifikace pokynu strážníka z hlediska relevantních ustanovení soudního řádu správního neřešil, v důsledku čehož neřešil ani všechny právní důsledky, jež s sebou ta která kvalifikace nese. Dle názoru Ústavního soudu přitom nevznikají žádné pochybnosti o tom, že pod pojem nesprávný úřední postup, který obsahuje ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., lze podřadit (i) nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Ústavní soud je rovněž názoru, že předpokladem pro uplatnění náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem není kladné rozhodnutí vydané v řízení o ochraně před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. (či v jiném obdobném řízení, jakým je řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu), a to na rozdíl od případu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (viz §8 zákona č. 82/1998 Sb.). Z toho pak plyne, že "civilní" soud musí v příslušném řízení řešit otázku, zda úřední postup byl správný či nikoli, přičemž postupuje tak, jak ukládá ustanovení §135 o. s. ř.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v řízení před Nejvyšším správním soudem nebylo nařízeno ústní jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by Nejvyšší správní soud v tomto ohledu postupoval v rozporu s příslušným procesním předpisem, tj. ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s. (a tedy že by nedbal stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvedené ustanovení přitom zjevně porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jak se již konstatovalo v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 355/04, které zmiňuje ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud, nezakládá, a tak řádný postup podle tohoto ustanovení je zakládat nemůže. Ani v daném ohledu tak nelze pokládat ústavní stížnost za důvodnou.
Konečně tvrdí-li stěžovatel, že ze strany soudů zůstal zásadní důkazní materiál "bez povšimnutí", pak z ústavní stížnosti není zřejmé, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat a jakým způsobem tyto mohly ovlivnit skutkové závěry městského soudu. Přitom argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti obsažená směřuje do výlučně právního posouzení věci. Ústavní soud tak ani tuto námitku za důvodnou nepokládá (viz také závěry týkající se argumentace v ústavní stížnosti).
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu