ECLI:CZ:US:2008:3.US.1312.07.1
sp. zn. III. ÚS 1312/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou v Třebíči, Bráfova 50, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 677/2007-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 19. 5. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku. Dle tvrzení stěžovatele byl porušen čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 9 C 1/2004, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 1. 1999 č. j. 7 C 858/97-30, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2001 č. j. 12 Co 320/99-61, byl zamítnut návrh žalobkyně proti stěžovateli na vyklizení a předání části určitého pozemku - dílce "a". Soudy shledaly nedostatek aktivní legitimace žalobkyně; argumentovaly údajem o zmenšené výměře ve vkladové doložce Dohody o vydání nemovitosti a v Darovací smlouvě a vytvořením geometrického plánu. Za nepodstatnou označily námitku žalobkyně o neplatnosti Hospodářské smlouvy a Smlouvy o převodu dílce.
Žalobkyně podala dovolání, které Nejvyšší soud připustil z důvodu zásadního právního významu odvolacího rozhodnutí, a to pro výklad Dohody o vydání nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a jeho poměr k zákonu č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a také pro vytýkaná porušení vyhlášky č. 119/1988 Sb. v době uzavření Hospodářské smlouvy. Rozsudkem ze dne 18. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 271/2003-81 obě předchozí rozhodnutí soudů zrušil.
Po doplnění dokazování vydal Okresní soud v Třebíči dne 10. 8. 2004 pod č. j. 9 C 1/2004-146 nový rozsudek, kterým žalobu opět zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Hospodářskou smlouvu i Smlouvu o převodu dílce shledal platnými.
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2006 č. j. 12 Co 793/2004-167 tak, že prvostupňový rozsudek změnil a stěžovateli uložil povinnost vyklidit sporný dílec. Konstatoval porušení §14 odst. 8 a §7 odst. 3 dané vyhlášky, a tím neplatnost Hospodářské smlouvy; v důsledku toho pak přiznal aktivní legitimaci žalobkyni.
Stěžovatel podal dovolání dle §237 odst. 1 písm. a), z důvodu dle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Namítl porušení rovnosti účastníků řízení (ač dovolací soud připustil dovolání z důvodu zásadního právního významu, vnutil nižším soudům jiné posouzení skutkového zjištění - předmětu převodu v dohodách; odvolací soud hodnotil jinak důkazy než prvostupňový soud a zatímco stran vlastnictví stěžovatele trval na prokázání písemného rozhodnutí o přebytečnosti dílce, stran vlastnictví žalobkyně se spokojil s "úvahou" o záměru v Dohodě o vydání nemovitosti). Nesouhlasil se závěry, že na předmět převodu v dohodách má vliv neplatnost dřívějších smluv povinné osoby a že záměr oprávněných osob získat zpět nezmenšený pozemek se promítá i do záměru povinné osoby nezmenšený pozemek vydat (když si byla vědoma, že již dílec převedla). Odvolací soud se pak dle stěžovatele nevypořádal s otázkou aktivní legitimace žalobkyně, resp. s argumentem o možnosti převést smluvně pouze pozemek o určité výměře.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 677/2007-196 dovolání stěžovatele zamítl pro nedůvodnost. Uvedl, že nedošlo k vadě řízení (za takovou vadu přitom nelze považovat vadu, která se neprojevila v průběhu řízení, ale až při rozhodnutí soudu); odvolací soud se dle zákona cítil být vázán právním názorem dovolacího soudu. Doplnění dokazování nepřineslo jiná zjištění, která by měnila předchozí právní závěry dovolacího soudu, a není zde proto důvod pro jiné rozhodnutí o dovolání stěžovatele ve srovnání s rozhodnutím odvolacího soudu. Neshledal důvodnou ani námitku proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl znovu námitky, které uvedl v dovolání. Dle stěžovatele navíc soudy postupovaly libovolně a účelově při hodnocení důkazů; nebyl prokázán záměr oprávněných osob stran předmětu převodu v Dohodě o vydání nemovitosti a v Darovací smlouvě (poukázal na vadu řízení, kdy soudy nevyslechly oprávněnou osobu - otce žalobkyně, ač byl žalobkyní tento důkaz navržen); soudy nereagovaly na jím uváděnou judikaturu o významu údaje o výměře. S odkazem na svá podání v řízení před obecnými soudy také poukázal na §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a uvedl, že v době vydání nemovitosti dílec držel a vlastnil, tedy žádost o vydání dílce měla být adresována jemu (nyní však již zákonná lhůta uplynula). Uvedl, že byl 7 let v dobré víře o vlastnictví dílce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. V daném případě Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Námitky o porušení rovnosti účastníků nejsou důvodné.
Prvostupňový a odvolací soud postavily svou argumentaci o předmětu převodu v obou dohodách na údaji o výměře pozemku - v tzv. vkladové doložce Dohody o vydání nemovitosti a v Darovací dohodě (údaj měl odpovídat geometrickému plánu). Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí provedl právní rozbor závaznosti údaje o výměře (zákon o mimosoudních rehabilitacích, občanský zákoník, zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, umístění údaje o výměře v tzv. vkladové doložce). O tento právní názor, jakož i o další výklad Dohody o vydání nemovitosti (vrácení celé kupní ceny, nevyjádření záměru vrátit pozemek zmenšený o dílec oproti roku 1978), opřel svůj předběžný závěr o předmětu vydání - nezmenšeném pozemku. Vedle toho dovolací soud navíc poukázal na nutnost posoudit platnost Hospodářské smlouvy dle dané vyhlášky (zejména §14 odst. 8), když uvedl, že soudy se touto otázkou nezabývaly (to ostatně vyplývá i z prvního rozhodnutí odvolacího soudu, kde byla otázka platnosti Hospodářské smlouvy označena za nevýznamnou ve vztahu k posouzení aktivní legitimace žalobkyně), a v této souvislosti pak rovněž naznačil vliv příp. neplatnosti Hospodářské smlouvy na Dohodu o vydání nemovitosti (záměr stran dohody, předmět převodu). Je tedy zřejmé, že dovolací soud vázal soudy právním názorem v otázce relevance údaje o výměře a v otázce nutnosti posouzení platnosti Hospodářské smlouvy (jejího souladu s danou vyhláškou). Přestože vyslovil "předběžný závěr" o předmětu převodu v Dohodě o vydání, k samotnému závěru o předmětu převodu byly povolány nižší soudy, a to po doplnění dokazování a zodpovězení právních otázek dovolacím soudem nastolených.
Ve druhé námitce stěžovatel brojil proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, které považoval za nerovné a účelové. Ústavní soud již výše uvedl, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy; zasáhnout může pouze v případě, že soudy postupují libovolně či jejich závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními. Libovůli či logickou rozpornost při postupu odvolacího soudu však Ústavní soud neshledal. Je zřejmé, že odvolací soud namísto výpovědi jednoho svědka o existenci rozhodnutí o přebytečnosti dílce vycházel z doložené Hospodářské smlouvy a geometrického plánu, ve kterých souvislost s tvrzenou přebytečností dílce neshledal (neshledal zmínku o rozhodnutí o přebytečnosti dílce či o přebytečnosti dílce jako takové); rozhodnutí o přebytečnosti dílce přitom předloženo nebylo. Také tvrzení stěžovatele o "pouhé úvaze" soudů o záměru převést v Dohodě o vydání nemovitosti nezmenšený pozemek nemůže Ústavní soud přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů (která je nutno nahlížet ve spojení) obsahují dostatečné odůvodnění jejich závěrů stran předmětu Dohody o vydání nemovitosti; nelze zde hovořit o libovůli či nahodilé úvaze.
V této souvislosti stěžovatel také poukázal na vadu řízení v tom, že soudy neprovedly výslech otce žalobkyně za účelem zjištění záměru oprávněných osob v Dohodě o vydání nemovitosti. I tato námitka je nedůvodná. Svědek byl navržen žalobkyní v odvolání ze dne 12. 3. 1999; stěžovatel ve vyjádření k tomuto odvolání označil návrhy žalobkyně na doplnění dokazování za bezpředmětné. V odvolacím řízení žalobkyně uvedla, že na provedení výslechu tohoto svědka netrvá (stěžovatel v tomto směru nenavrhl ničeho). V průběhu řízení před obecnými soudy tedy nebylo na výslechu svědka trváno, stěžovatel jej ani nepožadoval a nebrojil proti neprovedení tohoto důkazu; námitku vznáší až v ústavní stížnosti, pro kterou platí zásada subsidiarity.
Stěžovatel dále zpochybnil vliv neplatnosti Hospodářské smlouvy na předmět převodu v Dohodě o vydání nemovitosti a také závěr soudů o vůli povinné osoby převést v Dohodě o vydání nemovitosti pozemek nezmenšený, když si byla vědoma předchozího převodu dílce "a" na třetí osobu (Hospodářskou smlouvou). Namítl také, že nebyl prokázán záměr oprávněných osob získat zpět pozemek nezmenšený. Tyto námitky směřují proti závěrům soudů o předmětu vydání, zejména proti soudy provedenému výkladu Dohody o vydání nemovitosti. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy při výkladu Dohody o vydání (písemného projevu vůle) vybočily z ústavních mezí tím, že by jejich závěry byly v rozporu se skutkovými zjištěními (a okolnostmi) nebo že by provedly svévolnou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Stejně tak neshledal protiústavním jejich závěr stran vztahu Dohody o vydání nemovitosti a Hospodářské smlouvy.
Stěžovatel dále brojil proti nevypořádání se s významem údaje o výměře v obou dohodách (a tím s aktivní legitimací žalobkyně). K této otázce postačí, když Ústavní soud odkáže na první ze dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci. Je zřejmé, že obecné soudy se touto právní otázkou zabývaly; právě obecné soudy jsou povolány k výkladu jednoduchého práva; vybočení z ústavních kautel Ústavní soud ve výkladu neshledal.
Poslední námitkou stěžovatel s odkazem na §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích tvrdil, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzením, že byl jako vlastník a držitel dílce "a" osobou povinnou k jeho vydání (osoby oprávněné tedy žádaly nesprávný subjekt). Ústavní soud má za to, že vypořádání se s touto námitkou je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které dospěly naopak k závěru, že stěžovatel dílec platně nenabyl a vlastnictví na něj nepřešlo (tedy nebyl ani osobou povinnou k vydání dílce).
Ústavní soud má za to, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu