ECLI:CZ:US:2008:3.US.1327.07.1
sp. zn. III. ÚS 1327/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti ICOM a. s., se sídlem Brněnská 2661/65, Jihlava, IČ: 49454676, právně zastoupené advokátem Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátní kancelář PELIKÁN KROFTA KOHOUTEK s. r. o. se sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2007 č. j. 2 Ko 142/2006-1879, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2006 č. j. 39 (10) K 18/2002-1522 ve výrocích pod body II. až V.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, stejně jako předmětným rozhodnutím, bylo porušeno právo, které každému zaručuje domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1, stejně jako článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poznamenává, že koncem roku 2006 vstoupilo do konkursního řízení ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Krajské státní zastupitelství v Brně. Přesto, že toto písemné vyrozumění o vstupu bylo doručeno Krajskému soudu v Brně, nebyl o této skutečnosti vyrozuměn odvolací soud - Vrchní soud v Olomouci, protože uvedené vyrozumění bylo údajně založeno v tzv. záložním konkursním spise.
Z tohoto důvodu nebyl státní zástupce předvolán a přítomen při jednání před odvolacím soudem konaném dne 21. 2. 2007. Odvolací řízení bylo skončeno, aniž měl státní zástupce jako účastník konkursního řízení možnost realizovat své procesní právo. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka je přesvědčena, že o prohlášení konkursu na její majetek bylo rozhodnuto nesprávně, v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, neboť údajně nebyly a nejsou naplněny podmínky pro prohlášení konkursu na její majetek, tj. tedy ani platební neschopnost ani předlužení. V další části obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá jednotlivé pohledávky konkursních věřitelů a popírá jejich pravost a oprávněnost.
Dále stěžovatelka tvrdí, že je nadále schopna plnit své splatné závazky a vyvrací závěry soudu prvního stupně, že se nachází v úpadku ve formě insolvence, neboť údajně stěžovatelka splácí veškeré své závazky, které uznává a o kterých není veden soudní či jiný spor.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že její neochota plnit sporné či neuznané závazky, které jsou předmětem soudních řízení, nemůže být i ve smyslu platné judikatury Nejvyššího soudu ČR důvodem prohlášení konkursu. Soudy se prý nezabývaly zkoumáním, zda aktiva stěžovatelky přesahují její závazky, neboť předmětem zkoumání byla údajně jen její finanční hotovost.
Jak se zjišťuje z ústavní stížnosti, ve věci podala stěžovatelka " z opatrnosti" dovolání, a to proto, že pokud, jak uvádí, by bylo dovolání "z jakéhokoli důvodu odmítnuto", mohlo by být předmětem přezkumu Ústavního soudu napadené usnesení odvolacího soudu.
II.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2007 č. j. 2 Ko 142/2006-1879 se zjišťuje, že v řízení o prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky na návrh navrhovatelů a) Pivovaru ZUBR a. s., b) Mgr. Jiřího Zrůstka, správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVET s. r. o., c) JUDr. Miroslava Müllera, správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., tento soud rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 18. 9. 2006 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2006 č. j. 39 (10) K 18/2002-1522 tak, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. až V. Potvrzenými výroky soudu prvního stupně byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatelky, přičemž správcem konkursní podstaty soud ustanovil Mgr. Milana Chytila a učinil výzvy podle §13 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Odvolací soud v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí ve značném rozsahu zrekapituloval obsah rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolání stěžovatelky a vyjádření navrhovatelů, přičemž konstatoval, že v odvolání jsou uplatněny odvolací důvody podle ustanovení §205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř.
Protože v řízení nebyly splněny podmínky, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, bylo nařízeno jednání, kde bylo doplněno dokazování listinami, kterými navrhovatelé prokazovali splatné pohledávky za stěžovatelkou a umožněno účastníkům se k nim vyjádřit, jakož i provedeny některé důkazy, které byly účastníky navrženy až v odvolacím řízení.
Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že stěžovatelka nebyla soudem prvního stupně řádně podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. poučena, proto odvolací soud musel přihlížet i ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila nově až v odvolání.
Po podrobném odůvodnění odvolacích námitek stěžovatelky a návrhů ostatních účastníků dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že stěžovatelka se nachází v úpadku, a to formou insolvence, neboť má více věřitelů, a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. Ty byly podle jeho zjištění doloženy a osvědčeny ke dni vydání napadeného usnesení.
Odvolací soud závěrem zdůraznil, že se nezabýval zjišťováním, zda je stěžovatelka předlužena, neboť podle jejího názoru k osvědčení úpadku postačí osvědčení pouze jedné z jeho forem.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zdali jsou splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu pro projednání předmětné ústavní stížnosti, zejména zda stížnost je přípustná.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, proti ústavní stížností napadenému usnesení odvolacího soudu podala dovolání. Podle telefonické informace Nejvyššího soudu ČR, kanceláře obchodního kolegia ze dne 6. 2. 2008 dovolání stěžovatelky bylo dovolacímu soudu doručeno dne 15. 10. 2007 a je tímto soudem vedeno pod sp. zn. 29 Cdo 4476/2007, přičemž dosud nebylo vyřízeno.
Za této situace se nemohl Ústavní soud předmětnou ústavní stížností zabývat, neboť k základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v nutnosti, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
O přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhoduje sám dovolací soud; nelze proto poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že v předmětné věci podala dovolání (o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto).
Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených nevidí důvod vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu. Využitím tohoto mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka dala jasně najevo, že dovolání pokládá za procesní prostředek, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k případnému podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj