ECLI:CZ:US:2008:3.US.1370.08.1
sp. zn. III. ÚS 1370/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., se sídlem náměstí Míru 9/820, Praha 2, IČ: 61509213, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem Palackého 11, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008 č. j. 28 Cdo 2976/2007-400, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Komerční banky, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2008, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008 č. j. 28 Cdo 2976/2007-400, kterým dovolací soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky porušil ústavní stížností napadený rozsudek její základní právo na řádný proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť toto rozhodnutí představuje "svévolnou aplikaci jednoduchého práva" a současně porušuje i princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v obsáhlém (dvacetistránkovém) odůvodnění ústavní stížnosti především polemizuje s právními závěry dovolacího soudu, přičemž sama provádí výklad problematiky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v oblasti obchodních vztahů, který je od názoru dovolacího soudu odchylný.
Podle mínění stěžovatelky v předmětné věci nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, v platném znění, neboť údajně nešlo o případ, kdy by odvolací soud řešil právní otázku, která by nebyla již řešena judikaturou vyšších soudů, resp. nešlo ani o případ, kdy by se výklad této otázky dosud v rozhodování těchto soudů neustálil, případně kdy by odvolací soud posoudil předmětnou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů, ale dovolací soud pro rozhodnutí ve věci relevantní právní otázky posoudil ve shodě s platnou judikaturou. Za této procesní situace proto dovolací soud neměl dospět k závěru ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nastolení otázek po právní stránce zásadně významných. Dovolání mělo tedy být jako nepřípustné odmítnuto. V tomto směru prý dovolací soud překročil, resp. nerespektoval závěry vlastní judikatorní činnosti, čímž porušil článek 36 odst. 1 Listiny.
Pokud chtěl příslušný senát dovolacího soudu přesto dovolání projednat meritorně a rozhodnout o něm, měl tak prý učinit ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, což se však nestalo.
II.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 2976/2007-400 se zjišťuje, že v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") proti stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) o zaplacení částky 281 975 734,- Kč s příslušenstvím bylo o dovolání vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 39 Co 148/2006-360 rozhodnuto tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 39 Co 148/2006-360, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2005 č. j. 16 C 60/2004-321 byl zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Z odůvodnění předmětného rozsudku vyplývá, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2005 č. j. 16 C 60/2004-321 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení výše uvedenou částku s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání vedlejší účastnice řízení, přičemž jeho důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřovala vedlejší účastnice ve zjištění, zda je možné, ve vztahu k bezdůvodnému obohacení na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi podnikateli, aplikovat ustanovení §107 odst. 3 občanského zákoníku, a zda toto ustanovení dopadá na situaci, v níž právo na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné nájemní smlouvy může být promlčeno pouze z jedné smluvní strany. Vedlejší účastnice se domnívala, že uplatnění námitky promlčení je v takovém případě v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je jak přípustné [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], tak i důvodné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž zdůraznil, že "principu spravedlnosti zjevně protiřečí, aby nebyla vrácena vysoká peněžitá částka, poskytnutá za celou dobu předpokládaného užívání nemovitosti předem, jestliže toto užívání nemůže být po dobu zbývajících 15 let realizováno".
Podle zjištění dovolacího soudu v předmětné věci soudy nižších stupňů vyložily ve věci samé relevantní právní normy "v extrémním rozporu s principem spravedlnosti", čímž došlo k podstatnému zásahu do ústavně zaručených práv vedlejší účastnice. V další části odůvodnění rozsudku dovolací soud konstatoval, že jednání stěžovatelky - vznesení námitky promlčení vůči nároku vedlejší účastnice na vrácení předem zaplaceného nájemného, je třeba považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku). Podle názoru dovolacího soudu nelze ve vztahu k promlčecí lhůtě v předmětné věci aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Proto v dalším řízení má být obecnými soudy aplikováno ustanovení §101 a §107 odst. 3 občanského zákoníku.
III.
Ústavní soud dříve, než může přistoupit k věcnému přezkumu, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a jestli vůbec jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je, aby přezkoumávané řízení, vedené jinými orgány veřejné moci, bylo již ukončeno. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnosti, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud rozsudkem zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Jedná se tedy zcela nepochybně o řízení dosud neukončené. Je tedy logické, že Ústavní soud nemůže pominout skutečnost, že řízení bylo rozhodnutím dovolacího soudu vráceno až do stadia řízení před soudem prvního stupně a stěžovatelce se naskýtá možnost nejen uplatnit všechny své námitky a stanoviska, ale především realizovat svá procesní práva zakotvená v příslušných procesních normách, tedy včetně využití všech ze zákona přípustných opravných prostředků.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj