ECLI:CZ:US:2008:3.US.138.08.1
sp. zn. III. ÚS 138/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem AK se sídlem Mikovcova 7, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 2201/2005-75 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2007 č. j. 16 Co 289/2007-83, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. U., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. ledna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 2201/2005-75, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2007 č. j. 16 Co 289/2007-83, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2004 č. j. 28 C 250/2002-26, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. prosince 2004 č. j. 28 C 250/2002-48 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. U. částku 2 240 000,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2007 č. j. 16 Co 289/2007-83 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2004 č. j. 28 C 250/2002-26, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. prosince 2004 č. j. 28 C 250/2002-48, potvrzen. Uvedeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozsudkem ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 2201/2005-75 zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 č. j. 23 Co 68/2005-54. Právním názorem Nejvyššího soudu byl Městský soud v Praze při svém novém rozhodování vázán.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti závazným právním závěrům vysloveným v předmětné věci Nejvyšším soudem, kterému stěžovatel vytýká, že fakticky omezil smluvní volnost účastníků způsobem, který je v rozporu s ústavními principy, neboť podle stěžovatele je věcí účastníků, jakou dohodu uzavřou.
Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil článek II. dohody z 18. října 1999 a v důsledku toho dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že první dohoda byla nahrazena dohodou druhou. Stěžovatel uvádí, že z vlastního textu dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 18. října 1999 vyplývá, že tato dohoda spolu s dohodou ze dne 25. ledna 1999 tvořily jeden celek a že druhou dohodou účastníci potvrdili platnost předchozí dohody. Stěžovatel dále uvádí, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že bude plněno do 30. září 1999. Navazující dohoda byla "v tomto směru pokud jde o datum neplatná, proto je třeba vyjít z předchozí dohody". Podle názoru stěžovatele se dovolací soud zabýval něčím jiným, než co bylo předmětem dovolání. Dovolatelka uplatnila dovolání z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu z důvodu nesprávného posouzení věci, když bylo nově tvrzeno, že existovaly dvě samostatné dohody, uzavřené na základě různých právních předpisů, což podle dovolatelky nejde. K této otázce se dovolací soud nevyjádřil.
Popsaným postupem soudu došlo podle stěžovatele k porušení ústavních procesních principů, zejména pak práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že jestliže právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, jde o případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti, která ostatně postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, je nesouhlas stěžovatele s právními závěry Nejvyššího soudu, ze kterých pak následně při svém rozhodování vyšel Městský soud v Praze jako soud odvolací. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, pak staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého kasačního rozsudku ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 2201/2005-75 dospěl k závěru, že účastníci nahradili dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 25. ledna 1999 - aniž byla tato vložena do katastru nemovitostí - dohodou novou ze dne 18. října 1999, podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 4 000 000,- Kč do 30. září 1999, tj. v den, který uzavření smlouvy předcházel. Z uvedeného dovolací soud dovodil, že dohoda v části týkající se ujednání splatnosti podle ust. §37 obč. zák. je pro neurčitost neplatná, přičemž tato neplatnost nezpůsobuje neplatnost zbývající části dohody. Protože dohodou ze dne 18. října 1999 účastníci vypořádali zaniklé společné jmění i k nemovitostem, nabyla dohoda podle ust. §150 odst. 1 obč. zák. účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, tj. 8. března 2000.
Promlčení nároku žalobkyně vůči žalovanému z této dohody je třeba posuzovat podle ust. §101 obč. zák., který stanoví obecnou tříletou promlčecí dobu, která počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. K výkladu tohoto ustanovení poukázal Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikovaný pod C 1610 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se dovozuje, že "za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl, nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu". Uvedený závěr platí obdobně i v případě neplatného ujednání o lhůtě k plnění. Dluh z dohody ze dne 18. října 1999 tak vznikl dnem 8. března 2000, právo na jeho zaplacení z této dohody mohlo být vykonáno poprvé 9. března 2000 a konec tříleté promlčecí lhůty připadl na 9. března 2003. Žalobkyně uplatnila dluh u soudu 17. října 2002, tedy včas v obecné tříleté promlčecí lhůtě vyplývající z ust. §101 obč. zák. Z uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pak následně vycházel i Městský soud v Praze, pro nějž byl tento právní názor závazný.
Vycházeje z výše naznačeného rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury v reakci na námitky stěžovatele zvažoval nikoliv to, zda a do jaké míry je napadený výklad předmětných dohod ze strany obecných soudů podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž pouze, zda není interpretací extrémní, kterou by bylo možno kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž jako svévolnou. V tomto ohledu dospěl k závěru, že výklad předmětných dohod v daném případě obecnými soudy učiněný není v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod v jejich vzájemné spojitosti a odpovídá výkladovým směrnicím vyjádřeným v ust. §35 odst. 2 obč. zák. (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 383).
K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že první dohoda byla nahrazena dohodou druhou, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03).
Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí vydaná v předmětné věci řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. §157 o. s. ř.), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu