ECLI:CZ:US:2008:3.US.1380.07.1
sp. zn. III. ÚS 1380/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, č.j. 21 Cdo 1390/2006-96, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2005, č.j. 20 Co 799/2004-57, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2004, č.j. 39 C 74/2004-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z procesního spisu, se podává, že Městský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se právní předchůdce stěžovatelky (RODS Brno, a. s. se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, IČ 25513133) proti vedlejšímu účastníku (Frenn Trading B. V., se sídlem v Nizozemsku, Aarle Rixtelseweg 14, 5707 GL Helmond) domáhal, aby bylo určeno, že "čerpací stanice PHM s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2289 a ostatních ploch parcely č. 2639/3, 2639/4, 2639/8, 2639/9 a 2639/10 v katastrálním území Bystřice pod Hostýnem, zapsaných na listu vlastnictví č. 3119 u Katastrálního úřadu v Kroměříži, nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného Frenn Trading B. V., Nizozemí", a že "smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřená dne 11. 4. 1995 mezi zástavcem Auto - Nedbal v. o. s. a Investiční a Poštovní bankou, a. s., je neplatná". Soud prvního stupně především nepřisvědčil žalobci v námitce, že předmětná smlouva je neplatná proto, že v ní bylo ujednáno, že "nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kroměříži"; s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, konstatoval, že jde "o podmínku nemožnou a nelze k ní ve smyslu ust. §36 odst. 1 obč. zák. přihlížet". Smlouva jinak obsahuje "všechny obligatorní náležitosti, zejména specifikuje pohledávku, která je zajištěna zástavním právem, přesně a jasně specifikuje i označení zástavy", a z absence výslovného prohlášení, že smlouva byla sjednána "podle pravé svobodné vůle zástavce bez jakéhokoli nátlaku" neplatnost dovozovat nelze rovněž, natožpak to, že smlouva byla uzavřena "pod psychickým nátlakem, popřípadě v tísni za nápadně nevýhodných podmínek".
O odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Brně též napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). K ujednání o "účinnosti smlouvy" odvolací soud dodal, že je třeba jej "vykládat v souladu se zbývajícím obsahem smlouvy a podle zákonné úpravy, a nejde tedy o pochybení, které by mělo mít za následek, že zástavní právo vůbec nevzniká".
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že důvody přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. splněny nejsou. Dovolací soud konstatoval, že "podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233)" ke spornému ujednání o "účinnosti smlouvy" nelze přihlížet, neboť "se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné". Podle dovolacího soudu tento závěr vyslovený v odkazovaném nálezu v souvislosti s kupní smlouvou dopadá "nepochybně též na posouzení zástavních smluv".
V ústavní stížnosti se stěžovatelka opětovně domáhá posouzení její věci s tím, že "předmětný smluvený odklad účinnosti zástavní smlouvy ze dne 11. 4. 1995 nadále nepovažuje za podmínku nemožnou dle ustanovení §36 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku". Připouští, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 331/98 "zabýval případem, kdy účastníci kupní smlouvy vázali její účinnost na odkládací podmínku, jejíž splnění je nemožné - konkrétně měla kupní smlouva nabýt účinnosti až dnem, kdy katastrální úřad vloží podle ní právo do katastru nemovitostí", zároveň však namítá, že její věc se relevantně odlišuje tím, že se týká právě práva zástavního. Stěžovatelka dovozuje, že není "možno analogicky užít argumentace obsažené ve zmíněném nálezu", jelikož §36 odst. 1, věta druhá, obč. zák. stanovuje, že se nepřihlíží k podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, přičemž žádná práva nebo povinnosti vlastníka v souvislosti se vznikem zástavního práva nezanikají, jsou pouze omezena".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do hodnocení obsahu zástavní smlouvy - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritické právní otázce interpretace ujednání, podle kterého smlouva nabývá účinnosti dnem (povolení) vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v usnesení ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 187/2003, usnesení ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 945/2004, rozsudku ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2477/2004, usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 69/2005 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 29/06), usnesení ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2859/2005, rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1026/2005, rozsudku ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1205/2005, a usnesení ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1846/2006, povýtce se odvolávajících na výše zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98.
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatelka ve vztahu k těmto názorům neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejím případě zasaženy. Nehledě na to, že jí vznesená námitka "protiústavnosti" vychází právě z toho základu, jejž je z hledisek ústavního přezkumu naopak nepřijatelný, neboť se vyznačuje - v kritickém ustanovení její "účinnosti" vkladem do katastru nemovitostí - očividně "přepjatým formalizmem" interpretace zástavní smlouvy, jejž Ústavní soud mnohokrát v různých souvislostech odmítl akceptovat. Zcela přiléhavě uvedl v této souvislosti odvolací soud, že účastníci smlouvy zjevně mínili, že vkladem vznikne až zástavní právo, uzavřenou smlouvou sjednané. Není pochyb, že účastníci smlouvy sledovali, aby smlouva o zřízení zástavného práva byla platná a nikoli neplatná, jak se nyní stěžovatelka sofistikovaně, jakož i ex post, bez ohledu na tehdejší vůli jednajících subjektů, snaží dovodit.
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovatelka námitku porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví, opřenou svým obsahem nadto toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu