ECLI:CZ:US:2008:3.US.1453.07.1
sp. zn. III. ÚS 1453/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2007 č. j. 33 Odo 209/2005-498, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2004 č. j. 30 Co 233/2004-335, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. dubna 2003 č. j. 6 C 72/2000-212, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení a 1) MUDr. J. B. a 2) PhDr. Z. B., CSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka namítá, že v dovolacím řízení, stejně jako v řízeních jemu předcházejících, docházelo ze strany soudů k neodůvodněným průtahům (řízení trvalo celkem 7 let), jimiž jí měla "vzniknout újma". Průtahy v dovolacím řízení připustila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva Brožová ve svém písemném sdělení ze dne 16. 1. 2007.
Ve vztahu k řízením před soudem prvního a druhého stupně stěžovatelka uvádí, že v jejich průběhu byla porušena celá řada procesních principů, které jsou součástí práva na spravedlivý proces (např. zásada materiální pravdy), neboť obecné soudy prý rozhodovaly zcela formalisticky, pokud zejména v nalézacím řízení nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy, jimiž mělo být prokázáno, zda vedlejší účastníci (v dřívějším řízení v procením postavení žalobců) měli v rozhodném období skutečně k dispozici finanční prostředky v celkové výši přes 14 000 000,- Kč, které stěžovatelce zapůjčili. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že se tyto soudy vůbec nevypořádaly s opomenutým důkazem, a to potvrzením vystaveným žalobkyní dne 8. 7. 1996, obsahujícím údaj o nesolventnosti stěžovatelky a výslechem svědka G. W., který nebyl proveden s tím, že obecné soudy se pouze spokojily s konstatováním, že v řízení byl již proveden důkaz notářsky ověřenou listinou obsahující čestné prohlášení výše jmenované osoby o tom, že žalobcům poskytl částku 4 000 000,- ATS.
V této souvislosti stěžovatelka napadá věrohodnost takového důkazu, který považuje ve vztahu k navržené svědecké výpovědi za nerovnocenný.
Pokud obecné soudy "připustily", aby vedlejší účastníci i v jiném případě (výslech svědkyně V.) "nahradili" její výslech místopřísežným prohlášením, došlo podle názoru stěžovatelky tímto postupem ze strany obecných soudů k porušení principu rovnosti zbraní, neboť tyto soudy provedly všechny důkazy navržené žalobci, aniž prý stejný postup respektovaly v případě stěžovatelky.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že až v odvolacím řízení bylo žalobcům poprvé přiznáno příslušenství pohledávky. Protože k přiznanému příslušenství nebylo prováděno žádné dokazování, shledává stěžovatelka takové rozhodnutí za této procesní situace za překvapivé, neboť tím prý došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud o přednostní projednání návrhu.
V doplňujícím podání doručeném Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2007 stěžovatelka poukazuje na údajnou nevěrohodnost "smlouvy o půjčce" a "smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 9. 10. 1994", která byla uzavřena na pozemky nacházející se v katastrálním území Lažánky u Brna, zapsané u Katastrálního úřadu v Blansku na LV č. 122 za kupní cenu 4 000 000,- ATS, protože cena obvyklá podle znaleckého posudku zpracovaného znalcem podle objednávky stěžovatelky údajně činila k témuž datu částku 94 000,- Kč. Tento důkaz nebyl údajně soudem prvního stupně posouzen z hlediska širších souvislostí, takže nebyla dodržena zásada materiální pravdy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 107/04.
V dalším doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2008, stěžovatelka informuje Ústavní soud o průběhu řízení na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 245/2006 s tím, že "tato věc byla (označeným) soudem při prvním jednání ve věci zamítnuta .... s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci samé", přičemž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním.
Konečně v posledním doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 4. 3. 2008, navrhuje stěžovatelka odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 4. 2003 č. j. 6 C 72/2000-212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004 č. j. 30 Co 233/2004-335, ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že o jejím návrhu na odložení vykonatelnosti nebylo v dřívějších řízení, stejně jako v řízení na obnovu řízení, kladně rozhodnuto.
Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že k vymožení částky téměř 30 000 000,- Kč již bylo zahájeno exekuční řízení na její majetek, přičemž výkonem rozhodnutí bude postižen její rodový restituovaný zemědělský majetek v obci Radonice. V této souvislosti stěžovatelka vyslovila obavu, že "případný výtěžek dražby nebude odpovídat tržní hodnotě tohoto majetku".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 č. j. 6 C 72/2000-212 ve věci žalobců a) MUDr. J. B. a b) PhDr. Z. B., CSc. (dále jen "vedlejší účastníci řízení") proti stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) o zaplacení 14 814 575,- Kč s příslušenstvím žalobě ohledně zaplacení žalované částky vyhověl (výrok I.); ohledně příslušenství této částky byla žaloba zamítnuta (výrok II.).
Nalézací soud vzal z výpovědí účastníků za prokázané, že se dohodli na tom, že dosavadní závazek stěžovatelky vyplývající "z převzetí peněžitých částek stěžovatelkou od vedlejších účastníků na úhradu kupní ceny pozemků podle zamýšlené kupní smlouvy byl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy o prodeji předmětných pozemků jiným nabyvatelem (BOHEMIA TENNIS ACADEMY, spol. s r. o., dále jen "BTA") nahrazen závazkem jiným". Tento závěr podle názoru nalézacího soudu vyplývá i z likvidace předchozích potvrzení, vystavených si vzájemně účastníky o předem poskytnutých částkách na úhradu kupní ceny předmětných pozemků, iniciované stěžovatelkou a z písemné dohody označené jako smlouva o půjčce. Za této situace již nebylo nutné, aby došlo k faktickému předání a převzetí předmětné částky, a není podstatnou ani skutečnost, že na listině bylo uvedeno odlišné datum uzavření smlouvy o půjčce, pokud je možné tento úkon dovodit výkladem.
Předmětný soud neuvěřil tvrzením stěžovatelky, že od vedlejších účastníků mimo částky 400 000,- Kč (realizované ve třech splátkách) nepřevzala zbývající finanční prostředky; to bylo podle jeho názoru vyvráceno výpověďmi svědků Ing. P. M. a Mgr. R. B. a nepřímo potvrzeno listinnými důkazy - smlouvou o půjčce uzavřenou mezi manžely B. a Ing. M. P. na částku 2 000 000,- Kč a dalšími smlouvami na částky 5 000 000,- Kč a 4 000 000,- ATS uzavřenými v prvním případě mezi manžely B. a M. I. a ve druhém případě mezi J. B. a G. W. Ze všech těchto listinných důkazů i svědeckých výpovědí vzal nalézací soud za prokázané, že vedlejší účastníci disponovali dostatkem finančních prostředků k tomu, aby stěžovatelce poskytli jimi žalovanou částku jako zálohu na kupní cenu předmětných nemovitostí.
Stěžovatelka smlouvu o půjčce podepsala; její tvrzení, že při podpisu této listiny vedlejší účastníci uvedli jinou částku, než která byla vyplacena, považoval nalézací soud za účelové tvrzení, které podle jeho zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobu v části na zaplacení příslušenství z pohledávky vedlejších účastníků nalézací soud zamítl pro rozpor s ustanovením §37 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2004 č. j. 30 Co 233/2004-335 změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 10% úrok z prodlení z žalované částky od 13. 4. 2000 do zaplacení.
Odvolací soud při posouzení věci vycházel z důkazů provedených nalézacím soudem s tím, že při hodnocení jejich obsahu odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž skutkový stav posoudil odvolací soud tak, že stěžovatelka byla vlastnicí pozemků v kat. území Radonice a Jenštejn, o jejichž koupi měli zájem vedlejší účastníci s úmyslem na nich vybudovat tenisový areál. K naplnění tohoto úmyslu podnikali konkrétní kroky, přičemž stěžovatelce od podzimu roku 1994 v několika splátkách zaplatili jako zálohu na kupní cenu pozemků "určité finanční částky", o jejichž převzetí a předání si účastníci vzájemně vystavovali písemná potvrzení. V průběhu roku 1995 vedlejší účastníci od svého záměru ustoupili s tím, že kupujícím se stane společnost BTA, v níž vedlejší účastnice byla v té době jednatelkou. Smlouvou uzavřenou dne 2. 3. 1995 převedla stěžovatelka do vlastnictví společnosti BTA pozemky specifikované v předmětné smlouvě za kupní cenu 17 173 012,- Kč. Vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům byl následně realizován. V den uzavření kupní smlouvy byla na žádost stěžovatelky a jejího manžela veškerá písemná potvrzení účastníků o poskytnutí záloh zničena. Mezi účastníky došlo následně k dohodě v tom směru, že stěžovatelka se zavázala vrátit peníze poskytnuté jí vedlejšími účastníky v rozsahu dříve poskytnutých součtů záloh na kupní cenu pozemků podpisem smlouvy o půjčce s tím, že její splatnost bude vázána na poskytnutí úvěru společnosti BTA příslušným bankovním ústavem.
Odvolací soud konstatoval, že pokud vedlejší účastníci uhradili stěžovatelce zálohy kupní ceny, došlo plněním bez právního důvodu ke vzniku majetkového prospěchu získaného stěžovatelkou. Tento závazek však zanikl ústní dohodou účastníků o nahrazení stávajícího závazku novým - závazkem ze smlouvy o půjčce (ve smyslu ustanovení §570 občanského zákoníku tzv. privativní novací).
Spornými mezi účastníky se staly pouze otázky výše poskytnutých záloh (včetně jejich celkové výše ) a datum podpisu dohody označené jako smlouva o půjčce.
V prvním případě odvolací soud v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně uvedl, že tvrzení stěžovatelky, že jí nebyla ze strany vedlejších účastníků poskytnuta žádná finanční částka nad 400 000,- Kč, bylo vyvráceno jednak samotnou smlouvou o půjčce, kterou sepisovala svědkyně JUDr. K. Š. podle pokynů účastníků za přítomnosti právníka stěžovatelky, přičemž jedno paré dohody si po podpisu ponechala každá ze smluvních stran ve vzájemně podepsaných zalepených obálkách, a dále výpovědí svědkyně JUDr. K. Š., svědků M. I., Ing. P. M. a syna vedlejších účastníků.
Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelkou navržené důkazy (v rozsudku blíže označené) nebyly způsobilé soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav vyvrátit.
I v souvislosti s druhou spornou otázkou - odlišného vyznačení data podpisu dohody od reálného úkonu účastníků, odvolací soud potvrdil názor nalézacího soudu, že tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem neplatnosti písemné dohody.
Pokud se týká aplikace ustanovení §570 občanského zákoníku na předmětnou věc, souhlasil odvolací soud se závěry nalézacího soudu rovněž v tom, že vedlejší účastníci prokázali, že původní závazek z titulu bezdůvodného obohacení v době uzavírání dohody podle ustanovení §570 občanského zákoníku existoval a byl platný, bylo proto možné ho nahradit novým závazkem. Dohodu o půjčce posoudil odvolací soud jako platnou s tím, že se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit správnost údaje o výši poskytnutého plnění.
Odlišně od závěru nalézacího soudu posoudil odvolací soud ujednání o splatnosti dluhu s tím, že vázáním jeho splatnosti na poskytnutí úvěru konkrétním peněžním ústavem společnosti BTA nemohlo způsobit absolutní neplatnost celé této části smlouvy.
Shodně s názorem nalézacího soudu konstatoval i odvolací soud, že uplatnění nároku z příslušenství žalované částky od 12. 4. 1997 do 12. 4. 2000 je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Důvod odepření výkonu tohoto práva shledal tento soud rovněž ve skutečnosti, že bylo prokázáno, že dohoda byla smluvními stranami sjednána právě z toho důvodu, že obě strany věděly o insolventnosti stěžovatelky, přičemž se očekávala její úhrada teprve ze zaplacené kupní ceny pozemků společností BTA z poskytnutého úvěru. Protože však bylo prokázáno, že stěžovatelka tak jednala proto, že v té době důvěřovala v solidnost a důvěryhodnost jednání společnosti BTA, o čemž byla přesvědčována vedlejší účastnicí, v té době jednatelkou společnosti, rozhodl odvolací soud tak, že v dalším časovém období (tj. po doručení žaloby) již neexistuje žádný relevantní důvod k odepření příslušenství žalované částky vedlejším účastníkům.
V projednávané věci rozhodoval i dovolací soud. Ten rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 33 Odo 209/2005-498 dovolání stěžovatelky (byť přípustné) odmítl (výrok I.), neboť je neshledal neopodstatněným. Dovolací soud se zabýval stěžovatelkou uplatněnými dovolacími důvody [§241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.], přičemž dospěl v prvním případě k závěru, že tento dovolací důvod nebyl uplatněn důvodně, neboť "skutečnost, že soudy neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy (výslech svědka W., opakovaný výslech M.) sama o sobě uvedený dovolací důvod nenaplňuje".
Rovněž další dovolací důvod, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebyl, podle závěru dovolacího soudu, s ohledem na obsah námitek stěžovatelky naplněn, neboť hodnocení provedených důkazů odpovídá podmínkám uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a respektuje poznatky, které vyplynuly (mimo jiné též) z přednesů účastníků řízení, přičemž v těchto výpovědích není seznatelný logický rozpor. Dovolací soud konstatoval, že i když stěžovatelka uplatnila v dovolání výše uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti jeho prostřednictvím pouze jinak hodnotí provedené důkazy a z nich vyvozuje od soudů odlišné skutkové zjištění.
V další části odůvodnění rozhodnutí dovolací soud vyvrátil argumentaci stěžovatelky, která se sice formálně odvíjí od dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale svým obsahem nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž zjištění soudů, že k uzavření smlouvy o předmětné půjčce ve skutečnosti vůbec nedošlo.
Stěžovatelka v dovolacím řízení neprokázala rovněž důvodnost svých námitek vztahujících se k příslušenství žalované částky. Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky o "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce a poukázal na závěr odvolacího soudu, že příslušenství z přiznané pohledávky nelze odpírat vedlejším účastníkům i do budoucna, neboť za situace, kdy byla prokázána existence pohledávky, je požadavek vedlejších účastníků na úrok z prodlení legitimní.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti těchto soudů, pokud ovšem jsou jimi respektovány kautely vymezené hlavou pátou Listiny.
Stěžovatelka ústavní stížnost v průběhu řízení doplňovala o nová podání a celou řadu listin, jejichž obsah neměl přímý vztah k projednávané věci. Ústavní soud je povinen nejprve konstatovat, že návrh výrokové části, tj. petit, vymezuje rámec řízení před Ústavním soudem a současně tak podmiňuje způsob, jak má být rozhodnuto, přičemž Ústavní soud je takto vymezeným žádáním vázán. Protože stěžovatelka sama vymezila okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu domáhá, Ústavní soud se tak mohl zabývat jen těmi námitkami stěžovatelky, které se vztahují k petitu ústavní stížnosti.
Těžiště námitek stěžovatelky směřuje do důkazního řízení před obecnými soudy, zejména provádění a hodnocení důkazů a z něho vyvozeného právního hodnocení věci.
K problematice hodnocení důkazů zaujímá Ústavní soud ustálený názor, že tento proces je především záležitostí obecných soudů z celé řady příčin, z nichž závažné jsou především bezprostřednost a ústnost soudního procesu, který beze sporu v řízení před Ústavním soudem není možný v celé šíři; proto Ústavní soud "nepřehodnocuje" již jednou provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.
V projednávané věci stěžovatelka staví Ústavní soud na roveň soudu obecného, neboť se předmětnou ústavní stížností v podstatě domáhá přezkoumání jak skutkových zjištění obecných soudů, tak i správnosti právních závěrů z nich vyvozených, včetně výkladu aplikovaných ustanovení občanského zákoníku, aniž bere v úvahu, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 93 Ústavy ČR) je odlišná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje (jako je tomu v projednávané věci) proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jak již bylo výše zdůrazněno, pravomoc Ústavního soudu je výlučně založena k přezkumu věcí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ve smyslu námitky o dotčení jejího práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny (resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy) lze pak v řízení před Ústavním soudem namítat, že řízení nebylo vedeno v souladu se zásadami civilního procesu, a že tedy nebylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) vyslovil názor, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátním způsobem logicky a racionálně vypořádat se všemi v řízení provedenými důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení; v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii tzv. opomenutých důkazů. V souvislosti s uvedenou principiální povinností soudu je zde dána i nezbytnost se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků, které jsou pro řádné rozhodnutí věci relevantní, resp. se vším, co vyšlo během řízení najevo a co účastníci tvrdí, má-li to zjevný vztah k projednávané věci (shodně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304//98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12, pod č. 120. str. 177 a násl., případně nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 32, pod č. 27, str. 255 a násl., dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Je úkolem Ústavního soudu posoudit, dosahuje-li reakce obecného soudu (či její absence) na argumentační tvrzení účastníků intenzity svévole.
V dosavadní rozhodovací praxi vysvětlil Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, jakož i interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06, rovněž na http://nalus.usoud.cz).
K takové procesní situaci, která by odůvodňovala závěr o porušení výše uvedených principů, v projednávané věci nedošlo. Jak soud nalézací, tak zejména soud odvolací provedly všechny pro rozhodnutí ve věci samé relevantní důkazy.
Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že nalézací soud nezkoumal otázku výše finančních prostředků, které měli (či mohli mít) vedlejší účastníci v předmětném období k dispozici pro předem sjednaný účel - jako zálohy kupní ceny pozemků stěžovatelky. Na str. 9 druhý odstavec shora již výše citovaného rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 4. 2003 č. j. 6 C 72/2000-212 je podrobně rozvedeno, z jakých důkazů označený soud dovodil, že vedlejší účastníci "měli dostatek finančních prostředků na to, aby žalovanou částku mohli stěžovatelce jako zálohu na kupní cenu předmětných nemovitostí poskytnout". Tento závěr byl ostatně prokazován, jak shodně zdůraznily obecné soudy obou stupňů, i samotnou smlouvou o půjčce (podepsanou rovněž stěžovatelkou), v níž je výše závazku jasně specifikována. Ostatně ani sama stěžovatelka nevyvrátila skutečnost, že při koncipování uvedené smlouvy byli přítomni jak účastníci, tak i právní zástupci obou smluvních stran, což mimo jiné svědčí proti tvrzení stěžovatelky o manipulaci s obsahem textu smlouvy bez jejího vědomí.
Ústavní soud, pokud je v ústavní stížnosti namítáno porušení práva na spravedlivý proces, posuzuje ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů a řízení jim předcházející jako ucelený proces, v němž je možné (byť do jisté míry) případná procesní pochybení soudu nalézacího "napravovat" v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Jak zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nalézací soud vyhověl požadavkům zákona a náležitě zjistil skutkový stav věci, který je základním předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé (§153 odst. 1 o. s. ř.). I když ani nyní sporné řízení v zásadě neopouští požadavek, aby soud zjistil "skutečný stav věci", je nyní v řízení sporném respektována zásada, že zjištěný skutkový stav věci je výsledkem důkazních aktivit účastníka a "ukazatelem" úspěšnosti, resp. průkaznosti provedeného dokazování.
Nalézací soud by tedy neměl odmítnout návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, a to i v případě nezbytnosti např. doplnění svědeckých výpovědí, pokud by existovaly zjevné rozpory ve svědeckých výpovědích, či listinných důkazech, které by mohly potvrzovat skutkovou verzi stěžovatelky. K takové procesní situaci však v pravomocně skončeném řízení nedošlo. Odvolací soud na str. 7 - 8 vysvětlil, z jakého důvodu nebylo vyhověno některým důkazním návrhům stěžovatelky již v řízení nalézacím, přičemž se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že se jedná o důkazy "zcela nepodstatné", které by nebyly způsobilé vyvrátit již dříve učiněná skutková zjištění. O takový případ se jedná i u stěžovatelkou zdůrazňovaného potvrzení ze dne 8. 7. 1996.
Stěžovatelce se v řízení nepodařilo vyvrátit ani pravdivost svědeckých výpovědí, ani fakt, že platně uzavřela předmětnou smlouvu o půjčce finančních prostředků. Za situace, kdy z vlastního podnětu stěžovatelky, resp. i jejího manžela byla zničena veškerá písemná potvrzení o převzatých a předaných částkách, nelze zpochybnit správnost a úplnost skutkového závěru zejména odvolacího soudu tak, jak byl uveden v napadených rozhodnutích.
Z hlediska dodržení požadavků uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení, neboť obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů neuvěřily obraně stěžovatelky, že jí finanční prostředky nebyly vedlejšími účastníky zapůjčeny, a že se nejednalo o částku uvedenou ve smlouvě. V neprospěch tvrzení stěžovatelky při zvažování a hodnocení důkazů svědčí i obsah usnesení Policie ČR OÚV Praha-východ ze dne 29. 10. 2000 č. j. ČVS: OVPY-418/2000.
Nelze ani dovodit závěr, že by v předmětném řízení byla porušena "rovnost zbraní", či že by stěžovatelce nebyla umožněna jí zvolená procesní obrana. Požadavek procesní rovnosti stran neznamená záruku stejného procesního výsledku.
Pokud se týká námitky stěžovatelky vztahující se k tzv. překvapivému rozhodnutí odvolacího soudu v případě příslušenství žalované částky, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění Nejvyššího soudu, které je v této otázce jasné a přiléhavé, přičemž Ústavní soud nepovažuje za nutné na něm cokoli měnit či doplňovat.
Jako součást práva na spravedlivý proces stěžovatelka namítá průtahy v řízení, které vznikly zejména v řízení dovolacím. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v případě námitek stěžovatelky na neodůvodněné průtahy v řízení, které představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, je nutné adekvátním způsobem formulovat i návrhové žádání [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a předtím vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany svých práv (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a §13 odst. 1, §22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný jen tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 3049/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud je však ústavní stížnost odmítnuta, sdílí osud ústavní stížnosti i tento návrh.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu