ECLI:CZ:US:2008:3.US.1605.08.1
sp. zn. III. ÚS 1605/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2008, č. j. 25 Co 429/2007-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Tímto rozsudkem odvolací soud 1/ potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 11. 2006, č. j. 30 P 49/2004 - 64, ve výrocích I, III a V, kterými stěžovateli uložil plnit na výživném pro zletilou N. od 1. 10. 2005 částku 6 000 Kč, a pro nezletilou M. od 1. 10. 2005 částku 4 000 Kč, a zamítl jeho návrh na snížení výživného pro obě děti, 2/ změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II a IV tak, že stěžovatel je povinen zaplatit dlužné výživné pro zletilou N. a nezletilou M. v částce 62 000 Kč pro každou do tří měsíců od právní moci rozsudku a 3/ rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že od doby posledního rozhodování o výživném (ze dne 26. 11. 2003) nastaly důvody pro zvýšení výživného ku stěžovatelovým dětem, jelikož se rozhodné poměry vskutku změnily; především se zvýšily (již plynutím času) životní potřeby obou dcer a stěžovateli odpadla dřívější vyživovací povinnosti k zletilému synovi D. Ačkoli odvolací soud konstatoval nikoli vysoké současné měsíční příjmy stěžovatele (za prvé tři měsíce roku 2008 doložil stěžovatel příjem v průměru cca 416 EUR měsíčně), připomenul současně, že východiskem pro určení výživného nejsou jen výdělkové poměry, nýbrž i celkové poměry majetkové, na které lze usuzovat i z širších souvislostí celkového životního způsobu povinného rodiče; zde poukázal zejména na to, že i když rovněž v předchozích letech (2003, 2005 a 2006) "vykazoval" stěžovatel nízké příjmy, přesto "se zavázal platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně pro dcery a ... 4 000 Kč pro D.", přičemž z výpovědi syna D. pokládal za zjištěné, že "životní úroveň otce je vysoká", a "často cestuje na drahé zahraniční dovolené" apod. Odvolací soud proto seznal, že soudem prvního stupně stanovené (zvýšené) výživné odpovídá možnostem a schopnostem stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že obecné soudy "aplikovaly právní normu, která v době vyhlášení rozsudku již nebyla platná", neboť podle "nové právní úpravy" pro určení průměrného měsíčního příjmu dle §85a zákona o rodině "již neplatí 15ti násobek částky životního minima, nýbrž 12,5 násobek"; užití §85a tohoto zákona považuje za nesprávné i proto, že "v době rozhodování soudu" již nepobíral příjmy z "jiné nezávislé činnosti", nýbrž byl (od dubna 2008) v poměru zaměstnaneckém. Řízení dále stěžovatel vytkl, že mu nebyla poskytnuta možnost "řádně jednat před procesním soudem", jelikož soud prvního stupně jednal "bez jeho přítomnosti", ačkoli se náležitě omluvil, a rozhodl jen na základě "výpovědí manželky, dcery ... a syna". Jeho "finanční a majetková situace" pak přijatým závěrům neodpovídá a pokud odvolacímu soudu nestačily předložené doklady o jeho příjmech, měl jej vyzvat k jejich doplnění. Výživné mu bylo zvýšeno, uzavřel stěžovatel, jen na "základě ... jednostranně zaměřené výpovědi syna D.", aniž by bylo vzato v úvahu, že je v předdůchodovém věku a jeho situace se "naopak výrazně zhoršila".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud též ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové "svévole" - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena především v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Necítí se tedy být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů povinného", a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak. Jen očividné a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení (zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí) je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny, zatímco jinak je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán též tehdy, jestliže by obecné soudy přijatá rozhodnutí náležitě (logicky a srozumitelně) neodůvodnily.
Nic z toho obecným soudům vytýkat nelze.
Stěžovatelovy námitky mají toliko podústavní rozměr, jimiž je zpochybňována než věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě ani dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny nedosahuje. Stěžovatel je předestírá Ústavnímu soudu, aby je - v podstatě - posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává následující.
Odvolací soud nepřehlížel, že neposuzuje (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak podává, že vycházel ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že obě rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený - jak bylo vícekrát zdůrazněno - až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, stěžovatel posuzuje jinak.
Namítá-li, že obecné soudy "aplikovaly právní normu (zde §85a odst. 1 zákona o rodině) ve znění, které v době vyhlášení rozsudku již nebylo platné", nelze v prvé řadě nepřipomenout, že ke změně ustanovení §85a zákona o rodině došlo až od 1. 1. 2007 (účinností zákona č. 112/2006 Sb.), tedy poté, co bylo ve věci stěžovatele soudem prvního stupně rozhodnuto. Mínil-li pak stěžovatel svojí námitkou zpochybnit ve svůj prospěch závěry obecných soudů o výši měsíčním příjmu, stanoveného pro účely určení výživného dle §85a odst. 1 tohoto zákona (ve znění do 31. 12. 2006), je nutné zdůraznit, že nová úprava rozhodného ustanovení zákona úzce souvisela právě se zvýšením částky životního minima jednotlivce, k níž došlo (rovněž s účinností od 1. 1. 2007) zákonem č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a jež od 1. 1. 2007 činila na jednotlivce 3 126 Kč. I kdyby též odvolací soud vycházel při stanovení výživného z právní domněnky dle §85a odst. 1 zákona o rodině (ve znění do 31. 12. 2006), pak takto uvažovaná příjmová základna byla - ve skutečnosti - pro stěžovatele příznivější. Ostatně odvolací soud, rozhodující po účinnosti zákona č. 110/2006 Sb., nedal nadto nikterak najevo, že by rozhodné závěry o stěžovatelových možnostech a schopnostech k této domněnce vůbec připínal.
Námitka, že se stěžovateli nedostalo možnosti hájit svá práva tím, že nebyl účasten jednání před soudem prvního stupně, byla i "podústavně" zhojena tím, že byl účasten jednání odvolacího.
Řečeným je odůvodněno výše předznačené hodnocení stěžovatelovy ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, a proto ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu