ECLI:CZ:US:2008:3.US.1620.07.1
sp. zn. III. ÚS 1620/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I. K.,zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem v Praze 4, Petra Rezka 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 č. j. 12 Co 503/2006-304 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2006 č. j. 22 C 266/2003-286, za účasti vedlejší účastnice B. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem v Praze 4, Jeremenkova 88, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh vedlejší účastnice B. H., aby Ústavní soud uložil stěžovatelce, aby jí nahradila náklady řízení, se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2007, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 17. 8. 2007, učiněným prostřednictvím právního zástupce stěžovatelky, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 č. j. 12 Co 503/2006-304, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2006 č. j. 22 C 366/2003-286, a to v částech, kterými byla její žaloba zamítnuta a uložena jí povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelka má za to, že v řízení před soudy obou stupňů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že nebylo respektováno její právo na ochranu vlastnictví a obydlí, garantované čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti B. H. a Mgr. P. K. na vydání věcí v žalobě specifikovaných (výrok I), žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 23 593 Kč (výrok II), dále jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaná byla povinna zaplatit společně a nerozdílně se žalovaným částku 547 807 Kč (výrok III), aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanou částku 571 300 Kč (výrok IV) a aby žalovaní byli povinni zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 3 040 000 Kč (výrok V). Současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 185 360 Kč (výrok VI) a také bylo rozhodnuto, že mezi stěžovatelkou a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).
K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III, IV, V, VII a VIII potvrdil a výrok VI změnil jen tak, že náklady řízení činí 102 304 Kč (výrok I); kromě toho rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a že stěžovatelka je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 65 190 Kč (výrok III).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se domáhala vydání věcí a náhrady škody v souvislosti s výkonem rozhodnutí spočívajícím ve vyklizení bytu na adrese Praha 8, Chotovická 1748, který byl veden na základě rozsudku vydaného v soudním řízení, jehož ona nebyla účastníkem. V důsledku toho byla protiprávně vyklizena z tohoto bytu. Stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastníci v řízení o vypořádání práva společného nájmu bytu po rozvodu shodně uváděli nepravdivý stav věci, zejména zatajili, že v době řízení byla manželkou vedlejšího účastníka Mgr. P. K., že v daném bytě bydlela a že vedlejší účastnici B. H. právo společného nájmu manželů nemohlo svědčit. Pokud by soud vycházel ze skutečného stavu věci, musel by žalobu zamítnout. Při zmíněném výkonu rozhodnutí na základě daného rozsudku vedlejší účastníci měli zatajit, že vyklizované věci jsou povětšinou stěžovatelky, nikoliv vedlejšího účastníka Mgr. P. K. Stěžovatelka dále vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že jsou vázány předchozím pravomocným rozsudkem, který nebyl zrušen, a proto nelze přiznat náhradu škody za ztrátu práva k bytu, která vznikla jeho výkonem. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastníci dosáhli nezákonného rozsudku a že tímto rozsudkem není vázána, neboť ona sama nebyla účastnicí tohoto řízení a nešlo ani o právní nástupnictví. Poukazuje přitom na skutečnost, že je nucena vést spor o vyklizení bytu s novými nájemci. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, že dostatečně neprokázala škodu na svých osobních věcech, když nebyla schopna uvést, kdy, kde a za jakou cenu věci nakoupila. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, dle níž pokud žalobce není schopen výši škody přesně doložit, přičemž je zřejmé, že škoda vznikla a že za to nese žalovaný odpovědnost, musí soud přiznat náhradu škody na základě úvahy. Kromě toho stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vedlejšímu účastníkovi Mgr. P. K. neustanovily pro řízení opatrovníka, ačkoliv ten poukázal na svoji chorobu, pro kterou byl léčen na psychiatrii, navíc byla soudem omezena na svém právu klást mu otázky, soud ani neprovedl všechny důkazy, které ona navrhla. Při rozhodování o výši nákladů soudního řízení soudy nepřihlédly k tomu, že se jednalo o alternativní petity, a tyto pro účely stanovení odměny zástupce vedlejší účastnice B. H. sečetly. Stěžovatelka má za to, že soudy rozhodovaly v rozporu s konstantní judikaturou, nerespektovaly její ústavní práva, když jí nepřiznaly adekvátní odškodnění.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Praze uvedl, že na svých závěrech trvá; zároveň odmítl, že by stěžovatelku svým postupem či rozhodnutím zkrátil na jejích právech zaručených Ústavou České republiky či Listinou. Obvodní soud pro Prahu 8 dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, veškeré stěžovatelčiny návrhy prý byly zohledněny a její právo účastnit se řízení nebylo nijak zkráceno.
Vedlejší účastnice B. H. ve svém vyjádření upozornila, že pokud stěžovatelka tvrdí, že byla omezena na svých procesních právech, pak je z obsahu spisu zřejmé, že si sama neplnila své procesní povinnosti, z jednání dne 17. 5. 2004 odešla, k jednáním soudu (ani soudu odvolacího) se nedostavovala. Poukázala i na to, že skutečným smyslem vedení řízení ze strany stěžovatelky je jí "znepříjemnit život", což má platit i pro řízení u Ústavního soudu. Stěžovatelka opakovaně namítala podjatost soudce, na jejího právního zástupce podala stížnost k České advokátní komoře. Dle názoru vedlejší účastnice jde o zneužívání práva, resp. o postup v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a aby jí byl vůči stěžovatelce přiznán nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, spočívající v nákladech za právní zastoupení. Adresu vedlejšího účastníka Mgr. P. K. se přes veškerou snahu Ústavnímu soudu nepodařilo zjistit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů týkajícími se peněžité náhrady za vyklizený byt, k němuž jí údajně mělo vzniknout nájemní právo, přičemž poukazuje na jednak nezákonnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 11 C 195/94, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu vedlejších účastníků, jednak na nesprávnost při výkonu rozhodnutí vyklizením předmětného bytu, jež měla spočívat v tom, že ve vztahu k její osobě neexistoval exekuční titul.
Dle názoru Ústavního soudu se nejedná o důvodné, resp. relevantní námitky. Předně nutno podotknout, že neexistuje žádná kompetence, na základě které by obecné soudy byly v daném řízení oprávněny přezkoumávat zákonnost pravomocného soudního rozhodnutí, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu vedlejších účastníků. Především pak problém nespočívá v zákonnosti takového rozhodnutí, ale v tom, zda stěžovatelce svědčilo nějaké samostatné užívací právo k předmětnému bytu, resp. zda rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 11 C 195/94 mohl sloužit jako exekuční titul i vůči její osobě, nikoliv jen vůči vedlejšímu účastníkovi Mgr. P. K., a tedy zda následný výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 2000 sp. zn. 1 E 173/99 a provedený na základě usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 1 E 173/99, mohl dopadat i na stěžovatelku.
Nejedná se přitom o otázky, které by měly řešit obecné soudy v tomto řízení. Pokud stěžovatelka měla za to, že její nájemní (užívací) právo k bytu nadále existuje, mohla se domáhat ochrany svých práv u příslušného soudu, což ostatně i činila, když podala žalobu na určení, že její právo užívat předmětný byt trvá. Toto řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 20/2001. Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vede (další) soudní spor o vyklizení s novými nájemci předmětného bytu.
Byla-li stěžovatelka názoru, že se na ni exekuční titul nevztahoval a že proto následný výkon rozhodnutí, jenž byl proveden dne 31. 5. 2001, byl vůči její osobě v rozporu se zákonem, a že jí v důsledku toho vznikla škoda, mohla se domáhat náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), proti státu, a nikoliv proti vedlejším účastníkům, resp. B. H., která pouze realizovala své právo podat k soudu návrh na zahájení (vykonávacího) řízení, jež plyne z výše zmíněného rozsudku. Jak vyplynulo z rozsudku soudu prvního stupně (str. 12), stěžovatelka i takovouto žalobu podala, a to u Obvodního soudu pro Prahu 2, tato žaloba byla patrně zamítnuta (str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla schopna doložit přesnou výši škody, a proto byla její žaloba z velké části zamítnuta, pak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku zásahu do této činnosti pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy), anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §132, §157 odst. 2 občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř.") a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou.
Žádné takové pochybení zjištěno nebylo. Obecné soudy se podrobně danou otázkou zabývaly v odůvodnění napadených rozsudků. Zamítavé rozhodnutí nebylo opřeno o to, že by stěžovatelka neprokázala přesnou výši škody, ale o to, že v řízení nebylo prokázáno, že by se v předmětném bytě nacházely věci, které měly být údajně v jejím vlastnictví, a tedy že jí vůbec byla škoda způsobena. Pokud stěžovatelka namítá, že soud neprovedl všechny důkazy, které ona navrhla, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že žádná taková povinnost v ústavněprávní ani jiné rovině neexistuje (srov. i §120 odst. 1 o. s. ř.); pokud ale soudy návrhu účastníka řízení na provedení důkazu nevyhoví, jsou povinny v odůvodnění svých rozhodnutí tento svůj krok adekvátním způsobem zdůvodnit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže neupřesňuje, o jaký jí navržený důkaz se mělo jednat, nezbývá Ústavnímu soudu než obecně konstatovat, že soudy svá rozhodnutí, kterým byly odmítnuty důkazní návrhy stěžovatelky, řádně odůvodnily.
Pokud stěžovatelka namítá, že měl být vedlejšímu účastníkovi Mgr. P. K. ustanoven opatrovník, jedná se eventuálně o vadu dotýkající se práv tohoto účastníka řízení, a nikoliv stěžovatelky. Pokud stěžovatelka namítá, že byla omezena na svém právu klást Mgr. P. K. otázky, je třeba poukázat na to, že jmenovaný byl soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek v rámci jednání dne 26. 2. 2003 (kdy bylo toto řízení ještě vedeno pod sp. zn. 22 C 20/2001), stěžovatelka svého práva klást mu otázky nevyužila, jmenovaný byl znovu soudem vyslechnut jako svědek dne 17. 5. 2004, stěžovatelce bylo přitom soudem umožněno klást mu otázky (pakliže se ovšem týkaly předmětu řízení), stěžovatelka navíc poté, co jednání neprobíhalo podle jejích představ, toto opustila. Následně soud vyhověl návrhu stěžovatelky a připustil, aby jmenovaný přistoupil do řízení (jako žalovaný). Tím se ocitl v jiném postavení, kdy právo stěžovatelky klást mu otázky by bylo možno v rovině "jednoduchého práva" dovodit snad, pokud by bylo postupováno podle §131 o. s. ř. (otázkou, zda by tomu tak bylo i v rovině ústavněprávní, by bylo nadbytečné se zabývat, neboť taková situace nenastala). Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelce bylo soudem umožněno klást jmenovanému, pokud byl ještě v roli svědka, otázky, a tak její ústavně zaručená procesní práva v daném ohledu nebyla nijak zkrácena.
Namítá-li stěžovatelka nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že se jednalo o alternativní petity, a proto neměly být pro účely stanovení odměny právního zástupce vedlejší účastnice sečteny, z ústavní stížnosti není patrno, jakého konkrétního, ústavně relevantního pochybení se obecné soudy měly dopustit. Z rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že se skutečností, že šlo o alternativní petit, zabýval a výši náhrady nákladů oproti soudu prvního stupně, aniž by stěžovatelka cokoliv namítala v odvolání, snížil. Pokud by se za dané situace měl Ústavní soud sám pouštět do přezkumu výroku o nákladech řízení a vyhledávat případné vady, stal by se tím skutečně zmíněnou "superrevizní" instancí, kterážto pozice mu evidentně nepřísluší.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se vedlejší účastnice domáhala toho, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce nahradit jí náklady řízení, které spočívají v nákladech za právní zastoupení, nutno poukázat na ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, z nichž plyne, že takový postup je postupem spíše výjimečným, odůvodňují-li jej zvláštní okolnostmi případu. Takové však v posuzované věci zjištěny nebyly, kromě toho účast právního zástupce spočívala v podstatě jen v sepisu vyjádření k ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu