ECLI:CZ:US:2008:3.US.1648.07.1
sp. zn. III. ÚS 1648/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. J. K., 2. K. K., 3. M. M., a 4. A. S., všech zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. 19 Co 139/2005-182 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 2505/2005-222, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §47 odst. 2 části věty první před středníkem, znějící "do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká", zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 6. 2007 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j.
28 Cdo 2505/2005-222, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. 19 Co 139/2005-182, přičemž navrhovaly, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelek zakotvené v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení §47 odst. 2 části věty první před středníkem, znějící "do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká", zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 28 C 260/99, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 10. 2004 č. j. 23 C 260/99-151 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby byla České republice - Ministerstvu financí jako první žalované uložena povinnost vydat každé z nich cenné papíry, které nemají povahu státních dluhopisů, o jmenovité hodnotě 5 624 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), a aby byla Fondu národního majetku jako druhému žalovanému uložena povinnost každé z nich zaplatit částku 5 624 000 Kč (výrok II); současně jím bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkami a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobkyně jsou povinny zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 139 265 Kč (výrok IV). Obvodní soud dospěl totiž k závěru, že nárokům stěžovatelek uplatňovaným vůči první žalované podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.", a vůči druhému žalovanému podle §2 odst. 3 téhož zákona ve spojení s §47 zákona č. 92/1991 Sb. nelze vyhovět, neboť k přechodu vlastnického práva na stát k majetku, za jehož odnětí se domáhají finanční náhrady, došlo ke dni 27. 10. 1945, když v souladu s §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, bylo v Úředním listě vyhlášeno znárodnění firmy J. K. a spol., a to vyhláškou ministra průmyslu č. 864 ze dne 27. 12. 1945, přičemž její původní vlastník J. K. nemohl svá práva k předmětným nemovitostem jako majetkové podstatě uvedené firmy vykonávat již před počátkem "rozhodného období", tj. před 25. 2. 1948.
K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, pouze je změnil ve výroku IV tak, že náklady řízení činí 183 605 Kč, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když shledal, že není přípustné, a to ani na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají nepřiměřenou délku soudního řízení s tím, že teprve po uplynutí přiměřené doby došlo ke změně soudní judikatury v jejich neprospěch; současně poukazují na údajně účelové změny této judikatury v závislosti na počtu žalob a jejich ekonomickém dopadu. Stěžovatelky mají také za to, že došlo k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, protože na straně jedné pravomocný rozsudek soudu o hlavním nároku na naturální vydání věci vylučující nárok na finanční náhradu je v následném řízení o finanční náhradu respektován, na straně druhé pravomocný rozsudek o hlavním nároku na naturální vydání věci zakládající nárok na finanční náhradu k tíži státu již respektován - v rozporu s §159a odst. 4 o. s. ř. - není; jedná se tak prý o rozdílný výklad stranící státu. S tím souvisí další námitka stěžovatelek, že nebyly respektovány dřívější pravomocné rozsudky o předběžné otázce, a to o důvodech naturálního nevydání nemovitostí. Pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 1997 sp. zn. 5 C 3/96 a ze dne 14. 1. 1997 sp. zn. 5 C 7/97 totiž byla zamítnuta jejich žaloba na vydání příslušných věcí jen z důvodu, že podle čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. byl na ně schválen privatizační projekt, resp. že jsou na nich ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemku státem. Z těchto rozsudků dle názoru stěžovatelek bylo třeba vycházet v tom smyslu, že pozitivně vyřešily předběžnou otázku stran nutnosti poskytnutí finanční náhrady (§13 zákona č. 87/1991 Sb.). Nejvyšší soud však nerespektoval názor obsažený v judikatuře, že v řízení o odvozeném nároku na finanční náhradu vychází soud z odůvodnění předcházejícího rozhodnutí soudu o vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., konkrétně pak jde-li o důvody, pro které věc nelze vydat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1898/2003). Vztah vázanosti uvedených dvou řízení je vyjádřen také tím, že zákon č. 87/1991 Sb. váže lhůtu k podání písemné žádosti dle ustanovení §13 odst. 3 i na výsledek řízení o vydání věci.
Stěžovatelky rovněž vytýkají soudu odvolacímu i dovolacímu, že se nevypořádaly s jejich žalobou vůči druhému žalovanému na náhradu za znárodnění bez vyplacení náhrady podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a pokazují na jejich legitimní očekávání založené nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/96 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 9, č. 129) s tím, že skutkový stav byl v nyní posuzované věci shodný, přestože obecné soudy uvádějí opak. Dle stěžovatelek jsou výše citovaná ustanovení vůči ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. předpisy zvláštními, a nikoliv obráceně, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu (pozn.: jenž neakceptoval požadavek žalobkyň na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že pokud jejich nárok nebyl podle zákona č. 87/1991 Sb. shledán důvodným, nepřipadá v úvahu ani postup dle §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.). Stěžovatelky ve vztahu k tomuto ustanovení (resp. jeho části, jak je uvedena v záhlaví) dále tvrdí, že má porušovat jejich ústavní práva, patrně zásadu rovnosti, přičemž poukazují na čl. 11 odst. 2 a čl. 42 odst. 1 Listiny a nálezy Ústavního soudu vyhlášené pod č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb. a č. 153/1998 Sb. Konečně stěžovatelky namítají, že se dovolací soud nevypořádal s otázkami zásadního právního významu, jak byly naznačeny výše.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž mají být v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. právní závěry vyjádřeny. Pokud stěžovatelky namítají nepřiměřenou délku soudního řízení, věc napadla tomuto soudu dne 17. 3. 2005 a dne 8. 6. 2005 o ní bylo rozhodnuto. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost přesahuje podnět k přezkoumání toho, zda pravomocná rozhodnutí obecných soudů odpovídají právním předpisům a zda nejsou v rozporu s ustanoveními ústavněprávních předpisů, a že se nebude k návrhu na zrušení části právního předpisu vyjadřovat. Dále uvedl, že soudy prvního a druhého stupně posoudily žalobu stěžovatelů podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., jež se věci nepochybně týkalo, v rozhodnutí o dovolání bylo s odkazy na judikaturu obecných soudů i nálezy Ústavního soudu vysvětleno, proč rozhodnutí odvolacího soudu nelze co do aplikace citovaného ustanovení označit za odporující hmotnému právu; odvolací soud neřešil otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Ústavní stížnost je prý proto neopodstatněná. Ministerstvo financí uvedlo, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich právní závěry jsou zcela v souladu s ustanoveními a intencí zákona č. 87/1991 Sb. Podmínka nemožnosti vydání věci je jednou (a nikoli jedinou) ze zákonných podmínek pro přiznání finanční náhrady. Navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že v daném soudním řízení došlo k průtahům. Tuto námitku však vznášejí za situace, kdy řízení bylo skončeno a kdy již není možno se cestou ústavní stížnosti domáhat nápravy [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Nutno poznamenat, že ani stěžovatelky, jak lze ze soudního spisu zjistit, nevyužily všechny možnosti, jež již zákon poskytoval k zajištění toho, aby řízení bylo skončeno v přiměřené době (srov. §172 a násl., §174a zákona o soudech a soudcích), a že se eventuálně mohou domáhat náhrady škody dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Kasace napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodů průtahů řízení by přicházela v úvahu toliko v případě, že by tyto průtahy způsobily protiústavnost rozhodnutí samotných, což v posuzované věci zjištěno nebylo (viz níže).
Jde-li o další námitky, je třeba předeslat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nezpochybňují závěr obecných soudů, že k odnětí vlastnického práva ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo v "rozhodném období", příp. že by v tomto období vznikla majetková křivda ve smyslu §1 odst. 1 a §2 odst. 1 citovaného zákona. Podstatu ústavní stížnosti tvoří dva základní argumenty. Dle prvního obecné soudy nebyly oprávněny vůbec otázku "rozhodného období" řešit, neboť měly "respektovat", případně byly vázány podle §159a odst. 4 o. s. ř. předchozími rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 5 C 7/97 a 5 C 3/96, jimiž byly zamítnuty žaloby na vydání věci, a to (výslovně jen) z důvodů předpokládaných v §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 114/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Druhý argument spočívá v odkazu na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/96.
Jde-li o první argument, vztahující se k nárokovanému finančnímu odškodnění dle §13 zákona č. 87/1991 Sb., z výše zmíněných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 je patrno, že se tento soud otázkou "rozhodného období" vůbec nezabýval a žaloby zamítl pouze z důvodů, jak byly uvedeny výše. Byť to není rozhodující, danému postupu nelze nic vytknout; žalovanými v těchto řízeních byly VÚOSO, a. s., a TOS Hostivař, s. p., jež v řízení namítly nemožnost vydání věcí pouze ze zmíněných důvodů, které soud akceptoval a které samy o sobě k zamítnutí žalob postačovaly. Z ničeho přitom neplyne povinnost soudu zjišťovat další důvody, pro které by bylo možno žalobu zamítnout (navíc by takový postup byl v rozporu s ekonomií řízení). Za situace, kdy otázku vzniku restitučního nároku soud vůbec nezkoumal, výklad uplatňovaný stěžovatelkami by mohl vést k tomu, že by mohla být vyplacena finanční náhrada osobě, které by vůbec nesvědčil restituční titul. Možno podotknout, že na straně žalovaných tehdy stáli jiní účastníci řízení, takže účastníci řízení v nyní posuzované věci by v případě akceptace argumentace stěžovatelek byli v podstatě zbaveni možnosti obrany proti uplatňovaným nárokům. Vzhledem k tomu je příslušná procesní ustanovení (zejména §159a odst. 4 o. s. ř.) třeba interpretovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (včetně hmotněprávní stránky věci) tak, aby nedošlo ke krácení práv žádného z účastníků řízení. Jinak řečeno, otázku vzniku restitučního nároku bylo třeba v daném soudním řízení projednat, a nikoliv se jí vyhnout cestou účelového výkladu procesních předpisů, protože jinak by skutečně jen stěží mohlo být dosaženo spravedlivého výsledku.
Námitku porušení zásady rovnosti účastníků řízení s ohledem na stěžovatelkami zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1898/2003 musí Ústavní soud odmítnout, neboť se jedná o jinou situaci, kdy otázka vzniku restitučního nároku byla v předchozím řízení, kterého se žalobci (a pozdější dovolatelé) zúčastnili, řešena, a to v jejich neprospěch.
Druhý argument, jenž se týká nároku ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a jenž spočívá v odkazu na nález ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/96, rovněž nemůže obstát. V uvedeném nálezu se soud zabýval povahou citovaného ustanovení coby "specifickým restitučním důvodem", nikterak z něj však nelze vyvodit, že by podmínkou vzniku předmětného nároku nebyla skutečnost, že k odnětí vlastnictví došlo v rozhodném období. Odkazy dovolacího soudu na "plenární" nálezy Ústavního soudu lze v této souvislosti pokládat za zcela relevantní, zmínit možno např. nález ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 26, č. 71), který se právě otázkou doby "odnětí vlastnického práva" podrobně zabýval. Vzhledem k jednoznačnému znění uvedené právní normy pak ani stěžovatelky nemohly legitimně očekávat, že dojde ke zmnožení jejich majetku.
Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelkami napadené ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. nelze v dané věci vůbec aplikovat, a tak i kdyby Ústavní soud případnému návrhu některého z obecných soudů vyhověl a toto ustanovení zrušil, pozice stěžovatelek by se tím nijak nezměnila. Postupu obecných soudů tak nelze ani v daném ohledu nic vytknout. Stejně tak Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení, že by se dovolací soud či soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelek. Obecné soudy se všemi pro posouzení věci podstatnými právními otázkami zabývaly, přičemž své závěry srozumitelně zdůvodnily v odůvodnění svých rozhodnutí, takže by postačilo stěžovatelky na tyto jako na ústavně konformní odkázat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona; samotný návrh proto netřeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu