ECLI:CZ:US:2008:3.US.1716.07.1
sp. zn. III. ÚS 1716/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. F., zastoupené Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, č.j. 21 Cdo 2676/2006-438, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2006, č.j. 56 Co 464/2005-411, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 6. 2005, č.j. 12 C 77/2000-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, jelikož je přesvědčena, že v řízení (napadenými rozhodnutími) obecné soudy porušily její základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobkyně (v řízení před ústavním soudem vedlejší účastnice) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, se proti žalované (stěžovatelce) domáhala určení, že závěť zůstavitele B. T. (zemřelého dne 17. 3. 2000) ze dne 15. 3. 2000, "jež měla být pořízena podle §476c obč. zák.", je neplatná.
Okresní soud v Bruntále (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č.j. 30 Cdo 164/2004-269, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2002, č.j. 56 Co 283/2002-210, jímž potvrdil jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. 2. 2002, č.j. 12 C 77/2000-167, a co Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 22. 12. 2004, č.j. 56 Co 320/2004-302, tento rozsudek zrušil rovněž) ústavní stížností napadeným rozsudkem znovu žalobě vyhověl, a určil, že předmětná závěť je neplatná.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že "úkon, v rámci něhož došlo k sepisu závěti ze dne 15. 3. 2000 zůstavitele B. T. je absolutně neplatný", a to 1. pro nedostatek podmínky "přítomnosti tří svědků současně po celou dobu sepisu závěti s předčitatelem od počátku do konce", resp. 2. že svědek H. Ch. nebyl osobou s postavením svědka srozuměnou při pořízení závěti jako takové (nikoli "jen pro podpis v závěti"). Odvolací soud poukázal i na další rozpory ve svědeckých výpovědích, zejména v otázce, kdo byl předčitatelem závěti, kdo sepsal kterou část jejího textu, a zda a jakým způsobem zůstavitel po jejím sepsání vyjádřil výslovně, že listina obsahuje jeho poslední vůli, "či zda tak vůbec neučinil".
O dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] odmítl, když uzavřel, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2007.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítla, že obecné soudy dovodily neplatnost závěti "pouze na striktním jazykovém výkladu ustanovení §476c odst. 1 občanského zákoníku", což podle jejího názoru "nemůže obstát", neboť naopak "veškeré podmínky pro sepis závěti s předčitatelem stanovené v §476c občanského zákoníku byly splněny za nepřetržité a současné přítomnosti všech tří svědků". Stěžovatelka vychází z toho, že závěť "vedle vlastního projevu vůle obsahuje i další náležitosti, které vůli zůstavitele nevyjadřují", pročež neexistuje důvod, "proč by museli být svědkové přítomni sepisu těch náležitostí závěti, které zákon jako náležitosti nestanoví a nevyžaduje". Uzavírá pak, že obecné soudy "zcela popřely vůli projevenou zůstavitelem, která směřovala k odkázání jeho majetku, nikoli k jeho zanechání státu".
Ve vztahu k namítanému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka upozornila na to, že z porovnání právního názoru vyjádřeného soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, č.j. 12 C 77/2000, se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v usnesení ze dne 22. 12. 2004, č.j. 56 Co 320/2004-302, vyplývá, že následný prvostupňový rozsudek byl právním názorem vysloveným soudem odvolacím v označeném usnesení "usměrněn". Odvolací soud zde "vyslovil právní názor, že soud prvního stupně neměl dostatek důkazů pro závěr, že dne 15. 3. 2000 nedošlo ze strany B. T. k projevu vůle směřujícího k vyhotovení závěti, a zavázal soud prvního stupně, aby posoudil, zda závěť naplnila zákonné náležitosti podle §476c občanského zákoníku či nikoli", pročež dovolání bylo podle názoru stěžovatelky přípustné nikoli podle §237 odst. 1 písm. c), nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k tomu měl dovolací soud rozhodnout "o meritu dovolání", a jestliže tak neučinil, je podle stěžovatelky jeho rozhodnutí "neústavní" rovněž.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, tudíž platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho však obecným soudům vytýkat nelze; jejich rozhodné závěry nejsou jakkoli kritizovatelné jakožto nepodložené odpovídajícími dílčími zjištěními, a stěžovatelka jim toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká nesprávnost, oponujíc hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim oba soudy přičítaly. Je namístě pak již jen konstatovat, že obecné soudy své právní závěry založily na obsáhlém dokazování (usměrněném kasačními rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu), jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly. Bylo již řečeno, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům "superrervizní" instancí, a zejména ne takovou instancí skutkovou, k čemuž však stěžovatelka vyzývá.
Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatelka v ústavní stížností především namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §476c odst. 1 a 2 obč. zák. v rozhodném znění.
Ústavní soud má za to, že nikoli.
Co do interpretace podmínek pořízení závěti podle §476c obč. zák., vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v rozhodnutí citovaném v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tj. v rozsudku téhož soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2007. Zde Nejvyšší soud uzavřel, že "při pořízení allografní závěti postupem podle §476c obč. zák. je nezbytné, aby všichni tři svědkové úkonu závěti, včetně pisatele a předčitatele, nejsou-li též svědky, byli současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu pořizování závěti, tedy při prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle, při sepisu listiny, při jejím přečtení, při tom, když zůstavitel potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli, a při podpisu svědků". Že jde o výraz názoru, jež vystihuje již stabilizovanou soudní praxi, je zřejmé z myslitelných odkazů na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě na usnesení ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/1998, usnesení ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, uveřejněné tamtéž pod č. 88/2005, rozsudek ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněný pod č. 62/2006, a rozsudek ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2203/2006, uveřejněný pod č. 69/2007.
Nejenže se tím dokládá, že uplatněné právní názory nejsou nepředvídatelné, resp. nejsou výrazem "libovůle", nýbrž se odtud připomíná i jejich ústavněprávně reflektovatelná racionalita; ta je dána zvláštní povahou závěti podle §476c obč. zák., jež má základ v "oslabené pozici" zůstavitele při jejím pořizování, jež tím vyžaduje mimořádný důraz na splnění stanovených "formálních" podmínek, a jejich restriktivní chápání. Není vskutku důvod nepřisvědčit tomu, že "jen takový výklad ustanovení §476c odst. 1 obč. zák. totiž vyjadřuje žádoucí ochranu práv zůstavitele při činění tak zásadního právního úkonu, jakým je pořízení závěti" (viz shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 30 Cdo 164/2004). Proto naopak není přijatelné "materiální" nazírání stěžovatelky, jestliže se dožaduje - bez dalšího - zjištění skutečné vůle "projevené zůstavitelem", neboť pak by nebylo třeba nejen "současné a nepřetržité přítomnosti tří svědků", nýbrž by postačila případně i nikoli soustavná přítomnost svědků dvou, byla-li by "pravá" vůle zůstavitele zjistitelná jinak.
Ohledně stěžovatelčiny výhrady procesní provenience týkající se §237 odst. 1 písm. b) o. s .ř. platí, že relevantní odlišností rozhodnutí soudu prvního stupně (tzv. skrytou diformitou) sice nemusí být vždy jen formální odlišnost v smyslu odlišnosti výrokové, avšak vždy musí jít o situaci, kdy jsou na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituovány nebo deklarovány práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Rovnocennou podmínkou pak je - a její nedostatek je zde už sám o sobě určující - aby pozdější rozhodnutí bylo důsledkem skutečné vázanosti právním názorem odvolacího soudu, již ovšem nepředstavuje pouhá "vázanost" procesní, kdy odvolací soud toliko vytkl nesprávnost či neúplnost dosavadních skutkových zjištění a vytýčil směr dalšího dokazování (jak tomu bylo v daném případě).
Oponentura stěžovatelky vůči rozhodnutí dovolacího soudu proto ani "podústavně" obstát nemůže, a není důvodu, aby tomu v rovině ústavněprávní bylo jinak.
Jelikož přechod vlastnictví na stěžovatelku nebyl v řízení dokázán, o kolizi s čl. 11 Listiny jít nemůže.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu